Oheb je zřícenina hradu nad Sečskou přehradou na Chrudimce v okrese Chrudim. Návrší, kde hrad stojí, je poprvé zmiňováno v roce 1315, kdy byl v majetku vilémovského kláštera a opat jej toho roku zastavil Hrabišovi z Paběnic, majiteli blízkého Vildštejna, s podmínkou, že na Ohebu nepostaví hrad nebo tvrz, jinak mělo návrší opět připadnout klášteru.
Ten se podle všeho obával možnosti ohrožení držav na horní Chrudimce a ztráty možnosti ovládat i Vildštejn. V roce 1348 Hrabiš umírá a jeho synové vrátili návrší klášteru. Vlastní hrad byl postaven ve druhé polovině 14. století snad z iniciativy vilémovského kláštera. Je také možné, že jej nechal postavit až některý z pozdějších zástavních držitelů. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1405, kdy jej vlastnil Ješek z Popovce a Ohebu. Roku 1408 Ješek umírá a hrad se dostal do vlastnictví krále Václava IV., jenž ho stejného roku zastavil kutnohorskému mincmistru Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína a pražskému měšťanovi Mikuláši Bohatému. Později získal Petr Zmrzlík i druhou část a hrad vlastnil až do roku 1421. Z doby husitských válek máme o hradu minimum zmínek. V této době jej nejspíš vlastnil Hynek Krušina z Lichtenburka. Pravděpodobně ve stejném roce, kdy se zmocnil Lichnice (tedy roku 1429), jej obsadil Jan Hertvík z Rušinova. Roku 1436 bylo vlastnictví potvrzeno králem Zikmundem. Roku 1455 jej zastavil Burianovi Trčkovi z Lípy. Burian Trčka udělal z hradu centrum trčkovských majetků v Železných horách. Roku 1468 Burian umírá a majetek zdědili jeho synové Mikuláš, Burian, Jiří a Melchisedech Trčkové z Lípy a zpočátku jej udržovali společně. V letech 1468–1469 byl hrad poškozen vpádem Uhrů a proto byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 15. století opraven a rozšířen. Práce byly ukončeny poté, co roku 1478 uzavřeli český král Vladislav II. a uherský král Matyáše v Olomouci mírovou smlouvu. Po roce 1490 význam Ohebu upadal, protože Mikuláš Trčka jej spojil s lichnickým panstvím a hrad byl opuštěn. Roku 1533 při dělení panství mezi dědice Mikuláše staršího Trčky z Lípy je hrad uváděn jako pustý. Poslední písemná zmínka pochází z roku 1628, z pozdějších dob zprávy chybí. Na konci 17. století dokonce ani nebylo známo, kde stával.
Hrad byl znovuobjeven roku 1789, kdy ho ve své Topografii uvádí Jaroslav Schaller. Za Vincence Karla Auersperka ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století byly provedeny údržby hradu za účelem jeho zpřístupnění. Došlo k vykácení stromů a postavení můstku k věži. Poslední velké úpravy byly provedeny ve třicátých letech 20. století vzhledem k výstavbě vodní nádrže Seč.
Zřícenina hradu je bezesporu zajímavá a tvoří svým způsobem dominantu krajiny. Ovšem lesy v okolí hradu jsou mnohem zajímavější, neboť svou druhovou bohatostí odpovídají nejzachovalejším českým pralesům. Zachovaly se tady totiž přirozené podhorské suťové lesy, reliktní bory a acidofilní (kyselé) bikové bučiny. Jejich domovem jsou zdejší rozsáhlá suťoviska. A ta bývají na rulovém podkladu opravdu pěkná. Totiž geologické podloží je tvořeno komplexem rulových hornin (ortoruly a migmatity), souhrnně označovaných ohebské ruly, které jsou součástí regionální geologické jednotky kutnohorsko-svratecká oblast, v níž vytvářejí samostatný celek – ohebské krystalinikum. Tyto horniny jsou díky příměsi ortoklasu načervenalé, zřetelně břidličnaté, místy provrásněné. Zvětráváním se hornina rozpadá na kamenité eluvium a výrazná balvanová moře a sutě.
Nejvýznamnější geomorfologickou partií je skalnatý ostroh (Ohebská skála), na němž stojí zřícenina středověkého hradu Oheb. Půdy jsou vyvinuté z úlomkovitých rozpadů silikátových hornin a obsahují více než 50 % těchto úlomků. Na skalním ostrohu jsou půdy velmi slabě vyvinuté a mělké. To vyhovuje zdejšímu rostlinstvu. Tu tvoří kyselé bučiny, suťové lesy, reliktní bory a štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin. Lesy mají místy pralesní charakter. Nejzachovalejší části jsou zařazeny do Databanky přirozených lesů České republiky. Kyselé bučiny zaujímají horní polohy a mírně ukloněné svahy se severní expozicí s menším množstvím skeletu. V chudém podrostu se vyskytuje bika hajní, bažanka vytrvalá, papratka samičí, violka lesní. Suťové lesy se zde vyskytují na severně orientovaných suťových svazích. Dominantní je javor klen, javor mléč s příměsí buku lesního a jilmu horského. V keřovém patře se vyskytuje diagnostický druh srstka angrešt. V podrostu převažují druhy jako netýkavka nedůtklivá, kopřiva dvoudomá a další nitrofilní druhy. Reliktní bory zaujímají nejextrémnější polohy na jižně orientovaných skalních výchozech. Typickými rostlinnými zástupci jsou borovice lesní, která zde vytváří díky nepříznivým půdním a klimatickým podmínkám nízké a pokroucené kmeny, v bylinném patru pak tráva kostřava sivá a vřes obecný.
Zdejší lesy jsou výjimečné výskytem měkkýšů. Jejich vysoká druhová rozmanitost zde souvisí s existencí zříceniny hradu. Jde o tzv. hradní fenomén. Vápenná malta, použitá ve zdivu, poskytuje měkkýšům vápník, nezbytný pro svatbu jejich ulit. Stěny hradu, stojícího na vrcholu ostrohu, pak nabízejí velmi rozdílné ekologické podmínky. Rozdílná orientace stěn, v podstatě ke všem světovým stranám, na relativně malém prostoru, dává vzniknout místy teplému a suchému prostředí, »za rohem« naopak studeným či vlhkým místům. Díky tomu se zde vyskytuje na 45 (někteří vědci uvádějí až 60) různých druhů měkkýšů. Lze jmenovat např. dravou sklovatku rudou nebo hrotici obrácenou. Pralesovité porosty hostí řadu vzácných druhů hmyzu (celkem 162 druhů brouků), dokládajících dlouhodobou nepřetržitou existenci přirozeného lesa, byť okolí hradu bývalo bezpochyby bezlesé. Území je hnízdištěm výra velkého a mnoha dalších druhů přirozeného českého pralesa – ptáků, savců i bezobratlých živočichů.
Podle tohoto přírodního bohatství vidíme, že skutečně i ve středu Čech se nacházejí místa přírodně velmi cenná a podle toho bychom se k nim měli chovat. Právem je to zdejší území chráněno jako přírodní rezervace.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora
Nádhera i celé Československo…!