Mužem roku 2024 se stal 35letý asistent kameramana z Nového Bydžova Jakub Mádl. Nejstarší vítěz ve čtvrtstoletí trvající historii soutěže v tomto týdnu poskytl rozhovor pro iportaL24.cz, který je zároveň jedním z mediálních partnerů soutěže, jejíž finále přesně před týdnem znovu vidělo Městské divadlo Dr. Josefa Čížka v Náchodě. Mají dívky u nejkrásnějšího chlapa České republiky šanci, nebo již má svoji vyvolenou? A co vlastně stojí za jeho dokonalou postavou? Otázek je spousta, na některé již čerstvý Muž roku odpovídal vícekrát, jiné byly snad i trochu překvapivé…
První otázka je obligátní a asi pro vás i trošku nudná, protože ji, předpokládám, dostáváte poměrně pravidelně. Jak se vám po volbě Mužem roku změnil život? Je to hektičtější, nebo vše zůstalo při starém?
Je to pravda, často se mě na to někdo ptá. Musím říci, že se toho moc nezměnilo. Už dělám práci, která mě baví – asistenta kameramana, což je činnost kreativně tvůrčí. Kromě toho teď ale přibyla část povinností spjatých s Mužem roku. Prezentovat se na různých akcích, účastnit se charitativních událostí a podobně. Rolí Muže roku je být viděn, inspirovat a motivovat další lidi.
K tomu se ještě rád dostanu, nicméně – jak vlastně vypadá role asistenta kameramana? Co to obnáší v praxi?
Já jsem to tak pojmenoval s ohledem na soutěž, ale jinak se tomu v branži říká »grip«. Jde o uchycení kamery. Ta by měla být umístěná tak, aby vznikl záběr, který si kameraman přeje. To je mojí pracovní náplní a pro výsledný efekt je to velice důležitá činnost. Například mi kameraman řekne, že chce záběr na herce, kteří sedí v autě, a mojí prací je vymyslet, jak a kam kameru umístit. Jestli na kapotu, z boku na dveře nebo třeba na střechu. Jde o to, která část vozu tu kameru ponese, aby to bylo optimální pro daný záběr.
Jak jste se vlastně ke své současné práci dostal?
Celé to vzniklo díky mé dobré kamarádce, s níž létáme na padáku. Tehdy musela odcestovat na tři týdny do Nepálu – právě kvůli padákovému létání. Zeptala se mě, jestli bych po ní na tu dobu nepřevzal catering, který dělá pro film a seriály. Velice zodpovědně jsem se toho ujal a shodou okolností jsem se seznámil s dalšími lidmi od filmu. Postupně jsem dostával více a více příležitostí pomáhat jim. Nejprve jako podavač, pak nosič u gripu, a z toho se vyvodilo více a více zodpovědnosti.
Dokonce na vás mohu prozradit, že máte aktuálně i hereckou zkušenost…
Jirka Matoušek natočil svůj první film Prázdniny s Broučkem a já jsem se na něm podílel jako technický asistent. Kromě toho jsem si střihl miniroličku souseda hlavních postav.
Možná, že s úspěchem v soutěži přijdou další nabídky. Vídáme to často po soutěžích krásy, jak pánské, tak i dámské, že se ocenění dostávají k příležitostem na hereckém či moderátorském poli, jeden z vašich předchůdců Matyáš Hložek se dal pro změnu na zpívání…
Ničemu se nebráním. Moje motto je neustálý růst. Představuju si život jako oceán, který je třeba probádat. Člověk musí zjistit, co mu bude vyhovovat a kde se bude cítit dobře. Různých příležitostí je nedozírně, jen je vyzkoušet…
Říká se, že úspěch v soutěži krásy člověka změní. Bude Jakub Mádl stále stejným Jakubem Mádlem?
Za mě ano. Ale jelikož se pořád snažím zlepšovat ve všem, doufám, že to bude lepší Jakub Mádl. Třeba v komunikaci a reportážích se mám co učit.
Jak jste se vlastně o soutěži dozvěděl a jak vás napadlo se přihlásit?
Mně přišlo upozornění na Instagramu, že se koná casting, a jeden kamarád mi k tomu napsal, jestli se nechci přihlásit. Jen jsem si pozvánku letmo prohlédl a zamítl to. Pak se mi to rozleželo v hlavě, přečetl jsem si podmínky a stálo tam »zájemci do 35 let«. Trklo mi právě to, že letos je mi pětatřicet. Rozhodl jsem se to zkusit. Řekl jsem si, že nemám co ztratit a že se můžu naučit něco nového. A najednou jsem byl pro tu věc nadšený!
Jak jste se cítil na prvním castingu? Byl jste nervózní?
