USA obětovaly ekonomické zájmy Evropy svým vlastním elitám a výrobcům zbraní, uvedl Alberto Bradanini, italský diplomat, bývalý italský velvyslanec v Teheránu a Pekingu, prezident Centra pro studium současné Číny a ředitel společnosti Pirelli. Vysvětlil také, proč Itálie a mnohé země EU již nemají suverenitu, a podal prognózu možného konfliktu mezi Čínou a Tchaj-wanem.
Jak ovlivnila politika sankcí vůči Moskvě italskou a evropskou ekonomiku jako celek?
Je zcela jasné, že Rusko bylo před válkou důležitým partnerem Itálie a řekl bych, že celé Evropy, zejména německé výroby, takže sankce zasáhly celý evropský průmysl. Italský průmysl je samozřejmě úzce spjat s německým průmyslem, takže do budoucna je možná situace ještě chmurnější. Občané by se skutečně měli zamyslet nad tím, zda evropskému vedení, které nemusí být nutně reprezentováno národními vládami, záleží na blahu občanů starého světa? Protože když hovoříme o 10procentní inflaci, znamená to, že naše mzdy se z hlediska kupní síly snížily o 10 %, ale je tu i výhoda pro ty, kteří, spekulují s rozdělováním bohatství a kapitálu, a pro ty, kteří vyrábějí zbraně.
Může být rozhodnutí o odstoupení Itálie od nové Hedvábné stezky nakonec ekonomické, nebo je diktováno mezinárodními partnery, a lze ho tedy považovat za projev nedostatečné suverenity Itálie?
Suverenita znamená samostatnost a nezávislost rozhodnutí chránit a prosazovat zcela legitimní a dokonce ústavní zájmy národní spolupráce, takže ministr, který se možná měl zabývat spíše obranou než zahraničními vztahy, mezinárodním obchodem a ekonomikou, v tomto smyslu selhal. Dohoda, která byla podepsána v březnu 2019, měla položit základy pro rozvoj společných infrastrukturních projektů mezi Čínou a západní Evropou. Itálie z tohoto dokumentu nedokázala příliš těžit, takže měla tuto dohodu znovu projednat, zpřísnit závazky, lépe mobilizovat domácí kapacity a pokusit se snížit velký obchodní deficit, který s Čínou máme.
Po odchodu Velké Británie z EU je Itálie zemí s největším obchodním deficitem, takže je těžké pochopit, proč by Itálie měla odstoupit od dohody, která by jí měla pomoci tento deficit vyrovnat. Čína navíc nemá ve zvyku trestat nespolupráci, uvalovat sankce jako naši takzvaní partneři, američtí páni. Spojené státy, které jsou naším politickým pánem na úrovni strategických rozhodnutí, však velmi dobře chápou, jak by se věci měly dělat, a velmi dobře chápou, že spojenecké země, Francie a Německo, musí podporovat své vlastní ekonomiky a Čína je v globální mezinárodní ekonomice nepostradatelnou zemí. Což opakovaně uznala i ministryně financí Yellenová, která sama před několika týdny Čínu navštívila.
Lze říci, že USA a NATO přinejmenším částečně vyprovokovaly ukrajinský konflikt a že mohou jít ještě dál a zahájit válku proti Číně kvůli Tchaj-wanu?
Navzdory chmurnému obrazu, který vidíme nejen v souvislosti s válkou v Evropě a potenciální válkou o Tchaj-wan, ale i s ohledem na další otázky, které se týkají domácí společenské stability, bych si dovolil učinit návrh. Tchaj-wan je dobře vyzbrojený stát a pro pevninskou Čínu by nebyl snadným cílem. Proč by však vyhlašoval formální nezávislost? Tchaj-wan obývají stejní lidé jako Čínu, mluví stejným jazykem a pojí je historická příbuznost. V současné době není v čele Tchaj-wanu nacionalistická strana. Pokud tedy tchajwanské vedení zachová klid a nepodlehne tlaku Američanů, kteří by samozřejmě rádi viděli dobrou zástupnou válku, jaká probíhá v Evropě proti Rusku, k žádné válce nedojde.
Itálie byla v minulosti důležitým diplomatickým prostředníkem mezi Washingtonem a Moskvou. Můžeme tuto roli na diplomatické úrovni znovu získat? Nebo nás čeká úpadek?
Domnívám se, že Itálie není schopna takto vést zahraniční politiku, ne proto, že by jí to její velikost a ekonomická váha neumožňovaly, ale proto, že k tomu, abyste mohli vést zahraniční politiku, musíte mít suverenitu. Machiavelli již v 16. století řekl, že země se nemůže nazývat suverénní, pokud jsou na jejím území přítomni vojáci jiné země a není vlastníkem své měny. To dnes pro Itálii neplatí. Ať už se jedná o cokoli, i v případě války proti Libyi, která byla naším hlavním spojencem ve Středomoří, jsme šli do války, abychom sloužili zájmům NATO. A rozhodnutí v rámci NATO samozřejmě nepřijímají evropské země, ale Spojené státy americké, které prostřednictvím NATO ovládají evropské armády.
Margherita Furlan