Pro někoho ta sezóna skutečně začíná, pro někoho už začala a pro někoho ještě neskončila ta stará a ta nová už opravdu začala. Ukázaly se houby smržovité, na mnohých místech se objevily čarodějné kruhy čirůvek májovek a plodnice vytvořily i mnohé málo známé houby. A je-li teplo, což při současném počasí často bývá, začínají růst i houby hřibovité.
Mezi prvními hřiby kováře. Jak dobře známo, to je jedlá houba právě z čeledi hřibovitých. Řadí se mezi barevné a modrající hřiby. Podotýkám hned na začátku, že při konzumaci je nutná delší tepelná úprava, poněvadž syrový nebo nedovařený může někomu vyvolat trávicí potíže.
Hřib kovář je v Čechách a na Moravě dále znám pod mnoha lidovými názvy. Někde mu říkají cikán, jinde zase červený hřib, dubovka, jedlový modrák, luháč, máčkový hřib, máčňák, modrák, mračínko, oheňák, počeček, podjalovčák, podlejščák, poteč, sinal, sladký modrák, sural a zaječí hříbek. Na Šumavě-Zadovsku je nazýván hřibem červeným (poznamenávám však, že název hřib červený v obecném kontextu náleží jiné houbě z okruhu hřibu žlutomasého čili babky). Mnohým houbařům se hřib kovář svým vzhledem zdál a zdá strašidelný, proto v němčině obdržel název »hřib čarodějnic« (Hexen-Röhrling).
Jak takový hřib kovář vypadá? Klobouk má v průměru 5–20 cm, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti rozložený až polštářkovitý, nejčastěji tmavohnědý, černohnědý, plavě hnědý nebo olivově hnědý, za sucha sametový, za mokra mírně lepkavý, stářím a pomačkáním šedě černající. Okraj klobouku bývá okrově žlutavý. Rourky jsou žlutozelené, až 30 mm vysoké a na řezu se rychle barví do modrozelena. Ústí rourek jsou drobná. Póry jsou v mládí zpočátku žluté, záhy však tmavě krvavě červené a nakonec blednou do olivova, dotykem rychle modrají. Třeň je zprvu vejčitý, pak soudkovitý až kyjovitý, 60–150 mm vysoký a 20–40 mm tlustý, skoro celý červený, pouze v horní části žlutý, uprostřed pak na žlutém podkladu červeně plstnatě tečkovaný, dole do olivova, s plstnatým světle žlutým podhoubím. Otlačením ihned modrá. Třeň nemá síťku. Dužnina je pevná, v klobouku bledožlutá, ve třeni živě žlutá, na vzduchu modrá, později se odbarvuje do šeda. Modré zbarvení při vaření mizí. Má příjemnou vůni a mírnou chuť.
Hřib kovář patří k nejrozšířenějším z barevných hřibů. Jde o velmi tolerantní druh. Vyskytuje se od nížin do hor, roste v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích a snáší půdy kyselé až mírně zásadité. Tvoří mykorhizu s řadou stromů, jako jsou: smrk, řidčeji jedle, borovice, dub, buk a ještě další listnáče. Plodnice se objevují od května do října. V některé literatuře je proto tento hřib kovář uváděn jako za syrova mírně jedovatý. Obecně bývá doporučeno kvalitní tepelné zpracování (20 minut). Podle aktuálních poznatků se zdá, že případné trávicí potíže po požití nedostatečně uvařených kovářů jsou způsobeny těžko stravitelnou strukturou této houby, nikoli přítomností jedu – ten totiž houba neobsahuje.
Hřibu kováři je z běžných druhů velmi podobný hřib koloděj, který má obvykle světlejší klobouk, a hlavně nápadnou síťku na třeni. Hřib koloděj je jedlá houba z čeledi hřibovitých, která patří mezi barevné a modrající hřiby. Říká se mu taky kolář. Na území bývalého Československa se dále používaly lidové názvy (často společné i pro hřib kovář, který od koloděje mnozí houbaři nerozlišovali): siniak, sinál, modrák, svetlák, svetláň, belaskár, belasniak, nemec, baniar, baník, komprd, karmazín, harasník, súkenák, červené nohavice, jedlák, koniak, počeč a další.
Názvy koloděj či kovář pocházejí od kožovitého hnědého povrchu klobouku, barvou podobného kožené kolářské nebo kovářské zástěře. Klobouk má v průměru 60–140 (180) mm i více, je tlustě masitý, jemně ojíněný, sametový, suchý, pomačkáním trochu tmavnoucí. Povrch může být bledě žlutokrémový, žlutoolivový, okrový, okrově olivový, naoranžověle rezavý, hnědooranžový, světle hnědý, vzácně až sytě hnědý nebo hnědoolivový. Rourky jsou žluté, v dospělosti žlutozelené. Poškozením modrají. Póry jsou zpočátku žluté, pak oranžové až cihlově červené, pomačkáním modrají. Třeň je v mládí břichatý či soudkovitý, dospělosti mění tvar na válcovitý nebo kyjovitě ztlustlý, pod kloboukem žlutý, uprostřed červenavý, naspodu tmavě červený téměř hnědý, celý pokrytý výraznou hnědočervenou síťkou s protáhlými očky. Dužina je světle (bledě) žlutá, v bazální části nebo spodní polovině třeně vínově červená, na řezu okamžitě modrozelená, po delší chvíli se odbarvuje do žlutošeda. Začíná růst poněkud později než kovář, ale v létě i na podzim rostou oba společně. I koloděj je jedlý, velmi dobrý, avšak jen dobře uvařený. Za syrova je jedovatý.
A ještě jeden hřib se může za teplého počasí a na teplém podloží objevit. Hřib královský – nejkrásnější naše hřibovitá houba. Ach, ano – hřib královský je bezsporu houba přímo královská. A velmi vzácná a zákonem chráněná houba a zároveň jeden z nejkrásnějších hřibů nejen Čech a Moravy či Slezska, ale i bývalého Československa. Patří mezi teplomilné houby, které jsou vázané na listnaté stromy. Bohům žel, v posledních letech výrazně mizí. V 19. a ještě počátkem 20. století byl hřib královský hojnější než v současnosti, v průběhu 20. století začal ustupovat. Od 1. dubna 1965 do 1. září 1997 bylo možné čerstvé plodnice hřibu královského prodávat na trhu. Od roku 1992 je na území bývalého Československa houba chráněná. Za jeho mizením můžeme vidět řadu faktorů. Nejen jeho sbírání (to bych jmenoval až na posledním místě), ale především současný stav českých (ale i slovenských) lesů, jejich údržba (či spíše jejich neúdržba), chemizace krajiny i celkově krajina jednotvárná, a také málo srážek, ať už ve formě deště, sněhu, mlh, rosy a dalších forem vody, má na jeho mizení vliv. Přitom, že byl hřib královský dost rozšířen, mluví proto i lidové názvy houby – např. královák, žluťák, růžák a další. Třeba na Velvarsku se mu říkalo »karmazín«.
Hřib královský byl jako druh popsán v 19. století v Čechách. Dříve býval i vyhledávaným tržním druhem. O první odborný popis se zasloužil přírodovědec českého původu, Julius Vincenc Krombholz, který jej vydal roku 1831 v rámci publikace Naturgetreue Abbildungen und Beschreibungen der essbaren, schädlichen und verdächtigen Schwämme. I když bývá název hřibu královského novodobě spojován s Královskou oborou v Praze (dnešní Stromovka – ale je to název nesprávný, no nesprávný asi ne, spíše lidový) jakožto původní známou lokalitou, uvádí Krombholz, že jde o název lidového původu a jako takový jej převzal. Jako lokalitu, na které houbu našel a popsal, uvádí Oboru Hvězda (dříve zvaná také jako Královská obora), z čehož může mylná spojitost s Královskou oborou (Stromovka) pocházet. Není to v současné Praze jediné místo, kde se vyskytuje, sám jsem ho našel např. na Praze 10 a i v okolí Prokopského údolí. Ale ani to nejsou všechna místa, kde se hřib královský vyskytuje. Na vápencových a opukových terénech jsou místa další, leč vzácná.
Tak ten hřib královský chraňme a ublížit mu nedejme a k těm ostatní si popřejme dobrou chuť!
Václav Ziegler