Nervozita byla. Moc si nevzpomínám, ale na castingu jsem byl naposledy asi někdy v osmnácti letech, kdy jsem dělal komparz v reklamách. Od té doby nic. A teď tam seděla v jedné řadě porota – od Veroniky Žilkové po Davida Novotného. Dojem jsem ale měl dobrý. Velice rád improvizuji, a tak jsem říkal, že ukážu to nejlepší a pak se děj co děj…
Jaká jste byli, se zbývající finálovou jedenáctkou, parta? Často se říká, že při podobných soutěžích není prostor na kamarádské vztahy, mám-li to říci kulantně…
Vůbec jsem neměl představu, jak to bude probíhat, ale byl jsem překvapený, jak přátelská atmosféra mezi námi panovala. Sedli jsme si jako parta, navzájem jsme podporovali jeden druhého a pomáhali si. Dávali jsme si tipy, co zlepšit, doladit a upravit. Co komu sluší a co ne. Zpětná vazba byla důležitá a i díky ní jsme fungovali jako kolektiv se vším všudy.
Diváky v sále náchodského divadla doslova nadchla vaše volná disciplína v rámci finálového večera. Jak jste přišel na vystoupení s malým koťátkem?
Když mě vybrali do finálové dvanáctky, vrtalo mi hlavou, jakou volnou disciplínu předvedu. Co to vlastně bude? Věděl jsem, že chci ztvárnit něco, co symbolizuje Muže roku. Procházel jsem si videa z minulého ročníku a finalisté tam zpívali, hráli na kytaru, tančili…, ale to já nedělám, není to moje silná stránka. Zpívám si maximálně tak v autě (smích). Říkal jsem si, že jsem poměrně zručný, osm let jsem dělal rekonstrukce bytů a dokážu se k práci postavit. A pak jsem došel k tomu, že by byl ideálním řešením dog dancing, na který jsem v tu chvíli narazil shodou náhod. Dělal jsem si legraci, že bych mohl vystupovat se psem, ale ten tam nebyl a jevilo se mi to jako náročné zorganizovat jako celek. Navíc by to nebylo soustředěné na mě, ale na to zvířátko. A pak mi v hlavě utkvělo právě koťátko. Třeba že ho Muž roku zachraňuje na stromě… On sportuje, ale je mu lhostejný svět a má různorodý názor. Na první pohled může být všelijaký, ale pak přijde situace, v níž musí projevit charakter. A on ho projeví, protože mu není jedno život koťátka. Vymyslel jsem si to a bylo famózní, jaká souhra okolností pak nastala. Byli jsme totiž zhruba před třemi týdny na pouti a u parku jsme pod autem našli koťátko. Schovávalo se a bratrova přítelkyně se bála, že ho něco každou chvilku přejede, a tak si ho vzala. A zbytek už znáte…
Jak byste popsal své pocity, když v náchodském Divadle Dr. Josefa Čížka zaznělo na závěr večera vaše jméno?
Byl to šok. Absolutně jsem to nečekal. Ostatních jedenáct kluků bylo úžasných. Byli velice dobře připravení a měli krásné volné disciplíny. Proto jsem si myslel, že nemám v téhle konkurenci žádnou šanci.
Za půl roku od castingu jste potkal tváří v tvář řadu známých osobností. Kdybyste měl vybrat jednu, která vás něčím speciálním zaujala, která by to byla?
To je těžká otázka, ale asi bych zmínil paní Žilkovou. Ta mě potrápila na castingu, kdy přesně věděla, co chce, jaké chlapy by chtěla ve finálové dvanáctce. Líbila se mi její vize. Na soustředění nám úžasně radila a byla z ní cítit energie, kterou nám předávala.
Důležitá pro Muže roku je také svalnatá postava. Jak jste jí dosáhl? Cvičením? Nebo je důležitá i strava?
Strava dělá drtivou většinu úspěchu, co se týká postavy. Musím se přiznat, že poslední měsíc jsem byl hodně striktní. Měsíc jsem si nedopřával žádné sladkosti a takové dobroty, jako je zmrzlina, které mě jinak v létě moc lákají. Teď jsem se ale dokázal »kousnout«, proto si myslím, že Muž roku je obrovská příležitost pro potenciální zájemce, kterým přinese novou úroveň závazku a šanci posunout sebe sama.
A ten sport?
Jako náctiletý jsem dělal čtyři roky karate a zúčastnil jsem se i místních soutěží. Naučilo mě to dobré disciplíně, za což jsem hrozně rád. Pak jsem se přesměroval na fitness, což mě naprosto okouzlilo. I když to zdánlivě vypadá, že je to o ničem – zvedat činky nahoru a dolů – ale je to především o hlavě a o překonání se.
Jak často chodíte do posilovny?
Třikrát nebo čtyřikrát týdně na hodinu a půl. Před soutěží jsem vždy ještě trávil další půlhodinu na pásu nebo chůzí do schodů, což udělá opravdu velké změny.
Poslední dotaz je typický a opakující se, ale nemůže nepadnout. Jste zadaný, nebo mají fanynky nějakou šanci.
Těsně před soutěží jsem se seznámil s jednou slečnou. Randíme spolu a je to tedy hodně čerstvé…
Petr Kojzar
FOTO – Herminapress
Diskuze je uzavřena.