Když jsem byl kluk, bývalo pijavek (my jsme říkali »pijavice«) všude plno. A popravdě řečeno, trochu jsme se jich báli. Že sají naši krev. Jako malí jsme ovšem nevěděli, že pijavky, které žijí u nás, jsou, až na dvě vzácnější výjimky, pro nás neškodné. Až škola, resp. páni učitelé Kohout a Němeček nás o tom poučili, a my pak nachytali spoustu těch zvířátek a přesvědčili se o pravdivosti slov pánů učitelů i o jejich dobré znalosti přírody.
A právě jedna z těch výjimek, pijavka lékařská, je naše největší pijavka. Pijavka lékařská (Hirudo medicinalis) je vzácný zástupce z kmene kroužkovců, který se dříve hojně užíval k odebírání krve a k zlepšení krevního oběhu. Dorůstá zpravidla velikosti 100 až 150 mm. Vyskytuje se většinou v mělkých bahnitých nádržích, které jsou dobře vyhřívané sluncem. Preferuje oblasti s klidnou neproudící vodou. Její potravou je krev teplokrevných živočichů, jedná se o parazitického živočicha. Pro znecitlivění místa, kde se pijavka přichytí a zakousne do hostitele, využívá hirudin, který vypouští do rány. Kromě hirudinu ovšem do hostitele vylučují asi 20 dalších bioaktivních látek. V České republice byla pijavka lékařská nalezena na několika lokalitách na jižní Moravě, v jižních Čechách a ve zvláště chráněných územích Hrabanovská černava a Kopičácký rybník v Polabí. Vhodným biotopem jsou malé a mělké vodní plochy s vyvinutou litorální vegetací a bahnitým substrátem (např. tůně či mrtvá ramena řek). Je to ektoparazit živící se krví obratlovců, zejména savců a obojživelníků, přičemž juvenilní jedinci (do 3 let) se živí výhradně na obojživelnících. Teprve v dospělosti vyhledává také teplokrevné obratlovce. Pro vývoj jedinců je proto zásadní přítomnost obojživelníků na lokalitě. K sání krve využívá tři čelisti opatřené nepatrnými chitinovými ostrými zuby, kterými narušuje pokožku hostitele. Výsledný řez kousnutí má typický tvar obráceného Y. Během sání vylučuje do rány enzym hirudin, který zabraňuje srážení krve. Může nasát až 15 g krve a díky pomalému trávení vydrží s tímto množstvím až jeden rok. Pijavka lékařská je hermafrodit. Rozmnožuje se na jaře či začátku léta. Kokony s vajíčky klade do vlhké hlíny na břehu. Přibližně po měsíci se líhnou mladé pijavky. Zimu přečkávají tyto pijavky zahrabané v substrátu ve strnulém stavu.
Pijavka lékařská dorůstá až 15 cm dlouhé článkované tělo na obou koncích zakončené přísavkou. Zadní přísavka slouží jen pro přichycení, zatímco přední přísavka slouží pro pohyb a příjem krve z hostitelů, protože obklopuje tři chitinové čelisti. Svrchní strana těla pijavky lékařské je tmavě hnědozelená s výraznými hnědočervenými pruhy. Spodní strana těla je světlá s tmavými skvrnami.
V naší přírodě se můžeme častěji setkat s pijavkou koňskou, která dorůstá téměř podobné velikosti, a přece méně než pijavka lékařská, a nenalezeme na jejím těle výraznou hnědočervenou kresbu. Na rozdíl od pijavky lékařské se také pijavka koňská živí dravě. Žere různé červy a menší živočichy, které si hledá v bahně a polyká je.
Druhové jméno naší největší pijavky odkazuje na dávné využití v medicíně. I současné studie popisují např. využití pijavek pro léčbu podlitin způsobených zraněním, pijavka se používá poměrně rutinně také v plastické chirurgii. V ČR je použití pijavky v plenkách. Sání krve pijavkou lékařskou je v medicíně známo už více než 2000 let a z důvodu sběru pijavek pro lékařské účely v minulých staletích došlo po celé Evropě k velkému úbytku lokalit. Dalším negativním vlivem se stala degradace stanovišť vhodných pro výskyt tohoto druhu, a to zejména nevhodným odstraňováním vegetace či substrátu poskytujících pijavkám úkryt, vysycháním, odvodňováním nebo intenzivním chovem ryb. Pro udržení populací pijavky lékařské na stávajících lokalitách je nezbytné zachování existujících hydrologických podmínek a zamezení změny rybářského managementu. Je vidět, že i takoví živočichové potřebují naši nezbytnou ochranu a pochopení, aby nezmizeli z naší přírody!
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora