První univerzálně použitelné hmoždinky, tehdy z nylonu, byly patentovány v roce 1957. Jejím předchůdcem byl konopný provaz napuštěný údajně zvířecí krví, kterým byl otvor určený k montáži vrutů či šroubů ve zdivu vyplněn. A v roce 1926 došlo k přiznání patentu hmoždinky z konopné šňůry s vlisovanou plechovou vložkou, které v leckteré kutilově, zejména postarší, dílně ještě dnes najdete. Byl to skvělý nápad, dobře slouží.
K předchůdcům hmoždinek patří dřevěné špalíčky, které byly vkládány do otvorů ve zdi, zasádrovány či zaplněny cementovou maltou (lepší řešení). Dodnes jsou dobrým řešením pro velmi špatné zdi; do omítky a zdiva vysekejte díru hlubokou nejméně 30 mm. Poté vložte do díry přiměřeně velký kónický špalík, předem však do něj vyvrtejte otvor, do něj vložte hřebík, abyste po zarovnání omítky špalík bezpečně našli.
Hmoždinky z plastu či kovu spolehlivě upevní vruty, šrouby i hřebíky v nepružných materiálech. Většina hmoždinek se upevňuje do předvrtaných otvorů.
VÍTE ŽE…
- pro vrtání otvorů pro hmoždinky třeba používat jen kvalitní a ostrý vrták? Pouze tehdy budete mít jistotu, že otvor odpovídá průměru, který očekáváte.
- pro vrtání v měkkých a křehkých stavebních hmotách se nepoužívá vrtačka s příklepem? Plyne to z uvedených vlastností vrtané hmoty.
- pro vrtání otvorů pro hmoždinky musí být jejich hloubka alespoň o 10 procent větší, než je délka hmoždinky? Před jejím osazením je nutno otvor vyčistit (vyfoukat prach).
- pro správné usazení hmoždinky je důležité správné vrtání? Než začnete vrtat, ověřte si indikátorem kovů, že nenarazíte na elektrické vedení, armaturu, vodovodní trubku apod.
- pro vrtání do stavebních materiálů je vhodné vrtat pomocí přípravku zaručujícího kolmost? Platí to zejména u pórobetonu a jiných měkkých hmot.
- hmoždinka umožňuje rozložit síly do plochy v upevňovaném materiálu? Ta musí být rovnocenná nebo vyšší, než síla vytvořená tíhou uchycovaného předmětu.
- pro uchycení velmi těžkých materiálů do stěn apod. je nutné sílu rozložit do více hmoždinek? Ale pozor – příliš malá vzájemná vzdálenost hmoždinek může způsobit destrukci stavebního materiálu; rozteče by měly být alespoň dvojnásobkem délky hmoždinky.
Nabídka hmoždinek je velká, počínaje univerzálními (to je především naše »parketa) a konče speciálními kotvícími systémy určenými profesionálům. Pokud si správně vyberete, dokážete s pomocí hmoždinek upevnit cokoli do čehokoli.
U většiny hmoždinek se při zašroubování vrutu hmoždinka roztáhne, čímž se připevní k okolnímu materiálu. To platí i u kovových hmoždinek, pro něž je vhodnější používat šrouby s metrickým závitem či speciální zarážecí trn.
Nejpoužívanější jsou zatloukací hmoždinky, s nimiž je práce snadná a rychlá. Prodávají se i s vrutem, který je do nich částečně zašroubován. Hmoždinku stačí zatlouci do připraveného otvoru a vrut dotáhnout. Jde o velmi praktické řešení i proto, že se vyrábějí v mnoha různých velikostech a provedeních, dají se použít skoro do všech stavebních materiálů.
A teď jednoduchý pracovní postup odstranění hmoždinky. Nic složitého to není. Můžete ji odvrtat starým vrtákem do dřeva. Nebo zhruba do třetiny hloubky našroubujte šroub, kývavými pohyby hmoždinku uvolněte a pak ji kleštěmi vytáhněte. Nejde to? Potom je šroub příliš hluboko a hmoždinku roztahuje. Povolte ho, zkuste to znovu.
Otvory poté klasicky vyplňte tmelem, nezapomeňte však na předchozí vyfouknutí či odsátí prachu z otvoru.
(jan)