Sveřep rolní, kdysi jedna z našich obecně se na polích vyskytujících trav. Snad zaplevelovala pole už prvních zemědělců a jen s obtížemi se z těch polí dostávala ven. Proto také »sveřep«. Slovo, které označuje tvora zatvrzelého, málo ústupného, tvora, se kterým si nelze zahrávat, tvora, který se stále vrací a nerad se vzdává svého. Zkrátka sveřep.
Od toho dostala ta tráva kdysi dávno svůj název v českém jazyku. Sveřep (lat. Bromus), lidově také sveřepec, je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých. Jde o jednoleté nebo vytrvalé byliny, většinou hodně vytrvalé. Právě druh sveřep rolní je rozšířený celé Euroasii a byl zavlečen i do Severní a Jižní Ameriky. Ve střední Evropě je považovaný za původní druh. Je to jednoroční, či ozimá, řídce trsnatá tráva, 30–100 cm vysoká s přímými či vystoupavými stébly, šedozelenými protáhle dlouhými, na okrajích drsnými, listy a s klasy, které nesou semena. Roste na kamenitých stráních, mezích, násypech, rumovištích a kdysi rostl hojně i na polích. To kdysi však není tak dávno, ještě na počátku druhé poloviny minulého století to byl úporný plevel, který odčerpával z polí živiny. Hojný byl tam, kde pole měla vápnité kamenito-písčité či hlinité půdy. A vyskytoval se od nížin až po hory. U nás tedy na všech polích i horských políčkách.
Ovšem chemizace a postřiky proti plevelům vykonaly své dílo. Vražedné dílo. Sveřep rolní, kdysi téměř nezbytná součást našich polí a krajiny, jeden z našich mála původních druhů, začal mizet. A to tak dokonale, že dnes se svým příbuzným, sveřepem stoklasou, patří mezi kriticky ohrožené druhy rostlin naší přírody. Tak jsme to daleko dopracovali. Z běžné rostliny se stala rostlina vzácná a navíc kriticky ohrožená. Nestálo by za to se nad tím zamyslet?
Václav Ziegler