Slyšeli jste někdy o kriticky ohroženém křečku velkém? Že ne? Na první letmý pohled byste si ho mohli splést s velkým ušatým potkanem nebo, díky zvláštnímu pohybu, s malým králíkem, který je ale opatřen dlouhým ocasem s velmi krátkým a řídkým osrstěním. Experti s Londýnské zoologické společnosti zařadili křečka velkého dokonce na seznam EDGE (Evolutionarily Distinct and Globally Endangered), evolučně jedinečných a celosvětově ohrožených zvířat. Prohlédnout si ho můžete v Jihlavské zoologické zahradě v Africkém pavilonu, kde se zdejší křeččí rodina rozrostla o tři mláďata. Za návštěvu stojí i čtyřměsíční hravá dvojčata kočky divoké arabské, i odrostlejší pětiměsíční mláďata emu, nebo téměř dvouměsíční dvojčata rošťáckých surikat.
Křeček velký (Hypogeomys antimena) patří mezi kriticky ohrožené druhy madagaskarského hlodavce a hustota jejich populace stále prudce klesá, z důvodů na hlodavce pomalého reprodukčního cyklu, konkurencí od zavlečených krys obecných, ztrátou prostředí i predací od nepůvodních druhů zvířat, ale i lovem místních obyvatel pro maso. Váží od 1 do 1,5 kilogramu, jeho délka je 30 až 35 centimetrů, z čehož 20 až 25 centimetrů je ocas. Je to nesmírně vzácné zvíře, které obývá pouze malé území na Madagaskaru.
Na rozdíl od ostatních hlodavců je výhradně monogamní, žije v trvalých párech a samice rodí nejčastěji pouze jedno až dvě mláďata ročně, ale mohou být i tři, jako se 30. srpna narodila právě v Zoo Jihlava.
Křečci velcí svým vzhledem křečky příliš nepřipomínají, protože mají velké ušní boltce, dlouhý ocas a především silné zadní nohy s prodlouženými chodidly. Srst mají ze shora šedohnědou až narezlou, břicho a nohy mívají bělavé. Hlava i ocas jsou tmavé.
Zdržuje se na zemi, kde se pohybuje poskoky tak trochu jako králík. Spoustu času tráví hrabáním a opravami soustavy nor, které obývají v rodinných skupinách, tvořených samicí, samcem a potomstva posledních několika let. Nory bývají až 5 metrů dlouhé a mají několik vchodů. Odchov mláďat v noře zajišťuje samice, ale samec brání teritorium a často chrání mláďata, která už noru opustila, před predátory. O životě těchto zajímavých hlodavců v přírodě se však ví velmi málo, protože se přes den skrývají pod zemí a jsou aktivní hlavně za šera. Živí se ovocem, výhonky, měkkou kůrou a semeny. Potravu, jako většina křečků, drží při jídle v předních tlapkách.
Čtyřměsíční dvojčata kočky divoké arabské (Felis lybica gordoni) můžete navštívit a pozorovat ve spodní části Afrického pavilonu. Kočičí druh nezapřou, a tak se navzájem zlobí a hrají si spolu, lezou po větvích vnitřní expozice. Často pokoušejí svou matku, ale i odpočívají v různých schovkách.
Podobně jako u domácích koček je samice kočky divoké arabské březí zhruba 2 měsíce. Koťata se rodí slepá a oči se jim otevírají po sedmi až deseti dnech. Prvních několik týdnů jsou zcela závislá na své matce, která je kojí, chrání a učí loveckým dovednostem, a to právě i hrou. Jak již druhový název napovídá, ve volné přírodě žijí v okolí Perského zálivu, hlavně v pouštích a polopouštích.
Letošní mláďata emu hnědého, australských nelétavých ptáků, jsou už od rodičů na první pohled jen těžko k rozeznání, avšak při pozornějším pohledu je rozdíl mezi rodiči a mláďaty stále patrný. Například jejich otec je více robustní a má hnědošedé zabarvení, kdežto mláďata oproti němu jsou stále o trochu drobnější, a mají jemnější peří a tmavší hlavu.
Prostě z malých kuřat s pruhovaným peřím, které vyseděl pouze otec, už vyrostla, a ve svých pěti měsících mají již téměř výšku dospělého jedince. Plné dospělosti však emu dosáhnou ve věku dvou až tří let. Emuové velice rychle běhají, a co se málo ví navíc výborně plavou.
No a nelze se nezastavit u surikatí rodinky, která nyní čítá v jihlavské zoo již osm členů, z nichž jsou nejmladší téměř dvouměsíční rošťácká dvojčata.
(mac)
FOTO – Facebook/Zoologická zahrada Jihlava/M. Dohnal, Zoo Jihlava, commons.wikimedia.org/CC BY-SA 4.0/Andrey Giljov