Jozef Kupčík o sobě tvrdí, že je originál Čechoslovák, táta Slovák, máma Češka, půl života žil tam a půl tady. Možná ho znáte jako zpěváka kapely Brutus, ale poslední dobou má s manželkou Evou projekt LoveBeat. Známe se z Facebooku už nějaký čas, když představil píseň Ve jménu humanity , popovídali jsme si o Karlu Krylovi. A vlastně to je teď jeho parketa – protestsongy, které ale nikdy neplánoval dělat. Nejen o tom je tento rozhovor.
Nechci začínat od konce a ptát se v úvodu na projekt LoveBeat ani na Brutus. Spíš mě zajímá, co děláte »v civilu«, jakou profesi?
V roce 1996, když mi bylo 25, jsem se stěhoval ze Slovenska do Čech, na Slovensku tenkrát byla vysoká nezaměstnanost, 20 %. Já jsem měl v té době kapelu v Žilině a navíc jsem jezdil hrát do Německa na ulici, tím jsem se živil šest let. A tak jsem tady v Čechách začal hledat práci, shodou okolností moje maminka začala v pojišťovně, tak mě přizvala, pojď, zkusíme to. To byla tenkrát švýcarská Winterthur, říkal jsem si, tak zkusit to můžu a jsem v pojišťovnictví 25 let.
V jaké pozici?
Prošel jsem všemi pozicemi, dělal jsem čtyři roky čistě jenom obchod, potom jsem dělal šest let manažera skupiny, dva roky regionálního ředitele, potom sedm let zase manažera, pak inspektora, teď kontrolora, takže všechny možné pozice.
Věřím, že to ty lidi třeba baví, ale mě to přijde jako takové to lovení dušiček…
Pojišťovnictví je krásná práce, měníš klientům životy k lepšímu v těžkých chvílích, když se jim stane neblahá událost a já už vlastně nic jiného neumím. Nedělám sice obchod jako takový, ale pořád mě to naplňuje a dává mi to smysl. Lidi se pořád pojišťují a budou, bez toho nelze žít. A někdo tu práci dělat musí…
Nepěkné jsou takové ty telefonáty…
Tomu se nevyhneme, to patří k dnešnímu životu. Svět není tak jednoduchý. Vždycky říkám, vyzkoušejte si tu práci a potom mi řeknete, jestli to dáte nebo ne. A udržet se takhle dlouhou dobu v tomto oboru není nic snadného. Jak říkám, v podstatě kromě muziky a pojišťovnictví nic jiného neumím.
Nechtěl jsem začínat od konce a skočili jsme do půlky života… Na Slovensku jste dělal co?
Na Slovensku jsem dělal střední školu, mám textilní průmyslovku výtvarný obor jako módní návrhář a po škole jsem dělal 13 měsíců ve vodárně, pak jsem šel na vojnu. A pak jsem vyzkoušel všechno možné – třeba na stavbě, stavěl jsem paneláky a od té doby jsou pro mě montážníci celebrity, také jsem dělal nočního topiče a další zajímavé práce.
Kdy tedy vznikla ta vize dělat muziku?
Už v dětství, táta byl muzikant a mě to přišlo automatický, že já jím budu taky.
Dobře, takže to znamená, že už jste dělal tu muziku na Slovensku.
Jo, jo, tu jsem dělal vlastně od 15 let, protože jsme na střední škole založili skupinu. Škola nám dala zázemí, dali nám zkušebnu zdarma, v té době. Dneska se nadává na socialismus, tak naopak já ho chválím a budu ho bránit, co budu žít, protože nám dali zkušebnu zdarma, dali nám zdarma všechny nástroje atd., a dali nám i ten prostor, že jsme eventuálně, když bylo nějaké vystoupení, nemuseli jít na tu či onu hodinu. Takže to byly vlastně ty začátky a vždycky jsem muziku chtěl dělat, jak jsem říkal, u nás se vždycky doma válely kytary a baskytary, takže mi přišlo přirozené, že to tak asi je normální, že to tak má každý.
Na vojně jste byl normálně, nebo jste nějak využil muziku?
Na vojně jsem byl v roce 1990. V Topolčanech šest měsíců, pak v Žilině na civilní obraně čtyři měsíce. Pak jsem podepsal civilní náhradní vojenskou službu, tenkrát to ještě šlo.
Začal jsem tu civilku dělat na dívčím intru jako noční topič. To byl ráj, tam bylo asi 800 holek, tam jsem se seznámil s první manželkou.
Já jsem myslel, jestli jste byl v nějakém armádním souboru nebo aspoň v nějaké kapele?
Byl, byl, samozřejmě hned v těch počátcích v Topolčanech jsem měl kapelu, i v té Žilině jsem měl kapelu. Tam na vojně se ti muzikanti okamžitě dají dohromady.
Jako třeba v seriálu Chlapci a chlapi?
Přesně tak.
A pak jste tedy přišel do Čech, já vás mám, nevím, jestli správně, zafixovaného s kapelou Brutus.
Od toho devadesátého šestého vlastně tím, že byly děti malé a bylo hodně práce v tom pojišťovnictví, stavěl se barák, zařizoval byt, atd., plánoval se život, tak jsem měl s tou muzikou takovou jako trochu pauzu. Hrál jsem, když se dala nějaká parta muzikantů dohromady, tak třeba takové akce jako Dívka roku a podobně.
No a v roce 2012 někdy před Vánoci jsem si napsal inzerát, to jsem chtěl udělat hned, jak jsem se přestěhoval do Čech, že si najdu kapelu a že budu s tou kapelou jezdit profi. No a v tom roce jsem si napsal inzerát, že zpěvák ze Žatce hledá kapelu, a dal jsem odkaz na nějaké písničky, co mám na YouTube. Ozvaly se mi tři kapely, ze kterých jsem si vybral Brutus. Vůbec jsem nevěděl, do čeho lezu atd., znal jsem pár písniček, ale nevěděl jsem, že hrajou sto dvacetkrát za rok, všechny pátky, všechny soboty.
Jim se to líbilo, mně se to taky líbilo, domluvili jsme se a sedm let života jsem strávil s Brutusem na cestách, odehrál jsem s nimi zhruba 800 vystoupení. V Brutusu jsem se seznámil s mojí druhou ženou, která byla dlouholetá fanynka Brutusu, jezdila to léto pravidelně na vystoupení.
Jak to probíhalo?
Poprvé jsme se potkali ve Vagonu na Národní třídě, půl roku jsme po sobě jenom pokukovali, po půl roce, co jsme se znali, jsme začali spolu chodit, jezdit – ano jezdit, takže všech těch společných 700 koncertů v Brutusu, vždycky mě přivezla, vždycky mě odvezla domů. Takže měla jistotu, že nikdy nikde nezůstanu.
Zažil jste teda tu éru, kdy kapela Brutus hrála ve filmech?
Ano, hrál jsem ve filmu Dvě nevěsty a jedna svatba. Bylo to někdy náročný tím, že já chodím do práce, takže vždycky jsem si musel vzít buď dovolenou, nebo v některých scénách ani nejsem, protože jsem školil zrovna nováčky a nešlo to, takže v těch posledních scénách ve filmu nejsem. Nedalo se jinak, no.
Ale tím, že jsem si to vyzkoušel, že jsme se v podstatě těch sedm let o víkendech nevyspali, odehráli jsme např. třikrát Benátskou noc v Liberci, Votvírák a všechny možný festivaly, všechny sály a hřiště v republice atd., hrál jsem vlastně napříč republikou s Brutusákama úplně všude, kde se dalo.
A jednoho dne si řekneš, tak a dost. Tím, že spousta známých se mě ptala, proč nehrajeme třeba s Brutusem moje písničky, protože jsou fajn, jsou hezké, tak jsem si udělal svůj vlastní projekt, LoveBeat.
