Objeví se téměř automaticky. Ještě než si přečteme obsah stránky, než uvidíme, co hledáme, než máme čas přemýšlet.
Mačkáme ho mechanicky, téměř nevědomky. A přesto je toto malé tlačítko jedním z nejsilnějších, které denně používáme na internetu.
Proč klikáme bez přemýšlení?
Důvod je jednoduchý: chceme, aby nám to nepřekáželo. Okno blokuje obrazovku, zpožďuje to, co hledáme, »přerušuje« náš tok. Tlačítko »Přijmout« nebo »Souhlasím« u souborů cookie se tak stává reflexivním. Ne volbou.
Postupem času ho oko přehlédne a ruka na něj šlápne dříve, než se mozek stihne zeptat »co přijímám?«.
Nejedná se jen o soubory cookie v technickém smyslu.
Kliknutím na tlačítko často udělujeme souhlas s:
- nahrávání našich online aktivit
- informace o korelaci návštěv různých stránek
- vytvoření profilu zájmů
- použití dat pro reklamu nebo behaviorální analýzu
To vše se nemusí nutně stát na jedné stránce. Děje se to kumulativně.
Proč to nevnímáme jako »rozhodnutí«?
Tlačítko nevypadá vážně. Nežádá o údaje o kartě, nemá žádná varování, nezní nebezpečně. Je navrženo tak, aby vypadalo neutrálně, téměř nevinně.
A právě proto to zůstává bez povšimnutí. Když se z něčeho stane zvyk, přestává se to hodnotit. »Souhlasím« se kliká na zpravodajských webech, e-shopech, blozích, aplikacích, službách. Souhlas se neuděluje jednorázově. Uděluje se průběžně.
A pokaždé se přidá další informace.
Nejde o strach – jde o uvědomění si situace
Neznamená to, že každé přijetí vede ke zneužívání. Ani že bychom měli všude mačkat tlačítko »Odmítnout«. Jde o to vědět, že se jedná o volbu a ne o technickou překážku, která by měla jednoduše zmizet.
I vědomé přijetí se liší od mechanického. Toto malé tlačítko samo o sobě není špatné. Je to nástroj pro poddajnost a transparentnost. Ale když je stisknete bez přemýšlení, stane se jedním z nejběžnějších způsobů, jakým ustupujeme více, než si myslíme.
Nemusíme měnit způsob, jakým používáme internet. Stačí si jen pamatovat, že každé »souhlasím« je rozhodnutí – i když se v době, kdy ho činíme, zdá nevýznamné.
(is)