Abychom ve svých střípcích nezanedbávali východ naší vlasti, podíváme se do severního předhůří našich Západních Karpat. Městečko Starý Jičín v Moravské bráně leží zhruba 5 km jihozápadně od Nového Jičína. A nad městečkem se vypíná do výšky 496 m n. m. Starojický kopec.
Starojičínský kopec (v knihách) či Starojický kopec (v mapách) je nápadným vrcholem ve výběžku Podbeskydské pahorkatiny do Moravské brány. Masiv Starojického kopce je budován odolnými slepenci těšínsko-hradišťského souvrství, které se formovalo pod hladinou moře v období křídy před více než 130 miliony lety. Tyto vrstvy slepenců jsou nejlépe patrné v hradním příkopu, který odděluje jižní baštu od centrální části hradu Starý Jičín. Pro svou výraznou polohu a ztížený přístup na vrchol byl Starojický kopec osídlen již dávno před zlomem letopočtů. Archeologické nálezy dokládají osídlení tohoto vrchu v mladší době bronzové někdy v době 1200 až 1000 let před naším letopočtem. Vrch byl osídlen i v pozdějších dobách v době lidu púchovské kultury. Toto osídlení spadá do stejného období jako osídlení na vrchu Požaha u Kojetína nedaleko odsud. Není se proto co divit, že zdejší příroda není příliš původní. Až na tu geologii. S tou se manipuluje velmi těžko. pádem jsou zde odkryty některé geologické jednotky Západních Karpat, jejich podslezské a slezské jednotky. Jsou zde odkryty starojické slepence bašského vývoje slezké a také lavice slepenců mocné kolem 50 cm, oddělené vložkami jemnozrnných až střednozrnných vápnitých pískovců. Slepence jsou tvořeny valouny světle šedých jurských vápenců štramberského typu. Je to zajímavé z hlediska usazování hornin, neboť zdejší horniny lze považovat za výplň přívodního kanálu nebo za uloženiny přední části podmořského vějíře usazenin. Celý příkop je tak významný studijní profil s regionálně-geologickým významem. Hrad i s příkopem jsou součástí Geoparku Podbeskydí, a i když příkop zarůstá náletovými dřevinami, je zde hodně k vidění ze zdejší přírody. Zejména bezobratlých živočichů a drobných obratlovců, hlavně ptáků.
Po odchodu lidu púchovské kultury nemáme po dobu více než 1000 let zpráv o zdejším osídlení. Avšak po té dlouhé době zde vyrostl původně dřevěný hrad, který zcela logicky nahradil mnohem větší a pevnější kamenný hrad. Ten je prvně písemně připomínán v roce 1240, takže letos si připomínáme jeho 782leté výročí založení kamenného hradu. Hrad Starý Jičín díky své strategické poloze hrál významnou roli při ochraně tzv. Jantarové stezky, která vedla od Baltského moře k Jadranu.
Ve své době měl hrad strategickou polohu, široký výhled do kraje a sloužil jako ochrana Jantarové stezky do Polska. Do začátku 20. století byl hrad opuštěn a chátral. V jeho útrobách i dnes však uvidíte, jak byl hrad rozsáhlý. Nechybělo zde podzemní sklepení, do jehož torza nahlédnete. Můžete si obejít i zbytky obvodových stěn hradu s částmi oken. Do třicetileté války vystřídal hrad několik majitelů, ale ty roky války se mu staly osudnými. To proto, že ani noví majitelé panství, kteří se přišli po třicetileté válce, se o hrad moc nezajímali. Není divu, že koncem 18. století je z hradu téměř zřícenina. Až na počátku 20. století usiloval o jeho záchranu vlastenecký hrabě Bedřich Deym ze Střítěže. V roce 1958 byl hrad zapsán do Seznamu kulturních památek a je od té doby chráněn právě jako kulturní památka ČR. Opravy se hrad dočkal až koncem minulého a začátkem současného století. V roce 1996 byla na náklady obce zrekonstruována hradní věž, která je dnes skutečně charakteristickou částí hradu. V patrech věže byla nainstalována dobová expozice zbroje a dokumentů o hradě a panství Starý Jičín. Obec Starý Jičín nadále pokračuje v rekonstrukci hradních zdí za finančního přispění z Ministerstva kultury ČR.
Areál hradu je dnes volně přístupný. Vstupné se platí do zrekonstruované hradní věže, která slouží jako muzeum a zároveň jako rozhledna. Z vrcholu věže se rozhlédnete do kraje z okének do všech světových stran. K dispozici jsou dalekohledy. Uvidíte Hostýnské vrchy, Oderské vrchy, město Nový Jičín, anebo spatříte i hrad Helfštýn. Na nádvoří se během roku pořádá řada zajímavých společenských a kulturních akcí. Na podzim například ochutnávky moravského burčáku. V přízemí hradní věže se můžete občerstvit v restauraci. Na prostranství před věží posedíte na lavicích u dlouhých stolů. Ve Starém Jičíně pak můžete navštívit restauraci hotelu Zámeček pod hradem. U hotelu je pro hosty restaurace parkoviště. V dnešní době je hrad velice atraktivní a navštěvovaná památka. Zastavme se ještě u hotelu Zámeček. Nejen, že je zde vyhlášená dobrá kuchyně, ale před hotelem samým jsou obnaženy starojické slepence bašského typu, a každý milovník pradávné historie se takového profilu rád zastaví.
A protože vás nechci ošidit ani o tradiční pověst, tak tady je. Koncem 18. století byl hrad zříceninou. Není divu, že se mu lidé z dálky vyhýbali a kolovala o něm řada i strašidelných pověstí. Jednu vám povím. O hradu se říkalo, že skrývá velký poklad. Často bylo z něho slyšet hlasité úpění či smích, a i když se občas nějaký místní »hrdina« našel, že se tam přes noc podívá, býval nalezen druhý den ráno mrtvý a zle potrhán, či spíše uklován nějakým dravým ptákem. Jednou takhle dole v podhradí byla pouť. A na každé pouti tehdy hrával kolovrátkář. Tak i v onom roce místní kolovrátkář, co neměl už nikoho, jen sebe, hrál, aby si vyžebral krajíc chleba. Až si místní dobírali. I usmyslel si, že se na hrad vydá a noc tam vydrží. Kdoví, co se stane. Jeho řeč byla, že těm, co tam tak povykují, bude hrát své písničky. A budou-li to andělé, že jim zahraje andělsky a budou-li to čerti, tak čertovsky, že ty písničky zná všechny. A šel. U hradu nikdo nehlídal, šel tedy dál a procházel ještě nerozpadlými místnostmi, až přišel do té poslední. A dál už to nešlo. Pár rozvrzaných židlí a stůl mu dělaly společnost. A tak po chvíli okounění se dal do hraní. A hrál a hrál a hrál. Až udeřila půlnoc. Najednou se rozsvítila světla a do místnosti vešel černý průvod. Čtyři čerti nesli máry a na nich rakev. Mlčky ji postavili na stůl a sami se odebrali do koutů té místnosti. Kolovrátkář zahrál smutnou písničku, ale zvědavost mu nedala, aby se nešel do rakve podívat. V ní malý seschlý mužíček se třásl zimou. Kolovrátkář mu půjčil svou houni na zahřátí a dal mu pojíst vyžebraného chleba. Mužíček vstal z rakve a povídá, když jsi tak hodný pojď, něco ti ukážu a vedl ho do sklepení, kde byla velká hromada peněz. Když je rozdělíš na dvě úplně stejné hromady, můžeš si je vzít, jednu pro sebe a druhou pro chudé, které jsem obral. A dobře se ti povede. Ale běda, nebudou-li to hromady stejné, jak říkám, zle se ti povede. Teď už couvnout nemůžeš, a zmizel. A milý kolovrátkář se činil. Brzy tu byly dvě stejné hromady, ale ještě zbýval poslední měďák. Kam ho dát? To by ty hromady stejné nebyly. V tom si vzpomněl na svůj nůž, vytáhl ho z kapsy, přiložil na měďák a kamenem na nůž uhodil. Měďák se rozpadl na dvě stejné poloviny. Mužíček se objevil a povídá. Dobře si učinil, mne vysvobodil ze zakletí, sobě a chudým pomůžeš, nezapomeň na to. Kdybys tak neučinil, mí strážci by tě krutě zahubili. Nyní už nemají nad tebou, ani nade mnou, žádnou moc. Žij si blaze. I učinil kolovrátkář, jak mužíček řekl a ve zdraví a v pohodě žil ještě dlouhá léta a mnohým chudým pomohl. Tak si to pamatujte a buďte stateční a pomáhejte druhým, sic se vám nedobře povede.
Václav Ziegler