Ale na to jsem se chtěl zeptat já… Tak tedy, jak vznikl LoveBeat?
Tak jsem se dal dohromady zase s jinou partou muzikantů. Roman Steffl, co mi produkoval moje cédéčko, vlastně produkoval Ilonu Csákovou a spolupracoval s Jirkou Kornem, s Karlem Gottem atd. Natočili jsme cédéčko, vlastně starý věci, moje písničky ještě z devadesátých let, ale i některé nové, no a od té doby už se vlastně věnuji jenom tomu, že dělám tyhle svoje vlastní písně, mezi kterýma jsou i protestsongy, jak se jim dneska říká.
Když se bavíme o protestsonzích, my se známe vlastně z Facebooku, tam jsme měli spolu debatu o Karlu Krylovi. Tehdy jsem si »stěžoval«, že jsem v jukeboxu pustil jeho písničky a jakési náctileté holky říkaly, kdo kazí Danovi Landovi písničky… Jaký názor máte na Karla Kryla, nemyslím jenom z pozice hudební, ale i celkově.
Na střední škole tím, že, jak jsem říkal, jsem měl tu docela zajímavou a i lehkou školu, dalo by se říct, textilní průmyslovku výtvarný obor, tak jsme měli hodiny kresby a malby, a to jsme měli třeba čtyři hodiny za sebou. Tam jsme ho poslouchali, tenkrát za socialismu, i když dneska se říká, že se to nesmělo, tenkrát jsme na těch hodinách poslouchali nejčastěji právě písně Karla Kryla.
Pokrokový pan učitel…
Některým profesorům to bylo úplně jedno, vůbec to neřešili a někteří se báli, jako, co to posloucháte, a měli s tím problém, ale my tenkrát byli v pubertě, za prvé už byla perestrojka, už to bylo v osmdesátém pátém, šestém úplně jinak. To bylo daleko víc uvolněný. Nevím, jak to bylo v šedesátých, sedmdesátých letech, to jsem nezažil, ale v osmdesátých letech ke konci před revolucí většina lidí, aspoň na Slovensku, teda možná, že tady v Čechách to bylo jiné, to nevím, to nemůžu posoudit, to neřešila. Jo, to byla nejkrásnější doba, to byly osmdesátky.
Takže celý život jsem poslouchal Karla Kryla, to znamená, že to je v tobě, něco z toho v tobě zůstane. A dneska mi spousta lidí píše, že jsou ty písně jako »novej Kryl« a podobně. Já se do toho ale nestylizuji, vždycky jsem chtěl být pouze sám sebou.
Lidi si hledají idoly, takže ten váš je asi jasný.
Prostě říkám, je to možná tím, že jako chlap s kytarou tam toho moc nevymyslíš, že jo, vždyť víceméně kytara má šest strun přesně, když máš všechny, počet akordů je taky dán, Víceméně se v něčem musí podobat všichni.
Mám samozřejmě skoro všechny jeho desky, ale dneska je toho plný YouTube atd., vždycky se mi líbil, stejně jako Jarek Nohavica, jo, můžu říct, to byly moje vzory.
I když samozřejmě ne se vším jsem s Krylem vždycky souhlasil. Každý člověk je originál, každý má svůj pohled na věc. Setkal jsem se s bratrem Karla Kryla, kterému vlastně věnoval tu píseň Bratříčku, zavírej vrátka, s Janem, a s tím jsme si taky hezky popovídali, měli jsme spoustu společných názorů a spoustu zase rozdílných, no tak to v životě chodí.
On se do vysoké politiky nikdy nehrnul, svým způsobem byl pak ale nešťastný, že ho tam Havel vlastně nepustil. Dost častý názor je, že Kryl je první oběť demokracie.
Souhlasím a klidně to podepíšu.
