V trojské botanické zahradě v Praze vykvetl opět nejmenší leknín na světě. Expozici tropických deštných lesů ve skleníku Fata Morgana, kde je leknín trpasličí umístěn, lze navštívit každé úterý až neděli. Ve volné přírodě tato vodní rostlina již neexistuje, sdělila Botanická zahrada Praha.
Leknín trpasličí, vodní rostlina měřící do 25 centimetrů, rostl dříve na jediném místě na světě, a to v horkém termálním prameni, ve vlhkém bahně ve Rwandě. V roce 2008 z volné přírody zcela vymizel, díky odvodnění termálního pramene pro zemědělství. Jedním z míst, kde ho lze nyní spatřit, je právě Botanická zahrada Praha. Na udržovací kultuře v Česku se kromě Botanické zahrady hl. m. Prahy, kam se dostaly první rostlinky, nyní podílejí i zahrady v Liberci, Plzni nebo Třeboni.
Podle náměstka odborného oddělení botanické zahrady Vlastimila Rybky se v trojské botanické zahradě pěstuje od roku 2018 a už v pěstebním zázemí kvetl pravidelně. Návštěvníci ho v expozici ve skleníku Fata Morgana mohli spatřit od loňského roku.
Skleník Fata Morgana kde právě leknín trpasličí kvete, lze navštívit v lednu a v únoru od 9 hodin do 16 hodin od úterý do neděle.
Leknín trpasličí (Nymphaea thermarum) patří do čeledi leknínovitých. Rostlinka je skutečně miniaturní, jelikož průměr jednoho trsu v Botanické zahradě Praha je do 25 centimetrů a jeden dospělý list měří obvykle tři až čtyři centimetry. Oproti tomu list největší leknínovité rostliny na světě viktorie královské (Victoria amazonica) může ve volné přírodě dosáhnout až průměru tři metry.
Leknín má drobné bílo-žluté květy, které se rozevírají z rána a zavírají se během odpoledne. Rozkvést může kdykoliv v roce.
Lekníny mohou mít až tři typy listů. Ty nejznámější tedy plovoucí asi nemusíme příliš představovat, protože je každý někdy viděl. Tyto listy, které splývají na hladině, se vědecky nazývají »natantní«, ale nejsou to první listy, které leknín vytvoří. Když klíčí malý semenáček leknínu, jako první ze semínka vyroste (nepravý) děložní lístek. Ten ještě nemá čepel a vypadá vlastně jako takový chlup.
Další listy, které klíčící rostlinka vytváří, již jako listy vypadají, ale nedosahují k hladině. Jsou mnohem jemnější, než plovoucí listy a často bývají i větší. Liší se od natantních listů v několika ohledech a vědecky se označují jako listy submerzní. Neobsahují v čepelích aerenchym, což je pletivo, které je vyplněno vzduchovými kapsami a pomáhá vodním rostlinám nadnášet jejich listy. Nemají dýchací póry, protože výměna plynů se pod vodou odehrává přes celý povrch těla rostliny, ale mají mnohem jemnější pokožku.
Ve chvíli, kdy má mladý leknín několik submerzních listů a cítí, že už má dost síly na to, aby se dostal až k hladině, vyrazí na dlouhém řapíku první natantní list. Ten se rozvine až u hladiny a pokud o něj leknín nepřijde, začne vytvářet další hladinové listy. Ty jsou nadnášeny aerenchymem, který je přítomný i ve stonku a podílí se na transportu plynů rostlinou. Mají trošku tužší pokožku a pletiva, aby odolaly povětrnostním podmínkám, které na hladině panují, a také dýchací póry z horní strany listu, což usnadňuje výměnu plynů, popsala botanický zahrada.
Některé lekníny tvoří ještě třetí typ listů, který trčí z vody nad hladinu a říká se mu list emerzní. Tento typ listů tvoří i nejmenší leknín na světě – leknín trpasličí. Tyto listy bývají nejmenší a mívají velmi tvrdý stonek, který dokáže udržet čepel listu nad hladinou. Dýchací póry jsou u těchto listů z obou stran čepele, aerenchym je přítomen a pletiva jsou ještě tvrdší a tužší, než u listů natantnich. Tento typ listů se vytvořil většinou u rostlin, které se potřebovaly z různých důvodů dostat nad hladinu. Třeba proto, že je pro ně nad hladinou víc místa, jejich hladinové listy ničí vodní škůdci, nebo třeba časté vlnobití a pohyby hladiny, doplnila botanická zahrada.
(mac)
FOTO – Botanická zahrada Praha, Národní muzeum Praha/Lukáš Vít