Obec Libuň se nachází v okrese Jičín, zhruba 7,5 km severozápadně od Jičína. Leží v Jičínské pahorkatině a protéká jí na svém horním toku potok Libuňka. Žije zde 817 obyvatel. To jsou oficiální údaje. Já se s obcí Libuň setkal úplně jinak…
Byl jsem tam poslán sbírat acháty, které se vyskytují na Starostově poli, které se rozkládá východně na vyvýšenině, kde uprostřed je remízek nejrůznějších dřevin. A kolem něho je to pole! Od té doby jsem tam byl mnohokrát, jednou dokonce jsem tam za silně podzimního počasí chodil v poli bos, neboť má paní si zapomněla doma pořádné boty, tak jsem jí dal své. Pro dobrotu na žebrotu, se říká! To už je ovšem dávno a já na to vzpomínám rád a s nostalgií mně vlastní. A acháty, jaspisy, ametysty, křišťály a vůbec řada dalších krásných kamínků tam byla! A u kraje pole dům, který mne natolik okouzlil, že jsem ho moc a moc chtěl, i když byl v bídném stavu. Také už je to dávno, neboť ten dům jsem nezískal. Jen zkušenosti!
Ale Libuň má i svou historii. Nejstarší písemná zmínka je z r. 1369, kdy jsou zdejší kostel a plebánie (fara) uvedeny v rejstříku papežského desátku jako součást jičínského děkanátu. Název obce naznačuje, že zde býval Libúnův dvůr. Název byl původně mužského rodu, teprve později ženského podle slov osada, ves. O velkém stáří obce svědčí její tvar. Podle podacího práva zdejšího kostela sv. Martina patřila Libuň tehdy Vartemberkům. Z nich Čeněk si r. 1370 rozdělil majetek s bratrem Benešem, kterému dal panství Veliš s městem Jičínem a sám si ponechal Nový Bydžov, Vysoké Veselý a část panství, kde v této době, mezi lety 1380 – 1390 postavil hrad Trosky. Od této doby patřila Libuň k panství Trosky. Jak krásný je pohled na Trosky právě ze Starostova pole! Zvláště, když sluníčko zapadá. Prostě nezapomenutelný. Čeněk z Vartemberka měl na počátku 90. let 14. stol. finanční potíže a celé panství postoupil králi Václavu IV. Od něho je získal Ota z Bergova, který i se svým synem Otou byl věrným katolíkem a v době husitských válek Zikmundovým stoupencem, což vyvolalo nepřátelství husitů. Tím trpěly i vsi panství. V té době zde byli katoličtí plebáni (faráři). Roku 1394 tu nastoupil po smrti Zdeňka plebán Pavel, který r. 1407 směnil faru s Jakubem, řečeným Karel (z Chlumce). Po jeho smrti sem 1428 přišel plebán Petr. V neklidných časech po Lipanech se Trosek zradou zmocnil zemský škůdce Kryštof Šof z Helfenbuka. Při tom byl zajat Ota ml. Z Bergova. Svého majetku se ujal až r. 1444. Jeho syn Jan byl stoupencem Jiřího u Poděbrad. Protože neměl dědice, prodal r. 1455 panství Trosky Janu Zajíci z Házmburka, pánu na Kosti. Roku 1556 připadla Kost Kryštofu z Lobkovic a ten r. 1559 prodal panství Trosky Jindřichovi ze Smiřic, který je připojil, k panství Hrubá Skála. A tak se stala Libuň součástí tohoto velikého panství. Na libuňském svobodném dvoře sídlil r. 1587 Václav Semín ze Semína, v 17. stol. jej vlastnila rodina Matyášovských z Matyášovic, která měla také dvůr v Javornici. Po velšském hejtmanovi Janu Jiřím převzal dvůr pan Maxmilián Matyášovský, který zchudl a jeho statek v Libuni byl rozdělen na čtyři grunty. R. 1707 prodal pro sešlost věkem svou chalupu bez polí a zbyl mu jen výměnek.
V okolí Libuně je řada míst, která stojí za to projít a třebas se i tam zastavit a podumat. Na sever od Libuně byla r. 1706 postavena okrouhlá kaple sv. Petra, kde se čtyřikrát ročně konaly bohoslužby a procesí. R. 1708 dala zde vrchnost postavit dvě chalupy a tak vnikla samota U sv. Petra. R. 1790 poutě ustaly a r. 1837 byla neudržovaná kaple zbořena. Nebo třeba Šidloby. Roku 1784 dostali někteří osadníci od obce kus místa 40×20 loktů (24×12 m) na postavení baráku a mohli chovat 1 krávu a 2 slepice, nic víc. Vrchnosti museli robotovat 13 dní a platit 35 kr. ročně, obci též 35 kr. Tak vznikla část obce Šidloba. R. 1902 zde byla postavena kaple.
V letech 1749–1756 patřily k libuňské rychtě Libuň, Jivany, Holenice, Knižnice a Javornice.
Při jednání o stavbě silnice z Jičína do Turnova bylo r. 1821 a 1825 požadováno, aby silnice vedla přes Železnici, Lomnici a Rovensko. Silniční ředitelství ale trvalo na původně navrženém směru přes Kbelnici, Čimyšl a Újezd pod Troskami. R. 1832 konečně došlo ke stavbě a do r. 1838 byla celá silnice postavena.