Ono se mu v poslední době tolik věcí nelíbilo. Až mu z toho pak nakonec puklo srdíčko…
Souhlasím. Ty jeho některé texty psané po Listopadu, kdy prozřel, když to tak řeknu, ty jsou prostě pecky, do kamene tesat.
Prozřel? Třeba se zrovna to samé stalo u vás…
To ne, ale nikdy mě nenapadlo, že bych třeba vyloženě šel psát protestsongy, teď je píšu, no, tak to zkrátka přijde, protože, když děláš text, tak víš, že ono je to těžký psát o hezkých věcech, když kolem sebe slyšíš třeba týden jenom samé hrůzy…
Ono k tomu jde utéct, když člověk není šťastný?
Někdy to zase potřebuješ vyzpívat, vykřičet. Člověk má různé pocity nálady, takže ano, to se střídá. Taky píšu o lásce, píšu o hezkých věcech, ale stejně tak píšu o tom, co vidím kolem sebe.
A co radši, hudbu nebo text?
Když jsem byl mladší, tak jsem neměl vůbec problém dělat hudbu a měl jsem strašný problém s textem a vůbec mi to nešlo. Myslím si, že je to tím, že člověk musí mít něco odžito. A dneska je to tak, že dneska to jde vlastně ruku v ruce. A dneska napíšu ten text, dejme tomu, za den nebo za dva dny, kdysi jsem se s tím trápil měsíc.
Ono to není jenom poskládat slova, aby se rýmovala…
Jistě. Musí to mít nějakou duši, ta myšlenka musí mít trošku hloubku atd. To si myslím, že potom mě ten posluchač buď ocení, anebo zatratí.
Kdysi dávno jsem byl na koncertu Palečka s Janíkem a on tam povídal: My jsme psali texty, a protože se něco nesmělo tak přímo, tak jsme psali takový dvojsmysly. Někdy to byly trojsmysly, nakonec to byly nesmysly…
To se někdy stane. Někdy něco chceš zazpívat a teď, aby to do toho rýmu pasovalo. Samozřejmě ne vždy to vyjde tak, jak si představuješ.
Takže texty teďka ve zralém věku jdou tak nějak líp?
Teda teď vůbec nad tím nepřemýšlím, ale je to tak, že teď ve zralém věku mi ty texty jdou opravdu samy.
A ta muzika jde pořád, nebo teď naopak máte třeba problém udělat muziku?
Já bych řekl, že když vezmu tu kytaru, je to čím dál jednodušší. Samozřejmě jsem si myslel, když jsem byl mladší, že ta píseň nemůže mít jenom tři nebo čtyři akordy, ale že aby byla propracovaná, tak musí mít, tak jako třeba Queen, aspoň 10. Takže jsme se kolikrát trápili úplně zbytečně, vymýšleli, tak to potom nakonec dopadlo různě.
Já si s tím chci vyhrát, jo, jak s tím textem, když si sedneš k tý kytaře s tím nepopsaným listem a vezmeš si tu tužku, tak to je ten nejkrásnější pocit. Začneš tvořit to dítě, a strávíš na tom hodiny a hodiny a různě přehazuješ ta slova. Mám výhodu, že mám doma učitelku, a když na nějaké slovo nemůžu za boha přijít, tak poprosím a Eva vždycky něco vytáhne z klobouku, takže v tom mám obrovskou výhodu.
Je asi třeba mít slovní zásobu?
Přesně tak. A je to o tom, co jsem říkal, že musí mít člověk něco odžito. Já tam pletu kolikrát jakoby slovenské slovo nebo výrazy, které mám zafixované a někdy to tak pomíchám. Na tom cédéčku Cesta k Tobě je také polovina slovenských písní ještě z těch devadesátek, což ukazuje na Čechoslováka, já jsem originál Čechoslovák, táta Slovák, máma Češka. Takže půl života jsem žil tam a půl tady.
Když se bavíme o těch textech, od Dany Lysákové vím, že vám »dohodila« nějakého textaře.
S Karlem Panuškou jsme se dali dohromady v roce 2015. Dělali jsme asi pět společných písniček tak, že on měl ty svoje texty a požádal mě, jestli bych mu je zhudebnil. Beze všeho jsem to udělal a bylo to docela úspěšné, lidem se to líbilo, ale nikdy jsme je nenahráli na cédéčko. Mám je jenom na Facebooku třeba a podobně. Ale dneska už mám vlastně tolik rozdělaných vlastních věcí a potřebu se vyjádřit po svém, že dneska si píšu všechny věci sám.
Nemáte už potřebu oslovovat nikoho jiného?
A ani nemusím, protože teď oslovuje spousta lidí mě.
Ještě i píšete texty jiným?
No to ne, to ne, ale posílají mi svoje vlastní texty a básně každou chvíli, nevím, kde se to vzalo – možná právě skrz toho Karla Panušku, anebo ještě jsem si bral texty, které mi posílal textař, který píše pro kapely Elán nebo Modus na Slovensku, Juraj Soviar. Vynikající textař, s ním jsme taky udělali asi pět písniček, nádherných věcí. Vždycky jsem ho miloval jako textaře, pro Elán napsal Tisíc a jedenkrát, Odkazovač, Prvý na rane, Orol, Otázniky, ale hlavně Z tričiek zúri Che Guevara.
A s tím jsme taky dělali věci, Pobozkám ťa byla první společná píseň. A možná na základě toho mi lidi posílají svoje básně, svoje texty, bohužel je musím odmítat, protože toho materiálu je tolik, ale času není tolik. Času je čím dál míň, bylo mi 50, jsem dědeček, a když se chci trochu věnovat i rodině, tak musím zvažovat, čemu budu ten čas věnovat.
Takže momentálně už nehrajete?
Když jsem odešel z Brutusu, tak jsme měli domluvený hotel v Motole, kde jsme hráli jednu sezonu písně z repertoáru LoveBeat, jenomže pak přišel covid a ten to všechno zabil. Teď momentálně nemáme pravidelná vystoupení, máme jenom VIP akce, tedy když nás někdo pozve na narozeniny apod., ale nechceme hrát moc často, mám odehráno s Brutusem a podobně a těch šest let v Německu na ulici, mám za sebou přes 1000 vystoupení, víc, než většina muzikantů odehraje za celý život. Teď se věnujeme nahrávání písní ve studiu.
Teď hrajete teda víceméně pro zábavu, protože vás to baví. V době největší slávy s Brutusem, dalo se tím nějak uživit nebo ne?
Ne, ten projekt, co jsem jezdil do toho Německa, na té ulici, byl asi desetkrát výnosnější, když se bavíme o penězích, než hraní s Brutusem, to pokrylo náklady, protože když jsme hráli dál, tak jsme zůstávali na hotelech a podobně, jako když zaplatíš benzín, hotel jídlo a v podstatě ti to pokryje náklady a máš nějaké kapesné na týden jo, ale není to, není to výdělečné.
A přitom Brutus není žádná neznámá skupina…
Není, samozřejmě, tak je to legenda ano, ale je to fabrika na muzikanty, tam to funguje tak, že zkrátka přijdeš, zahraješ, odejdeš. Dostaneš nějakou minimální mzdu jako Ukrajinec, a tím to končí. Kolik se prostřídalo lidí. Padesát muzikantů, když se jenom nad tím zamyslíš, proč asi.
Dobře, teď k protestsongům, máte pocit se tím nějak vyjádřit k něčemu politickému, asi k tomu, co se děje, dělo?
Vyjadřuju se vlastně celou tu dobu a i ty normální písně, které dneska ty lidi nenazývají protestsongy, protože v sobě obsahují mezi řádky skryté nějaké poselství atd., takže ten, kdo to chce, ten si to tam najít dokáže.
