Ahníkov (německy Hagensdorf) je zcela zaniklá vesnice v okrese Chomutov. Stála asi 1,5 kilometru jihozápadně od Málkova v nadmořské výšce 353 metrů. Vesnice zanikla v roce 1985 z důvodu rozšiřování hnědouhelného Lomu Nástup. Ještě v roce 1981 ve vsi žilo 133 obyvatel, z nichž se většina odstěhovala. Samotná vesnice byla zbořena v roce 1986, ale v severní části katastrálního území stojí domy Málkova, Zelené a areál drůbežárny.
První zmínku o nálezech fosilních savců v severočeském terciéru pocházejí z počátku 20. století a byly objeveny v podloží hnědouhelné sloje při zakládání Prokopské šachty ve Skyřicích u Mostu. V padesátých letech 20. století byl podniknutý rozsáhlý vrtný průzkum pro následnou povrchovou těžbu hnědého uhlí, a to hlavně v předhůří Krušných hor. V celé řadě vrtných jader nacházela se těsně pod hlavní slojí hnědého uhlí vrstva vápnitých šedavých slínů s četnými ulitami sladkovodních plžů a semeny a plody různých rostlin A také kosti a zuby savců. Výzkum paleontologického materiálu provedli paleontologové František Holý, Oldřich Fejfar a Pavel Čtyroký a přitom došli k závěru, že hlavní sloj vznikala ve spodním miocénu asi před 18 miliony lety. Ovšem ideální podmínky pro paleontologickou práci se naskytly až v roce 1987 při povrchové těžbě v prostoru Merkur-sever, právě u obcí Ahníkova, Kralup a Spořic. Poprvé se povrchovou těžbou podařilo obnažit někdejší neporušený břeh uhelné pánve a ve zdejších usazeninách se našlo velmi mnoho paleontologických nálezů.
Z rostlin převažovaly mohutné kmeny patisovců a na písčitých půdách rostly vavříny. Z dalších stromů zde rostly bažinaté duby, olše, vrby, javory, jasany a tisovce. Savce zastupuje několik druhů nosorožců a poslední zástupce antrakothérií rod Brachyodus. Velmi zajímavé jsou nálezy i nejstarších zástupců vývojové větve, ze které pochází i dnešní srnci. Je to rod Palaeomeryx.
Tento rod nenápadných kopytníků se vyznačuje tím, že ani samice a ani samec neměli paroží. Samci zato měli vyvinuté špičáky, které jim šavlovitě vyčnívaly z tlamy. Význačným znakem chrupu palaeomeryxů je tzv. »palaeomeryxová vráska« – drobný záhyb skloviny na vnitřní straně stoličky mezi předním a zadním jhem korunky. Je to znak, který se u geologicky mladších druhů jelenovitých už nevyskytuje. Palaeomeryxové byli obyvateli třetihorních pralesů, především pralesů vlhkých, bažinatých. Dokazují to jejich kopýtka, která jsou vějířovitě roztažená, aby bránila boření končetiny do měkké bahnité půdy.
Spolu s nimi se zde vyskytovala, zhruba před 27 miliony lety, i další, velmi bohatá pralesní zvířena. Jen z dalších savců tu žili např. hmyzožravci a jediný zástupce vačnatců vačice rodu Peratherium. Kolem vodních toků žily dva různé rody bobrů (menší Steneofiber a větší Monosaulax), dále zajícovití s rody Prolagus a Amphilagus. K hlodavcům patří i nálezy bobrušek. Nalezeny byly i pozůstatky předchůdce současných kočkovitých šelem, druhu Pseudaelurus transitorius a z dalších šelem skupina amficyonů (Amphicyon acutidens a Megamphicyon giganteus) a také zástupci pramedvědů (rod Ballusia). Nalezeny byly i pozůstatky chalikotherií (rody Schizotherium, Metaschizotherium, Chalicotherium). Našly se ovšem i pozůstatky sudokopytníků (rody Amphitragulus, Amphimoschus, Procervulus) a i mastodontů. Zajímavé jsou i nálezy aligátorů rodu Diplocynodon a žab rodů Latonia a Palaeobatrachus. A také sladkovodních plžů, např. Nystia rubeschi. Bohatá byla naše zvířena těch dávných časů.
Václav Ziegler
KRESBA – archiv autora