Kladensko – to byl pro mou generaci stále ještě pojem, že jsou zde významná naleziště černého uhlí a na jeho těžbu vázané slavné ocelárny paní Poldi.
Počátky kladenských dolů spadají do druhé poloviny osmnáctého století, mezi roky 1792 a 1795. Už předtím se ale v kladenském regionu zajímali o uhlí smečenští páni Martinicové. První významnější nálezy ale známe z buštěhradského panství, konkrétně z okolí dnešních Vrapic, kde bylo uhlí nejblíže zemskému povrchu. Rozhodující objev učinili Václav Burgr a Jakub Oplt z Buckova, když ve svahu vrchu Vysoký u Vrapic našli valounek uhlí. Traduje se, že jim k nálezu pomohl krtek, který uhlí vynesl na povrch. Burgr s Opltem donesli valounek ke kováři Václavu Linhartovi do Brandýska a ten zjistil, že valounek hoří. Za svůj objev obdrželi všichni tři doživotní příděl uhlí.
Rychlému rozvoji dolování na Kladensku napomáhala i blízkost Prahy a její obrovská poptávka po uhlí. Přesto až téměř do poloviny 19. století probíhalo dolování jen za velmi primitivních podmínek. To změnil ve 40. letech příchod Státní kutací komise, která rozdělila revír na dva kutací okruhy. Vedle Státní komise pátral po uhlí také těžař Václav Novotný, který do svých služeb povolal jako dozorce Jana Váňu. Ten roku 1846 objevil bohatá ložiska v katastru Kročehlav. Po smrti Václava Novotného vstoupili mezi kladenské těžaře noví partneři, kteří později výrazně formovali kladenský průmysl: Vojtěch Lanna a bratři Kleinové. Počátkem 20. století bylo na Kladensku již 33 dolů různých společností (Buštěhradské dráhy, Mirošovsko – libušínské těžařstvo, Pražská železářská společnost, Společnost státní dráhy a firma Klinger a Popper). Nejmladším kladenským dolem byl Jaroslav v Tuchlovicích, vyhloubený v roce 1941. Po roce 1948 řada dolů získala nová jména po významných komunistických funkcionářích, proto některé doly mají i tři různá označení. Nastala další éra rozvoje zdejších dolů.
V devadesátých letech 20. století však byla těžební činnost postupně omezována. V roce 1997 byl uzavřen důl Mayrau, později přeměněný na hornický skanzen. Uzavírání dolů urychlil výbuch podzemního plynu na dolu Schoeller. Z ekonomického hlediska se nevyplatilo investovat do nových bezpečnostních opatření. Poslední vozík revíru vyfáral právě na libušínském dolu Schoeller 29. června 2002.
Město Kladno vzniklo na místě původního sídliště ze 13. století, které bylo v roce 1581 povýšeno na městečko Ferdinandem I., kdy dostalo také městský znak. V roce 1870 povýšil František Josef I. městečko na město a teprve po rozšíření těžby černého uhlí bylo Kladno v roce 1898 povýšeno na královské horní město. V roce 1914 byl městský znak vylepšen hornickými »kladívky«.
Ke Kladensku však náleží také Slánsko. Slovanské osídlení Slánska navázalo na již dříve vystavěné hradiště z prehistorické doby na Slánské hoře. Ve 13. století byla původní obec Slaný povýšena na trhové městečko v roce 1239 a v roce 1305 bylo toto městečko povýšeno Václavem II. na královské město. Po bělohorské bitvě bylo město zbaveno práv královského města za protihabsburský odboj jeho obyvatel a stalo se tak poddanským městem v držení rodu Martiniců. Teprve v roce 1794 získal Slaný opět práva svobodného města a dne 7. 10. 1884 se stal znovu královským městem.
Nejstaršími uhlokopy na Kladensku a Slánsku byli Keltové, kteří dobývali sapropelitické uhlí, místně zvané »švartna«, vyskytující se v nadloží kounovské sloje. Z tohoto snadno opracovatelného uhlí vyráběli šperky, které vyváželi téměř do celé Evropy.
První písemná zpráva o těžbě černého uhlí v širším okolí Kladna pochází z roku 1463, kdy bylo uhlí dobýváno u Malých Přílep. Je to nejstarší zpráva o dobývání černého uhlí v Čechách. Podle zprávy z roku 1570 se uhlí dolovalo na Buštěhradském panství u Vrapic a vyráběla se z něho skalice. Také na Slánsku se v té době ojediněle dobývala kounovská sloj.
Až do konce 17. století se další zprávy o významnější těžbě uhlí na Kladensku a Slánsku nedochovaly. Je však možno předpokládat, že se uskutečňovaly drobné místní pokusy o těžbu této suroviny, zejména na výchozech uhelných slojí.
Začátky dolování na Kladensku se vztahují k Otvovickému údolí, kde bylo již zaznamenáno skutečné důlní podnikání v roce 1720. Je velmi pravděpodobné, že se zde uhlí dobývalo již v druhé polovině 17. století.
Uhlí bylo dobýváno velmi primitivním způsobem. Do svahů otvovického údolí byly raženy chodby ve sloji, která zde vycházela na povrch, a nakopané uhlí se vyváželo na kolečkách. Pro usnadnění jeho dopravy byly chodby raženy s mírným stoupáním směrem od jejich ústí. Před ústím štol se uhlí třídilo prohazováním na sítech. Hrubší kusy se používaly v domácnostech na topení a propadlé jemnější zrno si odváženy okolní cihelny na pálení cihel. Otvovické doly náležely v té době slánskému revíru a těžily jak základní, tak i hlavní kladenskou sloj. V roce 1756 začala zvoleněveská vrchnost, věvoda Bavorský, pátrat v severní části otvovického revíru po uhlí. Otvovické doly se staly v té době největšími uhelnými doly ve středních Čechách. Lidé se však báli používat uhlí k topení a když chtěl stát v roce 1759 rozdělit a dát chudým lidem 4000 vídeňských centů uhlí zdarma, rozebralo se jen 86 centů tohoto uhlí.
Kolem roku 1756 se v malém rozsahu dolovalo v okolí Lán a Mutějovic. V 60.letech 18.století se začala dobývat kounovská sloj v okolí Rakovníka. Kdy se začala ve větší míře dobývat kounovská sloj v okolí Slaného, není možno jednoznačně určit. Z dostupných pramenů lze doložit, že teprve v 60. až 70. letech 18. století se začala poměrně intenzivně těžit. Na severozápadním svahu, jižně od Knovíze, směrem k Netovicím a Hrdlivu, je možno doposud nalézt zbytky vyvezených hlušin z primitivně ražených chodeb. Tyto štoly velmi malých rozměrů umožňovaly těžbu jen 20 cm mocné sloje s velkým obsahem popelovin. Chodby nebyly zajišťovány výztuží a jen v místech nepevných hornin byla stavěna slabá výdřeva.
Ve zprávě smečenské horní substituce ze dne 29. 12. 1790 se uvádí, že více než před dvaceti lety propachtovala vrchnost jemnickému rychtáři Josefu Štulíkovi »uhelný lom«. Také další jemničtí občané nacházeli na svých pozemcích uhlí, avšak smečenská vrchnost jim začala činit potíže s těžbou. Další nálezy uhlí byly učiněny v okolí Studeněvsi, Přelice a Kvíce. Kolem roku 1775 byl ve Vrapicích zřízen horní úřad, v té době ještě vrchnostenský.
Do konce 18. století byla těžba uhlí v kladenském revíru soustředěna v jeho západní části. Do začátku 19. století byla buštěhradská vrchnost jediným důlním podnikatelem na Kladensku. Teprve ke konci 30. let 19. století se těžba uhlí přesouvala k hlouběji uloženým slojím ve střední, jihozápadní a severní části revíru.
