Již dlouho se zaobírám myšlenkou, že bych měl více propagovat ty střípky krajiny, na jejichž vzniku se podílela lidská ruka ve snaze získat z krajiny bohatství pro větší slávu naší vlasti.
V minulosti se jí to bohatě dařilo, dnes již mnohem méně, protože jsme bohatství vlasti začali zaměňovat za bohatství chamtivců. Pominu zemědělskou půdu, naše největší bohatství, které díky dnešním poměrům opravdu dostává co zabrat, ale věnujme se tomu, co ta ruka našich lidí v minulosti vytvořila a co se tehdy nezdálo tak zrovna krásné. Ale čas rány hojí a ten čas milosrdně zahladil stopy násilí na přírodě, a dílo vtělil do naší krajiny tak, že je na ně líbezno pohledět. Takový je i střípek naší krajiny u Mirošova v jihozápadních Čechách. Mirošov je město v okrese Rokycany v Plzeňském kraji. Leží v lesní krajině při úpatí Brd, necelých osm kilometrů jihovýchodně od Rokycan. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1366 za Dobrohosta z Ronšperka. Výrazný historický rozmach Mirošov zaznamenal až v 16. století, kdy se dostal do rukou Floriánu Gryspeku z Gryspachu. Jeho syn tu totiž postavil renesanční tvrz. Ta byla později ještě přestavěna do dnešní podoby, konkrétně v roce 1728. Významnou roli ale Mirošov sehrál v době národního obrození, když se na místní faře scházela tehdejší kulturní a literární elita jako Josef Dobrovský, Josef Kajetán Tyl, Václav Kramerius nebo Vojtěch Nejedlý, který zde pobýval a působil.
A v tom Mirošově byla v první polovině 19. století objevena černouhelná sloj a roku 1857 se zde začalo naplno těžit. Vrstva kvalitního uhlí dosahovala asi 1,5 metru a v dobách, kdy byla těžba nejaktivnější, zde pracovalo asi 1600 horníků. Uhlí dalo také příčinu ke vzniku železnice z Mirošova do Rokycan a později i druhým směrem do Nezvěstic. To ovšem nebylo všechno. V Mirošově byla od dob Vratislavů z Mitrovic těžena také železná ruda. Právě díky zdejší těžbě vznikaly v mirošovském okolí železné hutě (Padrť, Hrádek). Mirošovské hutě často měnily své majitele a často se také střídala období slávy i období, kdy se železu příliš nedařilo. Největší rozkvět zaznamenaly zdejší hutě v době sedmileté války, kdy zde byla vyráběna munice do císařských děl a jiných palných zbraní. V Mirošově a jeho okolí byla tři hlavní železnorudná naleziště: Svatovojtěšský lom, Zlamnoha a oblast západně od kostela sv. Jakuba.
Během druhé světové války byl zde zřízen koncentrační a kárný tábor. Hrůzná představa. Ale i tuto smutnou historii pohřbil čas (i když na takové věci bychom zapomínat neměli!) a na jeho místě dnes stojí Domov Harmonie (centrum sociálních služeb pro nemocné a staré).
Kromě zámku se tu v severní části města se dochovalo tvrziště, které je pozůstatkem tvrze Dvorec ze čtrnáctého století. Ta zanikla na počátku husitských válek. Na jejím místě roste památný strom Lípa na Purku. Ostatně památek je v Mirošově víc.
Nás ovšem zajímá těžba uhlí, která byla v Mirošově zahájena v roce 1833. Naplno se dobývalo ale až po roce 1857. Díky tomu se také na Mirošovsku dala vybudovat železnice. Roku 1833 bylo poprvé v okolí Mirošova zahájeno dobývání kamenného uhlí. Výsledný efekt byl však velmi malý. Další pokus o dolování provedla roku 1842 tehdejší státní správa, ale skončila také nezdarem. K založení mirošovského kamenouhelného těžírenstva přispěli až v roce 1857 dva soukromníci. Ti narazili na vrstvu kvalitního uhlí o síle asi 1,5 m. Následoval skutečný rozvoj mirošovských dolů, zvláště když v roce 1869 byla postavena železnice z Rokycan do Mirošova. Roku 1882 pak z Mirošova do Nezvěstic. Šachty byly hloubeny v Holubím koutě a v dolině mezi Mirošovem a Janovem. Nejdůležitější byly pojmenovány křestními ženskými jmény – např. hlavní jáma Leopoldina, Markéta, Bedřiška, Gustavka. Další byly značeny čísly. Jelikož se uhlí dobře hodilo ke koksování, byly v Mirošově a Rokycanech postaveny koksovny. Hlavní šachta Leopoldina byla vyhloubena asi 3/4 km severně od Mirošova, po pravé straně silnice z Mirošova do Rokycam. Markéta (lidově Margareta) byla naproti dnešní nádražní budově, Gustávka jihovýchodně od Mirošova, při okraji obce. Hlavní šachta měla dvě jámy, těžní a vodní. Těžilo se na čtyřech horizontech vedených v hloubkách 76, 98, 110 a 129 metrů. Byla spojena s ostatními většími šachtami.
V době největšího rozkvětu dolování bylo na šachtách 1600 horníků. A právě rozvoj a rozkvět dolování přispěl k tomu, že v roce 1871 byla obec Mirošov povýšena na městys.
Postupem času, po vyrubání uhlí, byla těžba na jednotlivých šachtách zastavena. Byly zrušeny koksovny, snížil se počet osazenstva. Roku 1904 bylo dolování v Mirošově zastaveno úplně. Těžařská společnost vše rozprodala. Rušný hornický život v Mirošov dnes připomínají pouze haldy porostlé břízami a několik málo staveb .
Z materiálu hornických kasáren byla roku 1909 postavena hrádecká škola. Po ostatních šachtách zbylo jen pojmenování, které zůstává v paměti starší generace. Zanedlouho po ukončení hlavní těžby uhlí, započal roku 1905 v tzv. malodolech těžit pan Karel Nosek. Těžbu prováděl do roku 1910. Později se o štěstí pokoušeli další jedinci, kteří těžili (paběrkovali) na šachtách Prokop I-III a Antonie. Poslední těžící malodůl vyhloubený u Janova se jmenoval Antonín. Byl v činnosti do 15. září 1947. Po ukončení prací v tomto dole definitivní skončila těžba uhlí v Mirošově a okolí.
Známé jsou také lomy Nad Planinou. Uprostřed lesů a přitom takřka na dosah od mirošovské zástavby na Janově se skrývá krásná památka jak přírodního, tak i technického charakteru. Spočívá mezi městy Mirošov a Hrádek přímo na modré turistické stezce od mirošovské ulice U léčebny (Janov) do Hrádku. Jedná se o soustavu kamenolomů, zaniklých již koncem 19. století. Necelých 100 m od amfiteátru přírodního kina nazývaného »V lomu« leží zvláštní místo, kde si příroda podala ruku s lidským výtvorem. Ve starší odborné literatuře je pojmenováno jako lom »Nad Planinou«. Lom, stejně jako okolní, býval využíván k těžbě arkózy. Tuto horninu laik těžko odliší od pískovce. Obsahuje totiž 50 a více procent živcových zrn, zatímco pískovce mají zrnitostní skladbu mají více než z poloviny křemennou. Místní kámen působí velmi esteticky. Má buď smetanově bílou nebo mírně nažloutlou barvu, místy s načervenalými až fialovými skvrnami či šmouhami železitých pigmentů z v okolí se vyskytujících břidlic a slepenců, v nichž bývala i ložiska chudých železných rud (Mirošovské železorudné doly a hutě). Arkóza se v době těžby používala k výrobě kamenických prvků, mlýnských kamenů a i pro sochařské práce. Hlavním důvodem však bylo její využití ke stavbám a vyzdívkám starých vysokých pecí, které byly »hnány« dřevěným uhlím. Huťaři hornině říkali kámen kštelový (z německého Gestehel – podstavec). Pro svůj účel byla velmi žádaná díky tepelné stálosti a izolačním vlastnostem. Již od druhé poloviny 17. století byla proto i důležitou vývozní komoditou. Lomy prvně zmínil v r. 1786 císařský lesnický expert J. Jirasek ve své práci o přírodním bohatství císařské komory. Je však velmi pravděpodobné, že kámen zde lámali již mnohem dříve.
Arkózy tvoří vložky slepenců, od kterých se liší podstatně menším zrnem i barvou. Slepence obsahují poměrně velké valouny, běžně až velikosti mužské pěsti, a také mají převážně rezavě hnědou barvu. Říká se jim mirošovské bazální slepence. Vznikly v mladších prvohorách v karbonském útvaru, ve stupni nazvaném baškir (dříve vestfál D). Bazální se jim říká proto, že tvoří nejspodnější vrstvu karbonských sedimentů v Mirošově a okolí. V arkózách i v jejich nadložních vrstvách můžete pozorovat polohy jílovců, tzv. lupků a jemnozrnných křemitých pískovců, brousků (hornický název přímo označuje jejich použití).
Těžba v lomu probíhala mělkým štolováním na zával, tzv. na těžký strop. Lamači postupovali za surovinou do hloubi skály a posléze nechali strop rozpálením ponechaných kamenných pilířů ohněm nebo odstřelem zřítit.
R. 1834 byla v lupcích, ale i v arkózách zjištěna fosilní karbonská flóra v podobě přesliček, plavuní a kapraďosemenných. Zprávu o nich jako první podal v r. 1835 profesor pražské Techniky F. X. Zippe. Navíc brousky obsahovaly jemně rozptýlenou uhelnou substanci. To obojí vedlo k závěru, že nedaleko mohou pod povrchem být uhelné sloje. Císařská státní pokladna čili erár sem v r. 1836 vyslala báňské experty, ale snaha objevit uhlí byla dlouho neúspěšná. Teprve r. 1855 sedláci z Vejvanova, vsi na Radnicku, zkušení v uhelné prospekci, nalezliv Horách u Mirošova mocnou sloj kvalitního černého uhlí (Mirošovské uhelné doly).
Je vidět, že, i když zde probíhala těžba uhlí či hutní výroba, Mirošov a jeho okolí patří ke skvělým střípkům naší krajiny.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora