Tvrdost dřeva je jedna z mechanických vlastností, která příslušný druh dřeva předurčuje ke konkrétnímu využití. Měkké dřevo se snáze opracovává, získává se z většiny našich jehličnanů a některých listnatých stromů (lípa, topol nebo vrba), zatímco trvanlivější tvrdé dřevo pochází především z listnáčů.
Tvrdost odpovídá síle (či tlaku), jaký je třeba vyvinout k průniku cizího tělesa do dřeva. Pro zjištění hodnot tvrdosti dřeva se používá několik systémů měření, jejichž výsledky někdy nelze přímo porovnávat a je nutné je přepočítat. V současné době se dělí tvrdost do tří základních skupin: a) skupina měkká (sem patří třeba smrk, jedle, borovice, topol, lípa), za b) skupina středně tvrdá (např. jasan, jilmy, duby, ořech) a za c) tvrdá (habr, akát, tis)
Dřevo habru obecného je pokládáno obecně za nejtvrdší dřevo z našich původních listnatých stromů. Také jeřáb břek patří k našim nejtvrdším dřevinám.
Jak jsme si již řekli, z našich původních listnatých stromů je nejtvrdší habr obecný. Podobné tvrdosti dosahuje i babyka, která je ale hůře dostupná (menší strom s tenčím kmenem, který preferuje vápnité půdy, a těch je na českém území nedostatek, nebyla proto velkovýrobně využívaná). Z introdukovaných druhů pak trnovník akát, který za optimálních podmínek může habr překonat.
Extrémně tvrdé, ale dnes již většinou průmyslově nevyužívané, jsou pomalu rostoucí keře. Některé z nich překonávají i výše uvedené stromy: dřín, jeřáb muk, zimolez obecný, zimostráz vždyzelený. Nejtvrdším původním jehličnanem je tis červený. Tvrdost tisu může být poměrně variabilní, velmi záleží na růstových podmínkách – šířka letokruhů, která je jedním z ukazatelů tvrdosti tisového dřeva, se v našich podmínkách pohybuje v rozpětí 0,5 –1,5 mm.
Tvrdost tisu někdy bývá nadsazována, ale v praxi není vyšší, než u výše citovaných listnáčů (především u českých tisů, které rostou rychleji, než například v Anglii). Tisové dřevo je ceněno především pro pružnost, pevnost a trvanlivost. Podobně bývá nadhodnocován i dub letní, který je ale ceněn především pro trvanlivost pod vodou a odolnost v kolísavé vlhkosti. Také neplatí, že čím tvrdší dřevo, tím vhodnější je pro venkovní použití – ve vlhku se habr rozkládá rychleji, než mnohá měkká dřeva, pod vodou ho překoná i olše. Jak je všechno relativní!
Vraťme se však k habru. Habr je z našich dřev nejtvrdší a touto vlastností se může srovnávat jen s akátem či javorem babykou. Dřevo je husté, stejnoměrně šedobílé až hnědobílé. Barevné změny lze najít u starších kusů okolo dřeně. Po vyschnutí je stálé. Porušuje však pravidlo o trvanlivosti tvrdých a těžkých dřev: leží-li ve vlhku, venku na zemi, brzy »zpuchří« a začne se rozkládat. Ale ani stojící nevydrží příliš dlouho odolávat povětrnostním vlivům. Dřevo dobře přijímá lepidlo i mořidla, je bez lesku. Napodoboval se jím eben. Dodnes se používá na čepy, palice i šrouby, na klíny, na hoblíky, rukojeti apod. Kvůli stálosti a tvrdosti je velmi důležitý i pro výrobu hudebních nástrojů.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora
)) Žhavé dívky na vás čekají na — Nu21.eu