»Ach, ty naše širé, rodné lány, buďtež vy nám požehnány!« zpívá český básník z přelomu 19. a 20. věku našeho času. Zpívá, aniž by věděl, jak bude naše krajina vypadat v čase, kdy píšu to své pojednání. Pole! Co vlastně ten výraz znamená? Jsou pole orná i válečná, pole, na nichž se soutěží a ještě mnohá jiná. Tak i tak tvoří naši krajinu. Nás ovšem budou zajímat pole, na nichž se pěstují užitkové plodiny.
Tato pole jsou důležitou součástí naší, české a moravské krajiny. V zemědělství výraz pole nebo polnost (archaicky také role) označuje část půdy určenou k pěstování jednoho typu rostliny – v mírném podnebném pásu nejčastěji obilovin, olejnin, okopanin, přadných rostlin a rostlin jim podobných. V zemědělské krajině jsou od sebe jednotlivá pole často oddělena mezemi (mez je úzký pás neobdělávané země mezi poli a přitom velmi důležitý nejen pro ohraničení pozemků, ale především pro život, chcete-li, tak pro ekologii, v naší zemi), případně jsou v polích i křovinaté ostrůvky s několika stromky, tzv. remízky.
Mohli bychom říci, že v českých zemích byla tradiční úzká pole rozdělená mezemi. Lidská paměť je ovšem krátká a mnohdy se přizpůsobuje i politické situaci v zemi. Buďme upřímní, tradiční úzká pole rozdělená mezemi byla v českých zemích typická zejména během 19. a v první polovině 20. století. Těch malých políček nebylo nikdy mnoho, lépe řečeno, svou rozlohou zabírala menší plochu než ta velká sjednocená panská pole, na kterých bylo nutno robotovat, a to se u nás neslo do roku 1848. Po zrušení roboty se sice menší část polí dostala do vlastnictví těch, co vlastní silou pole obhospodařovali, ale většinou velké polnosti zůstaly pohromadě. Tehdy začala vznikat ohraničení polí v podobě mezí.
Ještě více se polností dostalo drobným zemědělcům po roce 1920, kdy se uskutečnila tzv. pozemková reforma, přesto řada velkých celků zůstala zachována. A éra mezí a obecních úhorů pokračovala až do padesátých let minulého století. Vznik JZD a státních statků přispěl opět ke scelování polností a rušení mezí, úhorů i remízků. Místo nich se však vysazovaly větrolamy, což v místech rovinatých bylo celkem logické. Hospodaření s půdou se poměrně ustálilo. Dnes tomu času říkáme »doba kolektivizace«. V té době byla jednotlivá pole rozoráváním mezí spojována do velkých lánů (lán byl původně plošnou jednotkou). Postupně se ukázalo, že systém polního hospodaření, který byl zaveden už na počátku novověku, dovede nést své ovoce. Ovšem zásadní ránu krajině dala až léta devadesátá, kdy jsme si vychovali nové vlastníky půdy – farmáře, kteří ve jménu zisku začali pole spojovat a na velkých polních plochách pěstovat ve velkém jednotlivé plodiny, které jim ten zisk přinášejí. Za své vzala idea potravinové soběstačnosti (což se ukazuje, zejména v posledních letech, jako obrovská chyba), ale i idea krajiny, kde vedle sebe dobře může žít člověk a ostatní organismy.
Lány jednotvárných plodin, neoddělené mezemi a nerozčleněné remízky, vytlačily z krajiny mnohé živočichy a rostliny, na které jsme mohli být ještě tak do sedmdesátých let minulého století hrdí. Dnes mladá generace pomalu neví, jak vypadal zajíc, koroptev, křepelka, natož aby znala hraboše, sysla, ježka, křečka, chřástala, skřivana, chocholouše a ba i vrabce úpolníka, či krtonožku, chrousta, střevlíka či mravkolva. Sýček je pro ni zcela neznámý pojem. A to úmyslně hovořím kdysi o běžných druzích, které znala většina i docela malých dětí. Kolik dětí dnes ví, Jak vypadá chrpa polní, ostrožka stračka, koukol a další běžné polní plevele.
Těžká technika ničí strukturu půdy tím i život v ní – brouky a jejich larvy, dešťovky, háďátka, roztoče, chvostoskoky, hmyzečky a mnoho dalších a dalších živočichů, kteří spolu s rostlinami a houbami a jednobuněčnými organismy tvoří samotnou půdu. Navíc člověk ve velkém znečišťuje půdu umělými hnojivy, postřiky proti čemukoliv, a také pohonnými a mazacími hmotami, které používá ve svých strojích. Půdu ukrajuje někdy nesmyslná výstavba, a nejen obytných či hospodářských objektů, ale především takzvaných liniových staveb, po kterých obrovská auta s obrovskou spotřebou převážejí převáženě objekty a hmoty, které by se docela dobře daly vypěstovat, vychovat či vyrobit z místních zdrojů. I to je svým způsobem tragédie našich polí.
Až se jednou budete dívat na žlutá pole řepky a zelené lány kukuřice či jim podobných plodin, vzpomeňme si na ty naše »staré dobré« meze, které jsme zažili i v době kolektivizace. A řekněme si, že ty meze, remízy, větrolamy, staré duby, které kdysi v polích ohraničovaly vlastnictví pozemků, a úhory se svým životem do naší přírody prostě patří.
Řekněme si také však, co to mez je. Mez je neobdělávaný pás terénu oddělující dvě pole. Meze vytvářeli zemědělci přirozeně zejména ve svažitém terénu; díky nim se totiž snižuje náklon obdělávaných ploch, což usnadňuje zemědělské práce. Kromě zemědělské funkce jsou meze i důležitým prvkem ochrany přírody: omezují erozi půdy stékající dešťovou vodou. Kromě toho zvyšují biodiverzitu, neboť mohou být útočištěm různých druhů rostlin a živočichů, pro které by obdělávaná půda nebyla vhodným prostředím.
Důležitou roli hrála mez též v starém soukromém právu, kde meze sloužily jako hranice mezi pozemky a byly ustanovovány pomocí úředních osob za přítomnosti sousedů a svědků, i mezní pře a pozemkové převody se konaly jinak než jiné typy soukromoprávní pře, přímo na místě mezí.
Ještě takový malý doplněk. Najde se dnes v knihkupectví knížka o mezích? Nevím o ni, ale kdysi existovala. