Také jste zaznamenali, že děti ve školce, ale i v družině, tedy ve školní jídelně, na dětských táborech či na dovolené bez váhání sní vše, co jim je nabídnuto? Tedy, ne všechno, ale alespoň z nabízeného pokrmu ochutnají. Babičky se s námi, pokud šlo o jídlo, příliš nepáraly. Sotva jsme vyskočili z plenek, často i dříve, museli jsme jíst to, co bylo zrovna na stole. Pravda, s přiměřenou mírou tolerance.
Zásadně se jedlo společně, a to i v případě dětí, které bylo nutno ještě krmit. I od stolu se chodívalo společně. Slavné jsou rodinné průpovídky: »Bylo to dobré, odcházím!« A také: »Nechutná mi to babi, ale je to asi dobré…« Či »Nemusíš to jíst, když nechceš. Jen to ochutnej! A počkej u stolu, až všichni dojí«.
Jídla pro ně byla méně solená, a kořeněná jen taktak. Maminky a babičky věděly, že křikem a vyhrožováním, či vynuceným odchodem od stolu, když dítě nechtělo jíst, nic nezmohou. Ostatně ani dospělí mnohdy nesní vše, co dostanou na talíř, a nikdo je za to netrestá, jak dobře víme.
Jak to udělat? V úvodu jsme zmínili zásadu: »Všichni, kdo jsou zrovna doma, jedí společně u stolu.« Dítě má mít svoje místo, které mu nikdo jiný neobsadí. Brzy si zvykne a s rostoucím věkem je dokáže hájit. I když dítě nechce jíst pokrm, který jste mu připravili, mělo by zůstat na místě a počkat, až všichni dojedí. Vyhrožování – »když to nesníš, nic jiného nedostaneš« – nic neřeší. Lepší je – »nemusíš to sníst, jen ochutnej!«
Nenuťte potomky k jídlu!
Děti potřebují jídlo mnohokrát ochutnat, než mu přijdou na chuť. Moudré maminky nechají dítě ochutnat nový pokrm, i když se nad ním »ofrňuje«. Teprve v dalším kole mu nabídnou něco jiného. Z moudra našich předků dnes čerpají například v mateřských školkách. Všechny děti dostanou stejné jídlo, nikdo je však nenutí je sníst, ale všechny děti musí zůstat na svých místech, dokud společný oběd neskončí. A děti to respektují.
Nenuťte děti jíst něco, co jim opravdu nechutná. Jen posílíte jejich odpor k dané potravině. Nepřestávejte jim však nové potraviny nabízet. Třeba jim přijdou na chuť později. Především se to týká syrové zeleniny a ovoce. Babičky, a zkušené maminky poučené svými maminkami a babičkami, důsledně uplatňovaly a uplatňují zásadu: osobní příklad! Vysvětlit to mužskému osazenstvu stolu a odrostlejším sourozencům je sice někdy složité, ale většinou to pochopí. Mnoha věcem (včetně zlobení) se totiž děti naučí tím, že napodobují. Když »mužský« nervózně prohazuje lžičkou v misce mrkvový salát s jablky a ptá se »co to proboha je?«, dvouleté vnouče skoro určitě prohodí:»Brrr co to je? Neci já!« A můžete se spolehnout na to, že když starší bratr nechce jíst »žužliny« (kousky tučného masa), jeho mladší sestra je také jíst nebude.
Důležitý je výběr
Dejte dětem šanci vybrat si! Chleba s máslem a sýrem nebo něco sladkého k snídani? Jablko nebo zelenina ke svačině, či snad toast s plátkem šunky? Když si dítě může vybrat, uvědomí si, že na jeho názoru záleží.
Nechte děti vařit!
Víkendové pobyty dětí u prarodičů jsou k tomu ideální. Času je relativně dost. Naklepat paličkou plátek masa, pokrájet oloupané brambory, nakrájet krajíc chleba na kostičky, každou nechat namazat máslem, obložit ji vlastnoručně nakrájeným sýrem a kouskem okurky – kdo by neochutnal? Patlání dětských ruček v těstě je nejen zábavou, ale i užitečnou školou. Tento trik lze s úspěchem použít i při přípravě syrové zeleniny. Její krájení a ochucování dítka láká a ochotně ochutnávají vše, co připravily. I proto, že vidí, co dá příprava jídla práce.
Jiří Janouškovec