Spisovatelka Marie Formáčková se nezastaví ani v důchodovém věku (který byste jí, jen tak mimochodem, vůbec nehádali). Sepisuje nové a nové knihy, jezdí besedovat po celé republice a hlavně je studnicí dobré nálady. Má i rozsáhlé pedagogické či novinářské zkušenosti. Dvacet let strávila v časopise Vlasta, kde byla od roku 1989 šéfredaktorkou. Později vedla časopisy Květy i TV Revue. Od roku 2000 je na volné noze – a píše a píše…
Nejdůležitější je zdraví – je to sice trochu klišé, ale pravdivé. Dovolím se na úvod zeptat, jak vám slouží…
Děkuji za optání, zatím mě nic fatálního nepotkalo, ale už to možná začíná, protože jsem si nedávno pořídila kovový kyčel a uvádí mě v úžas, že fakt funguje. Moje sousedka má dokonce kovová obě kolena i kyčle a už zase tančí jak zamlada. Medicína dokáže zázraky a nechci domyslet, kam až to půjde.
Slyšel jsem, že většina spisovatelů píše jen proto, že se nudí. Je to hloupost, nebo pravda, paní Formáčková?
Ještě jsem se nudit nezačala, ale možná je to právě tím, že neustále něco píši. Jsem už víc jak dvacet let na volné noze, psaním jsem se živila, takže jsem to brala jako profesi. Je to pro mne radost, těším se, až si sednu k počítači a také je to antidepresivum. Kdykoliv se mi něco nepříjemného stalo, začala jsem něco psát a za chvíli bylo zase dobře.
Jezdíte rovněž na besedy po celé republice. Jak vypadají a kdo vás při nich doprovází?
Často jezdím sama, to když vyprávím o knížkách, hlavně o těch, které jsem napsala s Helenou Růžičkovou nebo Zitou Kabátovou. Jedna z těch se Zitou Kabátovou se jmenuje Recept na dlouhověkost a právě o té dlouhověkosti často vyprávím v různých zařízeních pro seniory. Ale jinak jsem já spíš doprovod, to když jedu besedovat s Ivo Šmoldasem, Josefem Dvořákem, Václavem Koptou nebo zpěvačkou Janou Rychterovou.
Jak jste se s těmito třemi osobnostmi dala dohromady?
Asi to byl osud a také moje povolání. Vystudovala jsem žurnalistiku a pracovala v časopise Vlasta, kde jsem absolvovala spousty rozhovorů. A právě ti, s nimiž jsem rozhovory dělala, mi později navrhli, abych s nimi napsala knihu. Navíc se člověk při psaní knihy dostane k druhému hodně blízko, takže jsem pak pokračovala při psaní dalších knih. S Helenou Růžičkovou jsme jich daly dohromady deset, se Zitou Kabátovou osm, s Josefem Dvořákem pět. Zatím. Protože při besedách vypráví stále nové a nové historky, které v našich knihách nemáme, tak jsme si říkali, že je čas pustit se do další knížky.
Co byste nám v prvé řadě prozradila o Josefu Dvořákovi? Jaký vlastně je?
Na jevišti je živel, při jehož historkách lidé brečí smíchy, ale v soukromí je přemýšlivý filozof. Hrozně mě baví poslouchat jeho vyprávění, má v sobě jakousi historickou moudrost, dává věci do nečekaných souvislostí a hlavně, nemá v sobě žádnou zlobu. Nikdy o nikom nemluví špatně, a když mu někdo něco zlého provede, hledá pro něho omluvu. Má skvělou rodinu, čtyři dcery, sedm vnoučat, dokonce už i pravnučku. A jeho žena Jája by měla dostat vyznamenání za vstřícnost, pro každého má totiž otevřenou náruč a neznám nikoho, kdo by ji neměl rád.
Vzpomeňte prosím i na Helenu Růžičkovou. Jaký jste měly vztah?
