Petr Zuska: Přivítal bych, kdyby se proti mašině progresivismu spojilo ještě více stran než dosud!

Bývalý dlouholetý umělecký šéf Baletu Národního divadla Petr Zuska se jako choreograf a režisér rozhodně nenudí. A nejen pracovně. Na politické scéně se zviditelnil jako řečník na protivládních demonstracích a v loňských eurovolbách se objevil na kandidátce strany PRO – Jindřicha Rajchla. Objeví se po spojení čtyř národně-konzervativních subjektů i na kandidátce pražské SPD? Nebo zvítězí jeho pracovní zaneprázdněnost? A proč se vůbec angažuje ve věci trestního oznámení na neznámého pachatele kvůli zločinům z doby covidové? Na to vše, a mnohem víc, odpovídal v aktuálním rozhovoru pro iportaL24.cz.

Budete na podzim kandidovat do Poslanecké sněmovny?

Zatím nevím. Byl jsem před časem osloven předsedou pražské organizace PRO Miroslavem Svobodou a následně i Jindřichem Rajchlem. Samozřejmě bych velice rád, protože věřím politice této strany, ovšem mám jeden problém. Díky svým uměleckým záležitostem odjedu teď na dlouhé měsíce pryč, konkrétně do Estonska, kde připravuji obrovský projekt, takže bych neměl čas ani prostor na to, dělat nějakou kampaň.

Nicméně jsem odpověděl kladně s tím, že pokud bude vůle a potřeba, tak bych kandidoval, ale ne na předních místech. Jsem už samozřejmě v politice namočený, ovšem pořád jsem především tvůrčí umělec a musím rozložit síly i čas a snažit se najít mezi tím vším balanc.

Co vás tedy umělecky zaměstnávalo a zaměstnává od doby, kdy jste se loni na jaře objevil na kandidátce PRO do eurovoleb?

Na podzim jsem měl velkou premiéru, kterou jsem dělal pro Pražský komorní balet. Jmenovala se Pro mou vlast a skládala se ze dvou částí, které jsou sice velice rozdílné, ale zároveň spolu nějakým způsobem souvisí.

Ta první se jmenuje Update 24 a vychází z ženského sóla, které jsem udělal před šesti lety. Ani nevím, jak mě to tehdy napadlo, ale ten kus končí zvláštní metaforou – náznakem hrozby války mezi národy a kulturami. V rámci současné situace jsem si na to vzpomněl a napadlo mě ono téma rozvinout o skvělou protiválečnou písničku Boba Dylana z roku 1963 Masters of War. Potom jsem přidal ještě jednu, kterou jsem shodou okolností složil já a jejíž text napsala investigativní novinářka Markéta Dobiášová, s níž jsme to společně před dvěma lety ve studiu nazpívali. K tomu jsem dodal ještě jednoho interpreta – muže – a z dvanáctiminutového sóla tím vznikl více než dvacetiminutový duet.

Druhá a delší část večera souvisí s oslavami Roku české hudby, má název Fragment 24 a opírá se o části Smetanova cyklu Má Vlast. Zde jsem se krom hudby samotné lehce inspiroval i Starými pověstmi českými a nechal zarezonovat pocit nějaké národní tradice, kořenů, ze kterých pocházíme, naši symbolickou DNA. Myslím, že v dnešní globalistické době a jasných tendencí EU omezovat státní suverenity a národní identity ve prospěch jakéhosi evropského superstátu je nutné si právě tato témata připomínat.

Bedřich Smetana vnímal vlastenectví velice niterně, tak jsem to symbolicky a metaforicky do díla vložil, i s trochou humoru a nadsázky, a ačkoli se nejedná o žádný prvoplánový popis, myslím, že je to z toho cítit.

Pokud se to tematicky hodí, rád nenásilně promítám do některých svých inscenací svůj pohled na dnešní svět a pocity, které to provázejí. Večer Pro Mou Vlast je toho příkladem.

Zmínil jste velký projekt v Estonsku, na který se zanedlouho chystáte. O čem to bude?