Ale lidi jsou naučení někde něco hledat, i když tam nic není…
Dneska jsou lidi pohodlní vůbec přemýšlet. A ten svět je šílený. To, v čem žijeme dneska, to je absolutní šílenství, pokrytectví. Nevím, jak bych to nazval, tak s tím se člověk těžko vyrovnává, takže to aspoň vyzpíváš, že máš z toho smutek, máš strach, jakoby trauma. Lidi to potom ocení, potom vždycky každý napíše krásná, ale smutná. To tak je, to neovlivním, takhle to vnímám.
Tak jsou různé styly hudby, kterými se člověk může vyjádřit k současné situaci, myslím tzv. rapery, ti svým způsobem taky mají pocit nějak se vyjádřit, ale je to zas jiný způsob…
Promiňte, že skáču do řeči, ale to je za hranou jakoby citu pro hudbu nebo pro text, to už je někdy víc než brutus!
A co vy a politika?
Nedávno jsem přesně tady seděl s Monikou Pilloni ze Svobodného rádia. Měla mikrofon, tak jsme dělali rozhovor do toho rádia. Momentálně je to jediné rádio, které pravidelně hraje právě moje písničky.
Myslíte protestsongy?
Co se týče protestsongů, tak to má samozřejmě svoje výhody i svoje nevýhody, a protože naše písničky třeba několik regionálních rádií předtím hrálo, ta politika samozřejmě je dneska jako docela vyhraněná, a dneska už nás hraje právě jenom toto jedno rádio, aspoň teda o dalším nevím – Svobodné rádio, nevím, jestli můžu tady dělat reklamu.
Teď zrovna tam běží nejnovější píseň, která se jmenuje Máváš vlajkama. Ta je o tom, jak vlastně lidi, kteří celých těch osm let, co se děl konflikt na Donbasu, tak to nevnímali, vůbec je to nezajímalo. Absolutně, kdyby ses jich zeptal, kde je Donbas, tak vůbec nevědí. A najednou se 24. února všichni stali odborníky na Ukrajinu a dneska mají všichni strašnou potřebu se vyjadřovat, být solidární s Ukrajinou, ale to, co se tam páchalo, ta genocida osm let, tak o tom nikdo nechce slyšet.
Takže o těchto věcech to vlastně je, já jsem samozřejmě pro to humanitárně pomáhat komukoliv, ale ne dodávat zbraně do válečných konfliktů, a už vůbec ne na Ukrajinu.
Takže o tom ta píseň je, tak si ji poslechněte nebo vyhledejte.
Mě fascinuje, že ty lidi mají ještě problém i se zeměpisem, oni říkají, že válka je za humny. Když vezmeme, kolik kilometrů to bylo do Kosova, tam ale, když byl problém v Jugoslávii, vůbec se o tom v takové míře nemluvilo…
Mluví se o spoustě věcí, jo, jako ruský plyn je špatný, protože tam probíhá nějaký konflikt, ale třeba katarský plyn nikomu nevadí, a když si vezmeš, co se děje v tom Kataru, co to je za zemi, jo, právo šaría, že se tam bičuje, kamenuje, popravy atd., že tam při nějaký monstrózní stavbě umřelo 6500 lidí vyčerpáním, že jsou to novodobí otroci, to vůbec těm ochráncům lidských práv nevadí, takže tohle všechno, svět, ve kterém žijeme, u toho člověk nemůže mlčet.
Dvojí metr…
Dvojí kilometr. Kilometr. To jsem říkal, přesně Monice tady.
A tím bych rozhovor ukončil, nebo ještě něco čtenářům potřebujete sdělit?
Samozřejmě, když budou čtenáři chtít nějakým způsobem komunikovat, tak není vůbec problém, můžou buď prostřednictvím stránek http://www.lovebeat.eu/, anebo najdou písničky na YouTube nebo na Facebooku pod mým jménem nebo i LoveBeat, takže můžou kontaktovat s čímkoliv náměty a podobně.
Zbyšek Kupský
