Klepec je lesnatý vrch na rozhraní katastrálních území Přišimasy a Limuzy v okrese Kolín. Tady se začíná zvedat Středočeská pahorkatina a má k tomu dobrý důvod. Těleso říčanské žuly, která přináleží středočeskému plutonu. Od Úval je Klepec vzdálený 4 km jihovýchodním směrem. Se svou nadmořskou výškou 358 m se vypíná nad Přišimasy, Limuzy a širším okolím. Na vrchu se nachází bizarní skalní útvary, pro jejichž zachování byl Klepec v roce 1977 vyhlášen přírodní památkou.
Co je vlastně ta říčanská žula? Říčanská žula je specifickým typem, který je součástí rozsáhlého geologického tělesa, které nazýváme Středočeský pluton.
Středočeský pluton vznikl před zhruba 350 mil lety při tzv. variské orogenezi. Rozkládá na ploše přibližně 320 km2, v oblasti mezi Říčany, Klatovy a Táborem. Z geologického hlediska je to velmi složité těleso se spoustou odlišných typů hornin, od žul přes granodiority, tonality, durbachity nebo gabra. Všechny tyto horniny jsou si vzhledově velmi podobné, ale liší se především obsahem křemene. Celkem bylo v rámci plutonického komplexu definováno kolem 30 variet. Říčanská žula je nejmladším tělesem komplexu, její stáří se odhaduje na necelých 300 milionů let. Vyznačuje se narůžovělou barvou a velkými vyrostlicemi živce. Odedávna se těžila stejně jako ostatní podobné typy žul především jako stavební kámen nebo pro štěrk. Žuly obecně patří mezi velice trvanlivé kameny, a proto jsou z nich stavěny často významné budovy (například kostel v Říčanech) nebo různé pomníky. Zajímavostí je, že z říčanské žuly byl roku 1868 zhotoven kámen, v němž jsou uloženy zakládací listiny Národního divadla v Praze. Pro stavební účely je kámen lámán často ve velkých lomech, převážně jižně od Říčan.
Tak tedy za vesnicí Přišimasy najdeme hezké místo na výlet. Cesta ze vsi končí závorou a hned za ní je informační tabule. Od ní se vine loukou cesta k lesíku, kde nalezneme obrovský 8 m vysoký a přes 11 m dlouhý balvan se žlábkovými rýhami na stěnách. Jmenuje se »Slouha« a je obklopený na severní straně malým lesíkem a zarůstajícími jámovými lůmky. Své jméno balvan získal podle tvaru. Na jedné straně má nápadné zaoblení, připomínající shrbenou postavu služebníka. Lidé mu říkají také »Baba«, »Ovčák« nebo »Pastýř«.
V sousedním lesíku zvaném Borek je skupina dalších kamenů. Z nich je nejmohutnější »Fůra sena«, jíž se říká rovněž »Stoh slámy«. Balvan je 4 metry vysoký, v průměru má 8 metrů a jeho váha byla odhadnuta na 432 tun a 120 metrů krychlových kamenné hmoty. Na jejím povrchu se nalézá několik skalních mís, spojovaných s pověstmi o dávných pohanských obřadech. Ve skutečnosti jde asi i tady o dílo přírody. Působením vody, mechů a lišejníků dochází na povrchu k pozvolnému rozkladu horniny a voda přes hluboký žlábek odplavuje neodolné částečky.
Kousek od Stohu jsou další kameny – Kočár a Obří záda. Pokračujeme po cestě, otevře se před námi romantická mýtina s jezírky, které sloužily před II. světovou válkou jako Koupaliště. Původně to byly dva zatopené lůmky, z nichž se v minulosti těžila říčanská žula jako stavební kámen určený k obnově vyhořelého Národního divadla v Praze. Okolní les byl původně obecní pastvinou, která byla později osázena borovicí, břízou a olší.
Starší literatura uvádí, že kameny na Klepci mohly být vztyčeny uměle jako menhiry. To ale vyvrací skutečnost, že zdejší podloží je složeno, stejně jako obří balvany, z porfyrické středně zrnité říčanské žuly, jejíž výběžky se zde jeví jako poslední, a hornina se potom táhne dále pod vrchem k východu. Balvany vznikly dlouhodobým zvětráváním, které zvolna rozrušovalo jednotný ráz žulových bloků, a zvětralé části odplavila voda.
Největší ze žulových kolosů je »Slouha«, Tento balvan byl v roce 1920 byl přeměněn na Památník svobody a na připevněné desce jsou uvedena jména občanů Přišimas, kteří padli v 1. světové válce. Polní cestou se lze dostat k dalšímu rozsáhlejšímu skalisku, které z dálky vypadá jako obří »Zub«. Tento kus žuly je vysoký asi 3 m, v průměru měří 8 m a v obvodu 32 m. Na jeho vrcholku se nalézají prohlubně označované za obětní mísy spojované s pověstmi o pohanských obřadech. Ve skutečnosti jde i tady o dílo přírody, o dlouhodobé působení mechů, vody a lišejníků. Na jedné straně kamene byla roku 1920 zasazena tabulka na paměť shromáždění lidu v roce 1848, kdy zde lidé z různých krajů vyslechli návrhy, jak naložit s utlačováním české menšiny ve smíšeném království. Tábor lidu sem na Klepec byl svolán ještě jednou – a to v roce 1897 – tentokrát však tajně. Na Klepci bylo jednohlasně usneseno chránit českou menšinu na rakousko-uherském území. V okolí se nachází ještě další kamenné útvary, lidově nazývané »Šplíchalův kočár« a »Obří záda«. V nižších polohách Klepce se pak nachází také dvě malá jezírka, zatopené lomy, pod nimi malá mýtina a s ohništěm a idylické prostředí dotváří kus žulové skály.
Ve zdejších jezírkách roste naše největší masožravá rostlina bublinatka obecná. A ještě něco. Na polích v okolí Klepce se nacházejí pěkné, velké krystaly živců. Další dva důvody, proč Klepec navštívit.
Václav Ziegler
FOTO – autor