U Blahotic na Slánsku byly v roce 1799 otevřeny dva doly. V jednom z nich na vlastním poli těžil Jan Šťastný, ve druhém vrchnost. V témže roce bylo štolou objeveno uhlí mezi Tuřany a Hvězdou na tzv. »Tumlplace«. Kutiště na úbočích údolí byla vhodná pro snadné odvodňování dolů úvodní štolou.
V roce 1800 bylo na Slánsku a Smečensku otevřeno již 9 dolů. Z pražského Báňského hejtmanství byl pozván odborník na inspekci dolů, který měl kromě technického vedení dolů posoudit a také navrhnout další místa, kde by se dalo nalézt uhlí.
Ve druhé polovině 19. století byl nárůst těžby ve slánské oblasti velice mírný, neboť nastal velice prudký rozvoj kladenského revíru. Mezi nově budované doly náležely důl Pražské kapituly u Kvílic, doly Dr. Mitsche u Jemníků a Ed. Bayera u Libovice. Otvovické a podlešínské doly náležely císařským dolům, ale těžily jen méně než polovinu těžby ze 40. let.
Důl Caroli byl rozsahem důlního pole a dlouholetou nepřetržitou těžbou jedním z největších dolů těžících kounovskou sloj. Byl v provozu od roku 1830 do roku 1904.
První parní těžní stroj na Kladensku byl postaven ve 30. letech 19. století na dole Ludmila ve Cvrčovicích. Jáma Mayrau ve Vinařicích byla jako první v českých zemích hloubena v kruhovém profilu v roce 1870.
Nejmladším dolem na Kladensku je důl Tuchlovice, původně zvaný Jaroslav. Jeho výstavba byla zahájena ve 40. letech 20. století. Je to důl s největší výměrou dobývacího prostoru v revíru.
Nejmladším a také nejmoderněji vybaveným dolem na Kladensku a Slánsku se měl stát důl Slaný. Již v průběhu povrchového vrtného průzkumu v 70. letech tohoto století se projevovaly důkazy, které potvrzovaly obtížné hydrogeologické podmínky a také možnost průtrže plynu a hornin. Proto byla v předstihu provedena tamponáž hornin po obvodech projektovaných jam, skipové a klecové. Těsnící směs byla vháněna do tamponážních vrtů pod tlakem 300 atm.
V průběhu hloubení skipové jámy, které bylo zahájeno 4. 1. 1983, se potvrdily prognózy o výskytech vodonosných horizontů a později i předpoklady o možných průtržích plynů, které měly velmi destruktivní účinky. Zvláštností těchto průtrží byla skutečnost, že se na nich podílel téměř čistý oxid uhličitý s minimálním podílem metanu.
Podle původního projektu měla být skipová jáma prohloubena do hloubky 1370 m a klecová jáma do hlouby 1310 m. Do konce roku 1990 měly být ukončeny otvírkové a přípravné práce a důl měl zahájit těžbu. S ohledem na opakované průtrže plynů a hornin při hloubení obou jam nastal výrazný časový skluz veškerých probíhajících i plánovaných prací. S ohledem na útlum hornické činnosti po roce 1991 byly provedeny pouze nejdůležitější práce, a to dohloubení obou jam podle projektovaných hloubek a bylo mezi nimi získáno větrné spojení. Pak byly obě jámy zakonzervovány a další hornické práce zastaveny.
Po výbuchu metanu 29. 11. 2001 na dole Schöller v Libušíně bylo rozhodnuto kladenské doly zastavit. Při výbuchu zahynuli 4 horníci. Poslední vůz uhlí z dolu Tuchlovice vyjel 31. března, z dolu Schöller 30. dubna 2002. Tím byla ukončena těžba uhlí v kladenské pánvi. Ten rok skončila sláva kladenských dolů.
Václav Ziegler