Již v roce 1880 se zabývala městská rada v Mladé Boleslavi projektem železniční trati Mladá Boleslav – Sobotka – Jičín, která byla r. 1887 prodloužena přes Železnici a Lomnici do Staré Paky. Vedle toho v Jičíně od r. 1885 uvažovali o stavbě dráhy Jičín – Libuň – Turnov. R. 1891 byla snaha oba plány spojit tím, že by v Mladějově od trati Mladá Boleslav – Jičín – Stará Paka byla postavena spojka do Turnova. Jičínské družstvo pro stavbu dráhy Jičín – Turnov, vedené zemským poslancem JUDr. Františkem Kloučkem, postavilo v letech 1902-1903 samostatnou trať. Proto druhé družstvo, vedené říšským poslancem Jindřichem Maštálkou ze Sobotky, rozhodlo, aby trať nevedla přes Jičín, ale s tratí do Turnova se křižovala v Libuni. Se stavbou se začalo zjara 1904 a provoz na celé trati byl zahájen 23, září 1906.
Za druhé světové války byly vybudovány lomy sklářského písku ve Střelči. Ještě z války byla postavena lanovka na dopravu písku na zastávku v Hrdoňovicích. Po osvobození byl písek vožen nákladními auty do Libuně a zde nakládán na vagony. Vzhledem k rozšiřující se výrobě písku bylo v letech 1977–1981 na žádost tehdejšího podniku Keramické a sklářské suroviny Střeleč postaveno kolejové spojení libuňské stanice se závodem Střeleč. Bylo modernizováno nádraží v Libuni, rozšířeno kolejiště a instalováno moderní zabezpečovací zařízení. V lednu 1997 byla zřízena nová železniční zastávka v Libuni.
Historie Libuně je pohnutá. Působily na ni války, zejména ta prusko-rakouská v roce 1866 a poté i II. světová válka, a to již od záboru Sudet v roce 1938. Po Mnichovu projížděly obcí stovky nákladních aut vrchovatě naložených nábytkem. Uprchlíci z pohraničí se objevili i v Libuni a brzo nebylo volné světničky. I škola hostila od září do ledna 1939 dvě rodiny. A pak v roce 1945. Za mimořádně chladného počasí prošlo Libuní od 13. února do 7. března 1945 celkem 80 tisíc válečných zajatců, Rusů, Angličanů, Francouzů, Srbů. Byli odváděni ze Slezska na západ před postupující Rudou armádou. Řada transportů přenocovala v Libuni ve stodolách. Zajatci byli většinou ve špatném zdravotním stavu a špatně oblečeni. Místí lidé se snažili zajatcům všemožně pomoci a potraviny i součásti oděvů sem byly sváženi z širokého okolí. Jeden anglický a sedm ruských zajatců zde zemřelo na útrapy transportů a byli pochováni na zdejším hřbitově. Již 3. května 1945 vyvěsila celá vesnice československé vlajky. V sobotu 5. května byl na zdejší návsi odzbrojen německý major z Jičína a vojín, který ho doprovázel, oba byli dopraveni do Rovenska, které leželo mimo hlavní silnici. V neděli 6. května odzbrojili četníci čtyři Němce. K poledni zajali partyzáni dva esesáky, kteří zde projížděli na motocyklech. Když přišla zpráva, že od Hořic přijíždí tanková kolona opilých německých vojáků, byli partyzáni staženi a rozhodnuto nechat kolonu obcí projet. V tom přijela na nákladním a osobním autě neznámá skupina partyzánů a obsadila železniční podjezd. Zahájili palbu proti čelu kolony. Záhy přijela celá kolona, asi 80 vozidel, z toho 40 tanků. Vojáci začali ostřelovat obec. Ve střešním vikýři byl zabit ruský partyzán, v domě, kde byla pošta, byl zastřelen výpravčí ČSD Jindřich Pilař, usmrcen byl též kovář Václav Bureš, když jako hasič šel k požáru. Ostřelování trvalo asi dvě a půl hodiny. Zcela shořel jeden dům a tři stodoly.
A také během třicetileté války to nebylo v Libuni jednoduché. V 16. století byli v Libuni nekatoličtí faráři. Podle císařského nařízení měli r. 1622 nekatoličtí kněží opustit Čechy. Pro nedostatek katolických kněží obstarávali duchovní správu na hruboskalském panství jičínští jezuité P. Mikuláš Kučera, P. Václav Halecius a P. Matěj Burnatius. Zvláště P. Burnatius byl proti nekatolíkům silně zaujatý. Doplatil na to. Vidle jsou dost ostrá zbraň. Na jeho památku postavili zde jičínští jezuité Sloup. Po jezuitech převzali duchovní správu turnovští děkani, kteří se starali asi o deset neobsazených far. Velký rozkvět zaznamenala libuňská farnost za P. Antonína Marka. Vlastenecky orientovaný kněz zde kaplanoval v letech 1809 – 1814 a od r. 1823 zde působil až do r. 1876, kdy odešel ve věku 91 let na odpočinek do Prahy. P. Marek strávil v Libuni 4 roky jako kaplan, 53 let jako farář a od r. 1828 osobní děkan. Jeho zdejší působení ovlivnilo nejen Libuň, ale celé okolí. Založil v Libuni i ochotnický spolek. Jeho socha právem stojí u kostela sv. Martina. V Libuni je také památník Františka Kavána, vynikajícího českého malíře konce 19. a první poloviny 20. století.
Ano, Libuň leží v požehnaném kraji Českého ráje, jsouc obklopena na sever táborskými vrchy, na západ shlíží k Troskám, na jihovýchod k Prachovským skalám a není zde místo, kde byste nenašli zdejší drahé kameny. Vždyť i ten sklářský písek je toho dokladem. A v mělkých úvalech kolem Libuně září na podzim krásné fialové ocúny a na pískovcových skalách kvete vřes.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora
🙂