Ať už se blížíte k Pecce od Dvora Králové nebo od Nové Paky, první, co vás napadne je, že tohle má tedy k hradu velmi daleko. Velká obdélníková budova na kopci nad obcí rozhodně neevokuje představu hradu tak, jak ho v jeho typické podobě známe, vypadá spíše jako budova nějaké střední školy či švýcarského penzionátu pro šlechtičny. Abyste propadli kouzlu Pecky se vším všudy, musíte dojít až k ní; teprve tady uvidíte romantické zbytky hradu původního a až se z nich porozhlédnete po okolní krajině, pochopíte, co sem panstvo táhlo.
Rozhodně si povšimněte okolí, ať už sem pojedete z kterékoliv strany. Pokud to bude od Dvora Králové, můžete se na cestě před Peckou zastavit ještě na Zvičině, nejvyšším bodu tohoto regionu a pokochat se nádherným výhledem do kraje. Až budete projíždět malými podkrkonošskými vískami, rozhodně svoji pozornost věnujte překrásným roubeným dřevěnkám, jichž si ve valné většině jejich majitelé hledí a snaží se je udržovat v původním stavu. Pohled na Pecku (obec i hrad) se vám pak otevře z kopce a je to obrázek k nezaplacení: střídající se rozkvetlé louky, hnědá či zlatá pole, zelené lesy a pastviny, v dáli při jasném počasí vrcholky Krkonoš a obec, jíž vévodí na nejvyšším bodě hrad a pod ním, dobře viditelný, jako další dominanta, barokní a nedávno restaurovaný kostel sv. Bartoloměje.
Naopak »zespoda« uvidíte Pecku při cestě od Nové Paky; vyjedete z lesa a hrad se tyčí na nejvyšším bodu nad vámi jako pán celého kraje.
Historie nám první zmínku o Pecce přináší z roku 1322, kdy měla patřit Budivojovi z Pecky. Pak se tu vystřídali další majitelé: vladykové Hořičtí z Hořic a Škopkové z Bílých Otradovic, ale asi nejznámějším a nejslavnějším majitelem hradu byl Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce, který také na začátku 17. století na Pecce dokončil úpravu interiérů. Kryštof Harant měl zřejmě Pecku tuze rád, pobýval tu v pohnutých dnech před staroměstskou exekucí a místo, aby po varování přátel utekl, stejně jako jiní nevěřil, že by se císař odvážil trestat vysokou českou šlechtu a dřepěl tu na Pecce jako pecka, čekaje na svůj smutný osud – který, jak se snažím doufat, zná i každé dítko školou povinné: Však také, když ho z Pecky odváděli žoldnéři Ferdinanda II., sfoukl mu z hlavy klobouk vítr, a chudák Kryštof Harant jen poznamenal: »Dnes klobouk, zítra to bude hlava.« Jeho slova byla prorocká, až tedy na ten zítřek.
Při prohlídce Pecky, ať už před nebo po, nezapomeňte na impozantní pohled do kraje ze všech stran, přičemž si prohlédnete i zbytky starého zdiva a při troše fantazie si představíte Pecku v dobách jejího rozkvětu, s válcovými zdmi a obklopenou vodním příkopem; nelehký oříšek pro případné dobyvatele.
Expozice v hradu zahrnuje expozice, na jaké jsme zvyklí i odjinud: renesanční nábytek, dobové hrací nástroje, stylizovanou středověkou mučírnu či černou kuchyni. Jsou tu ovšem věci, které rozhodně stojí za zmínku a jinde je třeba neuvidíme: cechovní prapory, unikátní oponu »peckovského« divadelního spolku, sto let starý a funkční orchestrion, nádherné podkrkonošské malované truhly a skříně.
Přímo na náměstí obce jsou dva hotely s restauracemi, Koruna a Roubal. Byl jsem u Roubala a dávám mu z pěti pět hvězdiček. Pokud na Pecku zavítáte v létě, posaďte se do venkovní zahrádky a můžete obdivovat neobvyklý a překrásný morový sloup.
A všimněte si také zdejších hornin. Jsou velmi staré, permské. Kolem tří set milionů let. Usazovaly se v rozsáhlém jezeru podkrkonošské pánve a jsou velmi hrubozrnné. Tehdy i stovky milionů let potom tady řádily sopky a to všechno dalo během dob ledových vzniknout zdejší kouzelné krajině. Je krásná a svým způsobem ke kráse formuje i zdejší lidi. Vážím si té krajiny moc, stejně jako jejích obyvatel.
Václav Ziegler
FOTO – autor