Prokopské údolí patří k nejkrásnějším místům na území Prahy a je častým cílem mnoha návštěvníků. Místo, které protíná naučná stezka, patří mezi vyhledávané lokality díky přírodním úkazům a zajímavostem. Kromě jezírek, lomů, a skalních výběžků, nabízí údolí útočiště k odpočinku a relaxaci.
Údolí, jehož kaňon dosahuje místy až 70 metrů hloubky a vznikal erozní činností během posledního milionu let, je názornou ukázkou geologického vývoje hornin od svrchního ordoviku do středního devonu. Strmé vápencové skály, opuštěné lomy a temné jeskyně, které ukrývají pozůstatky života prehistorických zvířat a lidí – to je jen stručný výčet zajímavostí tohoto fascinujícího místa.
Tato jedinečná lokalita je zákoně chráněna teprve od roku 1978, ale ani stavba silnic, železnice (označována jako Pražský semering) a otevření vápencových lomů na počátku 20. století, jí naštěstí neublížilo natolik, aby zničilo definitivně její krásu a přitažlivost. Neromantičtějším místem Prokopského údolí je však malebné skalní jezírko pod strmou vápencovou skálou, které vzniklo výronem spodní vody po odstřelu skály kvůli těžbě vápence. Po jejím zastavení byl lom zaplaven spodní a dešťovou vodou. Jezírko má celkovou rozlohu 25 arů, je 106m dlouhé, 26 široké a 10 m hluboké
Uprostřed údolí najdete opuštěné lomy s vrstvami devonských vápenců, která jsou zároveň významnými paleontologickými nalezišti. K těm nejznámějším patří Prokopský lom, pod nímž se nacházel původní Dalejský mlýn, pozdější hostinec, který však byl po letech chátrání v 70. letech stržen. Těžbou vápence také zanikla v r. 1890 původní rarita – 120 m dlouhá jeskyně ve skále, kde byly nalezeny zbytky koster mamuta, medvěda, nosorožce, zubra, soba, koně, lva i mnoha menších savců a také kosti člověka z doby starších čtvrtohor. Podle legendy zde poustevničil sv. Prokop, který tu podle pověstí sváděl boj s ďáblem. Nad jeskynní byl v letech 1711-12 postaven barokní kostelík, nedaleko lomu bývaly vápenky a menší továrny na plyny.
K dalším známým místům patří Mušlovka – vápencový lom významný z geologického hlediska. Jeho dno se sestávalo z mnoha zkamenělin. Největší význam pro poznání geologie a paleontologie zdejší oblasti mělo celoživotní dílo francouzského inženýra Joachima Barranda, který se věnoval výzkumu prvohorních zkamenělin v okolí Prahy. Ve svém díle popsal přes 3600 nových druhů vyhynulých živočichů. Oblast mezi Plzní a Prahou nazvali geologové na jeho počest Barrandien, jeho jméno nese i blízká pražská čtvrť Barrandov. Horniny tvořící komplex Hemrových skal vznikaly na dně prvohorního moře díky sopečným vyvřelinám velké podmořské sopky, jejíž délka se odhaduje na cca 5,5 km, šířka cca na 2 km a okolo 300 metrů nad mořským dnem. Chráněným nalezištěm je také Kovářovic mez, platí zde přísný zákaz odlamování kamene ze skalních stěn, povolen je pouze povrchový sběr zkamenělin.
Přírodní rezervace Prokopské údolí zahrnuje údolí na jihozápadě Prahy, v Praze 5. Zaujímá území mezi Jinonicemi a Zlíchovem na obou stranách Prokopského údolí včetně vrchu Děvína a okolních kopců zvaných Dívčí hrady (Dívčí hrady je také název čtvrti severně od Děvína). Byla vyhlášena platným právním předpisem o vyhlášení ZCHÚ, který vydalo ministerstvo kultury ČSR dne 28. prosince 1978. Jde vlastně o severovýchodní výběžek Českého krasu ležící za hranicí této chráněné oblasti. Pohybuje se v rozsahu nadmořských výšek 220–320 m n. m. Rezervace zahrnuje mnoho menších chráněných území. Nachází se zde rovněž světoznámé geologické odkryvy se statutem Národní přírodní památky, bohatství zkamenělin, menších krasových jevů, významné archeologické objekty a po těžbě různých druhů vápenců byla odkryta i centrální část Barrandienu.
Na celém území je možno najít stopy průmyslových podniků zpracovávajících v minulosti vápenec. Jedná se především o sousedství uzavřených lomů (první zmínky o lomech datovány do roku 1820). Za války byly v Prokopském údolí vybudovány podzemní prostory, přičemž byly některé cenné úseky zasypány odvaly, například rokle východně od Prokopského lomu. Primární horninu zde zastupují silurské a devonské vápence, které určují ráz celého území. Přerušují je pouze místy vápnité břidlice, což způsobuje místní snížení reliéfu v údolních svazích. V západní části území se nachází bazaltové vulkanity – hlavním zástupcem jsou Hemrovy skály vzniklé kupením kolem sopečného centra. Při horní hraně údolí leží cenomanské jílovce a pískovce či třetihorní štěrkopísky a čtvrtohorní spraše. Výjimečné je rozpouštění množství vápníku u vodního pramene zvaného studánka Stydlá voda, dodnes tak sráží pěnovce (nezpevněný vápenec, odrůda travertinu). Půdy reprezentují hnědé lesní půdy, rendziny a rankery.
Vegetaci představují zbytky teplomilných hájů, lesní porosty nebyly nikdy plně rozvinuty kvůli pastvě a zemědělství. Na křídových pískovcích se vyskytují doubravy a na hranách vápenců skalky. Příležitostně jsou zde jedinci dubu šípáku a dřínu s podrostem smldníku jeleního a kakostu krvavého. Rozlehlé plochy zabírají skalní stepi vyznačující se bohatstvím xerotermních společenstev, charakterizované úzkolistými travami, polodřevnatými keříky, drobnými jednoletkami či cibulovinami. Některé lomové stěny byly osazeny původními skalními druhy, jakým je například tařice skalní. Chladnější severní srázy ovládají společenstva v čele s pěchavou vápnomilnou, která je považována za postglaciální relikt. Z živočišné říše je Prokopské údolí bohatým nalezištěm zejména drobnějších druhů, například hmyzu a plžů. Obratlovce reprezentují převážně pouze obvyklé druhy okrajů Prahy. V Prokopském háji je zachován osamocený relikt lesních zoocenoz, v jiných oblastech potlačených již v pravěku. Jedná se o fosilní nálezy. Zaniklá byla i pastva ovcí a koz, která se udržovala ještě za 2. světové války. V současné době je opět obnovena řízená pastva koz k udržování ploch, jež mají přírodovědeckou důležitost. Dalo by se dlouho psát o vědecké důležitosti Prokopského údolí, o jeho krásách i historii. Je to zvěčněno v mnoha knihách a spisech, ale nejlepší je jít pěšky a vnímat tu vědeckost, krásu a historii osobně.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora