Ve Vinoři je zámek a u zámku je park. Zvláště chráněný. Ale my nezačneme v něm, i když je těžištěm celého našeho povídání. Když už jsme totiž ve Vinoři, byla by chyba, kdybychom nenakoukli za hranice Prahy do Středočeského kraje. Totiž těsně za pražskou hranicí leží obec Přezletice, no ani ne půl kilometru od Vinoře, a ta je patřičně slavná. Asi kilometr severně od ní je kopec, který se jmenuje Zlatý kopec, a tam byl učiněn nález, který byl dlouhá léta považován za nejstarší pozůstatek člověka v Evropě.
Psaly se o tom vědecké práce i populární knížky a i já jsem vodil exkurze se podívat na lokalitu, na které, upřímně řečeno, v té době už toho mnoho vidět nebylo, neboť po slavných výzkumech tu zůstaly pouze stopy rychle zarůstající travou. A že se tu našly věci vzácné, o tom není pochyby, jen s tím nálezem kousku člověka to nebyla až tak pravda, i když pozůstatky jeho činnosti se tu našly. Ale nechme mluvit knihu profesora Chlupáče z roku 1988, jehož slova jsou daleko povolanější než ta má: »Je šťastnou náhodou, že nejstarší bezpečně ověřené stopy po pobytu pračlověka na našem území byly objeveny právě při severovýchodním okraji Prahy. Ještě před nemnoha lety nikdo netušil, že nízké návrší zvané Zlatý kopec severně od Přezletic skrývá jednu z nejpozoruhodnějších kvartérních lokalit u nás. Vlastním nalezištěm je starý lom na vrcholu Zlatého kopce, kde byl dříve těžen proterozoický buližník na štěrk. Naleziště sice objevil J. Petrbok již roku 1934 a první popis paleontologických nálezů podal V. Zázvorka r. 1938, avšak teprve systematický výzkum prováděný od poloviny padesátých let Ústředním ústavem geologickým a později i Archeologickým ústavem ČSAV za spolupráce s odborníky z četných dalších ústavů umožnil ocenit skutečný význam přezletického naleziště. Předností zdejší lokality je zejména skutečnost, že se zde v týchž vrstvách vyskytují paleontologické nálezy (kosterné zbytky obratlovců, ulity měkkýšů, pyly rostlin) společně s archeologickými nálezy, což umožňuje datování i rekonstrukci prostředí podle různých výzkumných metod. Přezletice se tím stávají klíčem k řešení četných otázek týkajících se staršího kvartéru i nejstaršího lidského osídlení. Z dosavadních výzkumů vyplývá, že v době staršího kvartéru ležel Zlatý kopec na okraji širokého, avšak mělkého koryta tehdejšího Labe, které mohlo dočasně mít i charakter průtočného jezera. V blízkosti buližníkového suku se zde vytvořila malá, od ostatního toku většinou izolovaná tůň (pánvička) s osobitým vývojem sedimentů, které dnes odkrýváme hlavně jihovýchodně od vrcholu Zlatého kopce.« Tolik citát.
A co se tady hlavně našlo? Především to byly kosti asi čtyřiceti druhů savců od drobných hlodavců až po nosorožce a mamuty (Mammuthus trogontherii), kteří byli předchůdci pozdějšího mamuta srstnatého, ale našly se i pozůstatky koní, velebobrů, zubra, vlků a také kosti ptáků a ryb. Potom spousta ulit plžů, které svědčí o tom, že právě probíhala teplá fáze doby meziledové. K nejvýznamnějším nálezům ale patří nálezy primitivních kamenných nástrojů, jako škrabadel, prvotních pěstních klínů, otloukačů atd., vyrobených z místního kamene – buližníku. A také kostěné nástroje. Vše svědčí o tom, že zde zhruba před šesti až sedmi sty padesáti tisíci roky žil člověk, kterého známe pod názvem Homo erectus, a kterému se dříve říkalo pitenkantropus. Spolu s nástroji se tu také nacházejí dřevěné uhlíky, což dokazuje, že tento člověk už uměl používat oheň. A jak je to s tím nálezem kusu člověka? Našel se tu úlomek stoličky (zubu), ale dnes se vědci spíše kloní k názoru, že je to zřejmě pozůstatek medvěda. Ale přesto stojí za to se na Zlatý kopec dojít podívat. Vždyť tady žili jedni z prvních lidí na našem území. Není to obdivuhodné? A přehlédnete odtud také kus Prahy a o to více vás to bude táhnout zpět do Vinoře. Ano, ulicemi Vinořskou a Klenovskou se rychle vrátíte k vinořskému místnímu úřadu, opatrně přejdeme hlavní silnici a ulicí Živanickou přes vinořské náměstí se ocitneme na okraji vodní plochy, která je už součástí přírodní rezervace Vinořský park. Ještě přes ulici si všimněme za zástavbou skalní stěny a skalních útvarů, které jsou budovány křídovými cenomanskými pískovci a vytvářejí tu iluzi skalního města. Ostatně, s malým skalním městem ze stejných hornin se setkáme v rezervaci samé. Také tu, stejně jako na těch pískovcích za zástavbou, jsou tu skalní sloupy s voštinami neboli aeroxysty, se skalními římsami, limonitickými krustami i drobnými jeskyňkami, které byly mnohde, pro zdůraznění romantičnosti parku, uměle prohloubeny.
Vodní plocha na okraji parku není v rezervaci jediná, ale abychom se do rezervace dostali po cestě, musíme ji obejít a na jejím konci přejít mostek a najednou se ocitneme v šeru listnatého lesa, tvořeného hlavně olšemi, ale i topoly, lípami, javory, břízami a dubem. Pod stromy roste mokřadní rostlinstvo, ale také mnoho druhotných a i agresivních rostlin. Cesta nás dovede k rybníku uprostřed parku a na něm se nachází ostrůvek. Plave tu několik kachen divokých, zato je tu ráj vodních bezobratlých, včetně potápníků, splešťulí, znakoplavek a také obojživelníků – skokana hnědého i ropuchy obecné a vzácně se tu vyskytuje i mlok skvrnitý. Staré duby jsou domovem brouka roháče (v červnu za teplých dnů ho tu určitě uvidíte), ale i mnoha ptáků. V doupných dutinách tu žije i vzácný krutihlav obecný i méně vzácný strakapoud velký i některé sovy. A drobného ptactva je tu také dost. Stačí se na jaře zaposlouchat do jeho zpěvu.
Ale ještě jsme si vlastně neřekli, co to je ten Vinořský park. Byl založen už v 18. století v návaznosti na místní zámek v krajinářském anglickém stylu, byl tu vytvořen rybník i krajinářsky tvarované louky. Čas však chtěl, aby se z uměle vytvořené krajiny stala krajina téměř přírodní. Asi je to dobře, protože svůj statut přírodní rezervace si určitě zaslouží. A to jsme ani nehovořili o tom, že v jihovýchodní části parku jsou zachovány stopy valů slovanského hradiště.
Václav Ziegler
FOTO – autor
Diskuze je uzavřena.