Je to docela megaprojekt, který není jenom o tanečnících a orchestru, ale zároveň i o operním sboru, sólistech a dokonce o dvou hercích, kterým jsem napsal texty. Bude to v divadle, jehož baletní soubor měl na repertoáru mého Romea a Julii, což byla převzatá inscenace z Baletu Národního divadla, a pak jsem pro ně v roce 2021 udělal úplně nové Labutí jezero. A protože obě inscenace měly obrovský úspěch, požádali mě o spolupráci do třetice. Přemýšlel jsem, že bych docela rád šel do jiného světa než doposavad, kdy jsem tam uváděl tradičnější baletní tituly Prokofjeva a Čajkovského. No a před dvěma lety jsem přišel na to, že v roce 2025 oslaví 90. narozeniny ikona současné vážné hudby, skladatel, jehož díla jsem tu a tam ve svých inscenacích už použil – Arvo Pärt. Sice žije většinu svého života v Berlíně, ale je původem Estonec. Všude po světě je jeho letošní kulaté výročí provázeno spousty koncertů. Ale že by někdo dělal takovéto představení nejen tanečního, ale de facto totálního divadla, protože se jedná o všechny možné složky, to je myslím, naprosté unikum.

Nebude to narativní záležitost, je to o pocitech a symbolických obrazech. Název zní A Little Prayer/Tribute To Arvo Pärt – čili Malá modlitba/Pocta Arvo Pärtovi.  To, co je za lomítkem, nepotřebuje žádné vysvětlení. A tu modlitbu vnímám jako přání a postavení se především za skutečnou humanitu, svobodu a pravdu.

Opět tam budou cítit protiválečné aspekty a krom toho esence spousty věcí, které odkazují na to, co zažíváme v posledních letech eskalace zla a lží. Cenzura, omezování práv a svobod, ostrakizace jiného názoru a násilné protlačování jedné jediné ideologie a oficiální »pravdy«. A dám to celé velmi lehce i do kontextu s některými historickými událostmi, k čemuž se muzika Arvo Pärta velice hodí. Ona je nesmírně duchovní a většina vokálních opusů, které tam zazní, jsou čistě religiózní texty, takže se to prolne nejen s vírou v Boha, ale i s nadějí, že humanismus, víra a vůle v to dobré musejí nad nynější vládou iracionality a plánovité destrukce nakonec zvítězit.

Nebude to ale žádná demonstrace nebo agitka, bude to znovu schované za oběma rohy a divák ani nemusí moji osobní motivaci prvoplánově vidět. Ti citliví to ale určitě vnímat budou. Zkrátka – chci udělat to nejlepší, co můžu, pro Arvo Pärta a jeho hudbu, v kombinaci s tím, co je teď mojí srdcovou záležitostí posledních let. Myslím, že se to dá velmi dobře zkombinovat a doufám, že se mi podaří vytvořit silnou jevištní výpověď.

Jak vlastně získáváte inspirace? Jdete po ulici a něco vás napadne? Nebo se v noci probudíte s tím, že se vám něco inspirativního zdálo?

Ano, s tou inspirací uprostřed noci už pár zkušeností mám. Ale většinoukdyž něco vymýšlím, tak poslouchám danou muziku nebo se nad danými tématy zamýšlím a před očima se mi najednou objeví obrazy, které pak dávám do souvislosti s tím racionálním. A to se kombinuje s vnitřním pocitem – s tím, o čem bych chtěl mluvit a jak do toho promítnout sebe sama. Tak to bylo i u Arvo Pärta, kdy jsem musel naposlouchat asi sto jeho opusů, udělat několik selekcí a pak to dát nějakým způsobem dohromady a vytvořit z toho dvouhodinovou záležitost, která za prvé ukáže všechny aspekty jeho skladatelské výseče, to znamená velkou symfonickou, komorní i minimalistickou tvorbu, která ho proslavila coby jakéhosi otce minimalismu v hudbě. A samozřejmě také to, co je velice důležité – duchovní část, ty zpívané věci pro sbor a pro sólisty. Takže vytvořit dynamickou linku, která jde nahoru a dolů a dělá představení zajímavé už jen z hudebního hlediska, a zároveň do toho dát všechny aspekty, o kterých jsem mluvil, a to nenásilně, aby spolu konvenovaly, aby na sebe navazovaly a celé to mělo pomyslné A a Z.

A zajímavá věc je to – když jsme se teď dotkli hudby a zároveň současné společenské situace – že jsem udělal první nástřel hudební dramaturgie a poslal jsem ho šéfdirigentovi a generálnímu řediteli divadla. Byli nadšeni. Potom jsme ovšem měli takový online meeting, kde už nadšeni nebyli. Arvo Pärt zhudebňoval duchovní texty – o Bohu, o Kristu, o Marii – a to v několika jazycích. Jsou tam opusy zpívané v němčině, angličtině, estonštině a pochopitelně v latině. Ale také ruské pravoslavné záležitosti. A nejednou byl s tou ruštinou strašný problém! A já říkám – kdybyste tyto skladby dali pryč, je to jako byste u Mozartových oper vynechali Dona Giovanniho. To prostě nejde!

A co bylo dál?

Vyslechl jsem si něco o tom, že ruštinu v dnešní době není dobré používat, a tak dále. Přiznávám, že jsem se nejdřív musel uklidnit. Řekl jsem jim: »Pánové, já teď vůbec nebudu argumentovat z politického hlediska, ale jen jako umělec.«

Psal jsem si jisté poznámky. A nasekal jim tam asi šest nekompromisních bodů. Zmínil jsem takové zhůvěřilosti, co se tu a tam v posledních letech ve světě děly, že například Čajkovského Louskáček, který se dobře prodává, se hrál bez jeho hudby. Dali tam úplně jinou muziku, kterou nastříhali tak, aby to bylo taktově a rytmicky stejné a tudíž se nemusela měnit choreografie, ale Čajkovskij, jako Rus, musel zmizet. Já jsem jim říkal, že faktor kolektivní viny je něco, co absolutně odmítám. Všechny tyto Pärtovy věci navíc byly komponované v době, která se současným konfliktem nemá nic společného. A nemá s tím nic společného ani ruský jazyk. Tím méně tematicky! Navíc tam ani jednou nepadne slovo »Rusko«!

Vyzval jsem je: »Probuďte se, jsme umělci a podle mého názoru se musíme snažit o to, aby co nejdříve byl mír, a to rozhodně ne tím, že budeme kopat další příkopy. My přes ně naopak musíme stavět mosty.«

Mlel jsem asi 10 minut, pusa se mi nezavřela. A oni reagovali tak, že o celé věci budou ještě přemýšlet. Tak jsem si říkal, že je to v pytli. Estonsko nemá s Ruskem, potažmo se Sovětským svazem, ty nejlepší zkušenosti. Říkal jsem si, že to celé budu muset asi předělat, protože ty části nejde jen vyndat, vše hudebně i smysluplně navazuje, a nebo tu spolupráci odmítnout.

Načež dostanu za pět hodin mail od šéfdirigenta, že měli ještě hodinový hovor pouze s generálním ředitelem. Že mi věří a že to tam nechají. Tak jsem si řekl, že je super potkat v umělecké branži takového ředitele a šéfdirigenta, kteří mi přes všechny vnější tlaky uvěří a nechají zaznít ruštinu, protože pochopili, že to, co říkám, je autentické a že mám pravdu. Toho, že oni, coby vrcholní reprezentanti státní instituce v takové zemi, jsou schopni celou věc ustát, si velice vážím.

Obrátím nyní list. Nedávno se vaše jméno objevilo mezi těmi, kdo podávají trestní oznámení na zločiny z doby covidové. Jaká je vaše motivace?

Mě oslovil Václav Hrabák, kterého znám léta z různých demonstrací a setkání s tím, že dává dohromady trestní oznámení v této věci. Ne sám, ale s různými lidmi. Že je tam samozřejmě spousta odborníků a poprosil mě, abych se na to podíval a jako jeden ze zakládajících členů Zdravého fóra, které brojilo proti covidismu už zkraje roku 2021, se eventuálně přidal. Ten materiál jsem si přečetl a viděl i jména několika vědců, lékařů a dalších lidí, které dobře znám i osobně.

Jasně jsem řekl, že do toho jdu! Trestní oznámení je podáno na neznámého pachatele a jeho úkolem je poukázat na zhůvěřilosti covidové doby. Před nějakou dobou vydal americký Kongres asi pětisetstránkovou zprávu o tom, co se vlastně během covidu dělo a co dává zapravdu všem českým právníkům, vědcům a lékařům, kteří na to upozorňovali již v té době a byli za své postoje dehonestováni.

A pak je tu druhá věc, která na to navazuje. Před nedávnem Peter Kotlár – lékař a poslanec, který je pověřený vládou Slovenské republiky vyšetřit tyto věci, udělal tiskovku, a jakmile jsem slyšel jeho závěry, řekl jsem si: »To je teda hustý!«. Novináři to tam vůbec nemohli ustát. A když se to děje u našich sousedů, tak chápu motivaci, že by bylo potřeba na to poukázat i u nás, ač k tomu tady, na rozdíl od Slovenska, není žádná politická vůle.

Z mého pohledu zůstává ve skříni různých kostlivců přehršel a je potřeba ji co nejčastěji otvírat, aby ti kostlivci nezůstali v zapomnění. Každý takový počin má smysl, ale upřímně řečeno, pokud se tady zásadním způsobem nezmění politická orientace, tak nebude vůbec žádná motivace covidismus jakkoliv konfrontovat, natož vyvozovat nějaké důsledky. Tohle je část té alarmující mozaiky, ale těch kamenů v ní je daleko víc. A k tomu je opravdu potřeba systémová změna politického vedení této země.

Konkrétně jde hlavně o to, co zmínil Peter Kotlár a co jsem já tušil již dávno. Například jsem několikrát slyšel mluvit Roberta Maloneho. To je americký vědec, který vymyslel mRNA systém. On několikrát říkal, že se jedná o terapii pro některá genetická onemocnění. To znamená, že to je genová terapie a v žádném případě nejde o vakcíny, které by se měly plošně aplikovat na lidstvo. Malone si už tehdy rval vlasy, a to je tři roky zpátky. A Peter Kotlár na to určitým způsobem navázal, že mnohé šarže vakcín obsahovaly nadměrně vysoký obsah oficiálně nepřiznané a nikde neuváděné DNA. A na tom naše trestní oznámení stojí.

Peter Kotlár dostal poté, co tyto informace zveřejnil, ještě větší pravomoci. Buďme rádi, že se něco zásadního začíná v tomhle směru dít i u Trumpovy administrativy – tedy pod vedením Roberta Francise Kennedyho. Snad se toho někdy dočkáme i u nás.

Zločiny covidové doby nesmějí zůstat vymlčeny, jinak se něco podobného v bleděmodrém vrátí a bude to ještě horší.

Jednou z nadějí, o níž jste mluvil, může být i spojení čtyř vlasteneckých stran či hnutí pod hlavičkou SPD, jak bylo oznámeno před třemi týdny. Co na toto spojenectví říkáte?

Je to jednoznačně pozitivní. Možná jsem idealista, ale přivítal bych, kdyby se proti té mašině progresivismu, která se na nás odevšad valí a válcuje celou Evropu, spojily u nás nejen SPD, Trikolora, PRO a Svobodní, ale zároveň i STAČILO! a Motoristé. Celý tento blok má společných mnoho kilometrů a rozchází se v desítkách, nebo stovkách metrů. A já bych si přál, aby se na metry zapomnělo a aby se šlo po těch kilometrech, které jsou pro tuto zemi naprosto zásadní.

I tak jsem ale rád, že došlo ke spojení tří stran a jednoho hnutí v rámci SPD, za čímž je samozřejmě obrovská práce i spousta kompromisů ode všech zúčastněných. A jsem rád, že lídři všech čtyř subjektů byli ochotni k těm kompromisům sáhnout a pochopili, že je potřeba v tuhle chvíli upozadit ega a nějaké dílčí preference, které v momentě, kdy se něco zásadního nezmění, budou stejně k ničemu. Navíc má toto uskupení vysoký voličský potenciál a výrazně omezuje tzv. propadnutí hlasů.

Důležité je shodnout se na základních věcech. A vítám, že se to povedlo! Moc se mi líbí přirovnání k lednímu hokeji, které v návaznosti na to použil Jindra Rajchl. Když ho volně parafrázuji, řekl, že můžeme hrát za Pardubice, za Kladno nebo za Spartu, můžeme proti sobě útočit, střílet si navzájem góly a můžeme se na ledě u mantinelu i poprat, ale teď je nejvyšší čas obléct národní dresy a táhnout za jeden provaz. To je myslím naprosto přesné!

Petr Kojzar

FOTO – autor