Když jsem po škole nastoupila do redakce Vlasty, s Helenou Růžičkovou jsem dělala svůj první rozhovor. Byla ke mně vlídná, hned mi nabídla tykání a já k ní měla okamžitě takovou důvěru, že jsem ji vyhledala pokaždé, když jsem měla nějaký problém. Nikdy mě neodmítla a snad můžu říct, že jsme byly kamarádky, ostatně ona mnohokrát říkala, že jsme jako sestry. Prožila jsem toho s ní opravdu hodně, ostatně jinak by ani těch deset knih vzniknout nemohlo. Fascinoval mě její přístup k lidem, byla nesmírně otevřená, totéž očekávala od druhých a každému řekla, co si myslí. Dovedla vynadat i ministrům nebo prezidentům. A oni to od ní brali. A možná každý neví, že po mamince byla Srbka, o tuto zemi se velmi zajímala a spolu s MUDr. Rajko Dolečkem se velmi angažovala v pomoci srbským uprchlíkům v období občanské války po rozpadu Jugoslávie v devadesátých letech.
A ještě by mě zajímala Zita Kabátová. Čím to, že byla tak vitální i v tak pokročilém věku?
Genetika za to nemohla, protože její maminka zemřela velmi mladá, když byla Zita ještě holka, a ani tatínek se vysokého věku nedožil. Určitě za to vděčila své aktivitě. Celý život chodila pěšky, prakticky nevyužívala pražskou hromadnou dopravu, často plavala, nikdy nedržela diety, a hlavně se dokázala povznést nad všechny starosti. Tatínek jí prý jako malé říkal, aby si starosti nepouštěla výš než ke kolenům. Ani k srdci, ani k mozku. A tak to dělala. Kromě toho si stále trénovala mozek. Když přestala filmovat a hrát divadlo, což jí bylo po válce znemožněno, jezdila se zpěvačkou Zorkou Kohoutovou a kapelou jejího manžela Karla Valdaufa po koncertech, kde divákům recitovala básně. Měla tlustý sešit se stovkami básní, o přestávkách mezi skladbami diváky vyzvala, aby řekli nějaké číslo, pak příslušnou stránku nalistovala a báseň přednesla. V pozdějších letech si zase trénovala paměť u televizních soutěží, hlavně u AZ-kvízu.
Napsala jste několik knih v hlavní roli s politiky. Kdo z nich byl pro vás nejinspirativnější?
Těch politických knih zase tolik nebylo, jedna knížka se týkala zahraničních cest, na kterou mě jako novinářku vzal Václav Havel, další byla s Jiřím Paroubkem, když byl premiérem, a překvapil mě, jak upřímně odpovídal a ani nechtěl náš knižní rozhovor autorizovat. Ovšem nejpříjemnější spolupráce byla s Vojtěchem Filipem. Nejen, že mě překvapila jeho rockerská minulost, ale navíc je to gentleman. Dostala jsem od něj květinový koš a fakt jsem si připadala jako Ema Destinnová po premiéře v Metropolitní opeře.
Jak moc váš život i práci ovlivnil covid-19?
Já si problémy nikdy příliš nepřipouštím, asi jsem se to naučila od Zity Kabátové. Když se nesmělo do restaurací, tak chodili přátelé ke mně domů nebo já k nim, ale jinak se nic nezměnilo. Psaní je osamělá činnost a té covid vlastně nahrál.
Máte nějaký nesplněný novinářský či publicistický sen?
Naopak si myslím, že mi život dopřál daleko víc, než si zasloužím. Já nikdy moc nesnila, neplánovala, nepředstavovala si. Problémy řeším, když nastanou, minulostí se nezabývám, ta už je pryč, budoucnost být nemusím, důležitá je přítomnost, a tak si každé ráno říkám – co pěkného mě asi dneska čeká?
Umíte psát tzv. na lousknutí prstem, nebo musíte čekat, až vás »políbí múza«?
Kdybych čekala na múzu, tak bych se psaním nemohla živit. Nevím, jestli mě múzy nemají rády, ale já si vůbec nepamatuji, že by někdy některá z nich navštívila. Prostě každý večer sednu k počítači a píšu. Múza nemúza.
Hodně času jste strávila mezi vězni. To muselo být pro populární spisovatelku hodně inspirativní. Nestresovalo vás to prostředí? A jak jste s nimi vycházela?
