Ano, i u nás žije největší paroháč. Nečekejte však chudáka muže, jehož podvádí jeho vlastní manželka. Je to los evropský (Alces alces) je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy a Asie. Má příbuzného losa amerického, který žije na území Ameriky. Je původním zvířetem i ve střední Evropě, kde byl však v 15. století vyhuben. Jde o geologicky mladý druh (doklady až od pleistocénu, objevil se asi před 80 000 lety). Z vývojového hlediska stojí los mezi ostatními jelenovitými poměrně osamoceně. Jeho nejbližším příbuzným mezi žijícími jelenovitými je překvapivě srnec obecný.
Dospělý samec váží 380–700 kg (rekord je ze září 1897, kdy byl u řeky Yukon zastřelen losí býk o hmotnosti 820 kg, některé nepotvrzené zprávy však hovoří i o býcích s váhou až 1200 kg), délka těla 2–3 m, výška v kohoutku 180–235 cm (výjimečně až 260 cm) Samice je celkově menší, váží 200–490 kg. Losi mají šedohnědou až černou srst, na krku jim vyrůstá hříva. Velká protáhlá hlava je zakončena silným přečnívajícím horním pyskem. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě – nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h. Dobře plavou. Paroží losího býka může vážit až 60 kg a dosáhnout rozpětí 250 cm. Tvarem připomíná lopaty. Losi ho každý rok shazují. Dožívají se až 20 let.
Dospělosti dosahují losi ve 2,5 letech. Říje probíhá od srpna do října, obvykle v září. Samci v říji se ozývají sténavým nebo kvílivým hlasem. Na rozdíl od jiných jelenovitých nevytvářejí harém samic, ale páří se s několika samicemi postupně. Losí býci jsou v době říje značně agresivní a mohou zaútočit i na člověka nebo dokonce na automobil. Setkal jsem se s takovým nešťastným Trabantem, ze kterého zbyla je hromada »trsátek«. Doba březosti samice je okolo 36 týdnů; samice rodí jedno až tři mláďata, která kojí asi čtyři měsíce. Samci žijí osaměle, samice s mláďaty v malých skupinách.
Losi jsou aktivní ve dne i v noci, nejaktivnější jsou za svítání a za soumraku. Jsou býložravci a živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami. Během teplých letních měsíců žerou losi i různé druhy rostlin rostoucích ve vodě nebo v její blízkosti. Při spásání vodních rostlin jsou často ponořeni až po krk ve vodě, chtějí-li se dostat až k jejich stéblům a kořenům. Když v zimě jezera a močály zmrznou, musejí se losi spokojit s větvičkami a výhonky divokého maliníku a ostružiníku. Okusují také kůru stromů a rozhrabávají sníh, aby se dostali ke zbytkům rostlin rostoucích na zemi.
Los byl v Českých zemích vyhuben už v průběhu středověku. Že zde běžně žil, nasvědčují názvy osad (podobně jako např. u zubra a pratura), např. Losenice, Losiny nebo Losín. U některých názvů je však spojení s výskytem losa sporné, protože slovo los má v češtině více významů.
V roce 1957 byl v severních Čechách zaznamenán výskyt jedince migrujícího z Polska. Koncem 70. let 20. století se u Nové Bystřice v jižních Čechách losi poprvé od svého vyhubení v Českých zemích opět rozmnožovali. V osmdesátých letech migrovalo asi 10 jedinců mezi Třeboňskem a Šumavou. A vyskytli se i na Rožďalovicku v Polabí. Dnes byly jejich výskyty zaznamenány v Jizerských a Lužických horách, na Šumavě, Jindřichohradecku a Olomoucku a také na Třeboňsku, v Krkonoších i u rožďalovických rybníků. Snad se do naší přírody trvale vrátí!
Václav Ziegler