Návarov je zřícenina hradu poblíž osady Návarov u Zlaté Olešnice v Libereckém kraji, v okrese Jablonec nad Nisou. Nachází se asi sedm kilometrů severovýchodně od Železného Brodu nad soutokem řeky Kamenice a potoka Zlatníku. Pozůstatky hradu jsou chráněny jako kulturní památka.
Než se budeme zabývat historií, musíme si říci také něco zdejší přírodě, neboť bez ní by nebyla ani historie lidská.
Hrad Návarov byl vystavěn na deformovaných pozůstatcích lávových polštářů v metabazitech železnobrodského vulkanického komplexu. Jeho svrchní polohy, na nichž hrad stojí, formují až několik desítek metrů vysoké skály na levém břehu Kamenice, severně od ústí Zlatého potoka do Kamenice. Na výchozech vystupují různě intenzivně deformované a rekrystalované typy metabazaltů. V rámci několik desítek metrů vysokých stěn se střídají silně zbřidličnatělé páskované, většinou voštinovitě vyvětrávající zelené břidlice, které jsou tvořeny deformovanými různě orientovanými, rotovanými protaženými klasty původně lávových brekcií, které se tvořily rozpadem polštářových láv, a které se střídají s masivnějšími typy metabazitů, které odpovídají celistvým lávám nebo lávám s poměrně dobře zachovalými polštáři. Lávové polštáře jsou dobře zachovány v horních partiích výchozu. Na řadě polštářů jsou vyvinuty rychle zchlazené krusty, radiálně uspořádané kontrakční trhliny, někdy se zachovávají také druhotnými minerály vyplněné mandle a dutiny v hornině. Zdejší přeměněné horniny tvoří až více než 100 m mocný komplex původně podmořských čedičů. Kdy vznikly? Inu, hodně dávno, někdy před více než 450 miliony lety. A kolem nich břidlice přeměněné na fylity a horniny hojně rozpukané vlivem horotvorných tlaků, vrásnění a formované erozí dlouhého času a řek a říček, které si jimi razí cestu do údolí řeky Jizery.
Kdysi tu byly skoro neproniknutelné lesy a jen málokdo si dovedl najít cestu, která by ho někam dovedla. A v lesích byla i divoká zvěř, ne zřídka i medvěd či vlci. Dnes už dávno však ne. Inu, podhůří Jizerských hor.
A trvalo hodně dlouho, než se zde usadil člověk. Archeologické nálezy dokládají osídlení až na konci 13. století. Sídlo, snad v podobě tvrze, zde bylo založeno asi až v polovině 14. století, kdy se po něm píše Adam Heřman z Heřmanic. K vybudování hradu došlo asi až za Jindřicha z Návarova, rodem z Valdštejna, který jej získal v roce 1380.
O vzniku hradu se vypráví docela hezká pověst o návaře, lásce a napraveném hříšníku.
Aha, vy možná nevíte, co je to návara. Ve staré češtině slovo návara označovalo kaši z krup a hrachu. S tím je také spojena právě ta pověst, která nám zároveň objasňuje vybudování hradu. Hrabě frýdlantský, pán velkých území na severu Čech, si jednoho dne nechal zavolat dceru jménem Ludmila. Měl pro ni novinu: příští den prý dorazí na hrad urozený rytíř, kterého jí vybral. Hlavně šlo o to, že tento rytíř byl velmi bohatý. Hrabě plánoval, že až se spojí jejich državy, nebude mocnějších pánů široko daleko. Ludmila se ale rozplakala. Nechtěla žádného rytíře, byť sebebohatšího, zamilována již byla, a to do panoše frýdlantského pána jménem Jindřich. Rychle za ním běžela a stejně rychle se domluvili, že musí ještě v noci opustit Frýdlant. Vykradli se tedy z hradu, každý sám, aby snad nebyli nápadní, a sešli se na domluveném místě. Ráno se hrabě sháněl jak po panošovi, tak po své dceři. Záhy pochopil, koliku uhodilo a nesmírně se rozlítil. Okamžitě nechal sedlat koně s tím, že bude mladé pronásledovat. Ale všechno pátrání bylo marné. Jindřich s Ludmilou měli náskok, navíc šli takovými cestami, kde by je nikdo nehledal, neboť Jindřich znal zdejší hvozdy bezpečně. Podařilo se jim najít úkryt. Hrabě pozdě zalitoval. Zcela ho ovládl smutek a hněv. Nyní se vydával sám na dlouhé vyjížďky od hradu a mladé, hlavně však Jindřicha, proklínal. Jednoho dne se pustil zase dál od domova, zajel až na druhou stranu horského pásma, až ho na cestě překvapil soumrak. Láteřil a holí do stromů mlátil, když tu náhle myslivecký mládeneček. Ten mu ukázal v dáli světýlko a poslal ho za světýlkem. Mladý myslivec ho ještě kus cesty doprovodil, jinak by se v divoké krajině zřítil do nějaké strže. Když se loučili, povídá hrabě mládenečkovi. »Ty jsi snad Anděl strážný.« A on odpověděl: »Tys to řekl, pane, ale pamatuj. Od této chvíle potlačíš hněv a nenávist, jinak se ti zle povede. Místo mne, tě najdou mocnosti pekelné.« A zmizel. Hrabě došel až k dřevěnému stavení a vešel dovnitř. Hospodyně, která tu byla s dítětem v náručí, ho nejenže pozvala ke stolu, ale i slíbila nocleh. Poněvadž byl hladový, dala mu návaru – kaši z krup a hrachu. Za chvíli se z lovu vrátil její muž. Ve šťastné rodině poznal hrabě svoji dceru s panošem. Rychle si vzpomněl na myslivce a veškerý hněv ho přešel, a tak si mohl vyslechnout příběh, jak Ludmila za své šperky koupila malý pozemek, kde si zařídili domov. A hrabě, poznav je i svého šikovného vnoučka, jim zde, místo dřevěné chaloupky, nechal postavit kamenný hrad, který byl nazván Návarov. Navíc, v nedalekém potoce objevili zlato (ještě dnes byste v něm zlatinku našli) a bylo jim pak všem dobře.
Tak vám všem přeji hezký červenec a potlačte svůj hněv, vždyť máme odpouštět! A nemyslete si, že kdo sejde z očí, že také sejde z mysli.
Václav Ziegler