Ano, několik let jsem učila ve středním odborném učilišti ve věznici v Jiřících, a to budoucí malíře a lakýrníky. Učila jsem český jazyk a literaturu, němčinu, ruštinu, občas angličtinu, tedy jazyky. Původně jsem byla záskok na měsíc, ale pak jsem tam zůstala několik let a považuji to za skvělé životní období. S mnohými svými žáky se dodnes stýkám, těší mě ti, kteří si po odpykání trestu vedou dobře, a neustále mluvím do duše těm, co se do vězení neustále vracejí. Nikdy jsem s žádným svým žákem neměla konflikt a zažila jsem s nimi to, co bych nikde jinde zažít nemohla.
Budete mít i z vězeňského prostředí nějakou »veselou historku z natáčení«, jak by řekl klasik?
Historek jsou mraky, vězeňské prostředí je nesmírně inspirativní. Ale pro mne bylo největším zážitkem, když mě moji žáci přihlásili do soutěže Zlatý Amos, což bylo pro pořadatele velmi problematické, neboť každého navrženého učitele musí v soutěži »obhajovat« právě žáci. Ale přišla amnestie Václava Klause, takže jsem se k soutěži se svými čtyřmi žáky dostavila a báseň, kterou na mě moji žáci složili, se asi stala nezapomenutelnou nejen pro mne. Je dlouhá, tak ocituji jenom kousek: Marie je klasa, zná ji celá basa. Není to krása?
Co vám nejvíce vadí na okolním světě dnešní doby? A dalo by se to změnit?
Vadí mi hloupost a nadutost, která se šíří všemi společenskými spektry, včetně politiky. Ale nic a nikoho nekritizuji, říkám si, že každý se musí snažit udělat život svůj a svého okolí snesitelným. Nenadávám na to, co sama nemůžu změnit, ale co je v mých silách, to udělám.
A co je naopak podle vás na nás, lidech dnešní doby, to nejmilejší, případně neobdivovanější?
Lidé jsou pořád stejní, v každé době a v každé společnosti se snaží hlavně přežít a najít kousek svého štěstí. Mění se jen kulisy, herci zůstávají a jde jen o to, zavčas rozeznat zlo a postavit se mu a dobru naopak otevřít všechny brány.
Existují podle vás ryze mužské, a naopak ryze ženské vlastnosti, nebo je to přežitek, lépe řečeno předsudek?
Není to předsudek, muži jsou muži a ženy jsou ženy. A je směšné, když se ženy snaží jednat a chovat jako muži a naopak. Příroda to krásně zařídila, vzájemně se doplňujeme a jenom z takové symbiózy může vzniknout něco podstatného, a tím nemyslím jenom nový život.
Co jste vždy nejvíce obdivovala na mužích?
Mám muže velmi ráda a myslím, že jim i rozumím. Vyrůstala jsem se dvěma staršími bratry, s nimiž jsem sdílela dětský pokoj, a tak jsem je měla na očích od svého narození. Líbí se mi ti, co umějí bouchnout do stolu a říct svůj názor, co se umějí postarat o svou rodinu, co nefňukají a postaví se k problémům čelem. Vždy jsem s nimi dokázala vyjít, dokonce i se svým exmanželem mám výborný vztah.
Kdybyste měla stroj času, do jakého období vašeho života byste se vrátila, nebo byste naopak cestovala dopředu?
Kdybych měla stroj času, tak bych ho vypnula a zůstala v přítomnosti. Každá doba má své krásné stránky, ale i špatné, nebo dokonce příšerné. Mně se v současném světě líbí, navzdory všem starostem a problémům, které dnešní svět má. Ale je to nejkrásnější doba v dějinách lidstva.
Dovolte na závěr politickou otázku. Koho byste ráda viděla jako nástupce Miloše Zemana v nejvyšší ústavní funkci? Volit budeme již za čtyři měsíce…
Když se ocitne na kandidátce žena s pro mne přijatelnými názory, tak ji volím. Asi je to pozůstatek mé minulosti, kterou jsem prožila v ženském časopise. Volila jsem například Táňu Fischerovou a mrzelo mě, že dostala málo hlasů. Nicméně Danuši Nerudovou určitě volit nebudu, půjde-li do volby Alena Vitásková, té svůj hlas dám.
Petr Kojzar
FOTO – archiv Marie Formáčkové