Ořešák černý je nádherný majestátný strom, který se pěstuje především na severoamerickém kontinentu. V našich končinách je poměrně vzácný, přestože má rozhodně co nabídnout. Má totiž celou řadu zajímavého využití a své uplatnění našel také ve fytoterapii.
Já jsem si na něj vzpomněl v souvislosti s tím, že jsem psal své povídání o Hukvaldech. Tam roste opravdu jeden krásný strom tohoto ořešáku a dává, i když je na to rok, spoustu plodů – ořechů a z těch skořápek se pak dají dělat docela pěkné ozdobné věci. Ovšem, na první plody je třeba si počkat.
Ořešák černý neboli ořešák americký je mohutný listnatý strom z čeledi ořešákovitých, který má rozložitou korunu a dorůstá až do výšky úctyhodných 40 metrů. Je pro něj typická šedohnědá kůra, která s rostoucím stářím postupně tmavne a stává se rozbrázděnou. Strom má opadavé lichozpeřené dlouhé listy, jednotlivé lístky mají zašpičatělý tvar a na rubové straně jsou pokryty chloupky. Samičí květy rostou ve shlucích na koncích větví, zatímco samčí květy tvoří hnědě zbarvené jehnědy. Kořenový systém bývá velmi rozsáhlý a někdy dokonce značně převyšuje rozměr samotné koruny stromu. V podzimních měsících na stromě dozrávají jedlé ořechy. Jsou ukryty v dužnaté aromatické slupce (pozor, podobně jako v případě známějších vlašských ořechů barví) a obklopeny hnědou hluboce zbrázděnou skořápkou, která je velice tvrdá a pevná. Dostat se k chutnému jádru tudíž není úplně snadné a právě tato „nedobytná“ skořápka mnohé často odrazuje k většímu využití těchto ořechů v kuchyni. Strom začíná plodit až po několika letech (nejdříve zhruba po 4 až 5), větší výnosy lze však očekávat až po několika desetiletích. Je ozdobou starých zámeckých zahrad.
Původní domovinou stromu je východní část Spojených států, kde je dodnes běžně pěstován a rozšířen. Již v 17. století byl však dovezen i na evropský kontinent, kde byl záhy vysazován zejména v zámeckých parcích. V naší zemi byly zasazeny první exempláře v průběhu první poloviny 18. století. Tento druh ořešáku se běžně dožívá více než 100 let, proto se lze i na našem území běžně setkat s „archivními kousky“, které nesou mnohdy statut památného stromu. Také v současnosti je ořešák černý poměrně běžně vysazován zejména v městských parcích, naopak v lesním porostu jsou vzácné, jelikož se nejedná o původní druh.
Ořešák má své stálé místo i ve fototerapii. Nejenom jádra, ale rovněž listy a nezralé oplodí, tedy zelená dužnatá slupka mají v ní své místo.
Pokud se zaměříme právě na oplodí, uvádí se, že obsahuje mimo jiné kyselinu linoleovou, kyselinu palmitovou a kyselinu stearovou, dále uhlovodíky, bílkoviny, vitaminy skupiny B, vitamin C, D, E a K, z minerálních látek zejména mangan, fosfor, hořčík, zinek, dále juglon, tanin a plumbachin. Oplodí, která bývá k dostání v podobě kousků nebo v mleté formě, se připravuje nejčastěji jako odvar. Ten může být užíván vnitřně nebo se aplikuje na pokožku ve formě obkladů. Uplatnil se i v řezbářství i k barvení látek.
Ořešák černý je pěstovaný nejenom pro své jedlé plody, ale našel si celou řadu dalších zajímavých využití. Vysoce ceněné je jeho dřevo, které má sytou tmavohnědou barvu s půvabnou texturou. Nejenže má atraktivní vzhled, ale navíc je kvalitní, tuhé a dobře se opracovává. Používá se hlavně jako materiál pro výrobu hudebních nástrojů, nábytku, komponentů v puškařství a k tvorbě dekorativních předmětů. Také tvrdé ořechové skořápky se s oblibou zpracovávají. Po jejich příčném rozříznutí vynikne krásná struktura. Nejčastěji se z nich dělají zajímavé originální přívěsky, náušnice a jiné šperky.
Z černého ořešáku se získává přírodní barvivo hnědavého odstínu, kterým lze barvit vlnu, látky a useň (především jelenici), je však možné jej použít i k moření dřeva, případně také k barvení vlasů. V současnosti tvoří běžnou součást abrazivního leštidla.
Vidíte, jak velké uplatnění má, ale především je to krásný strom, který dovede oblažit lidské srdce i duši.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora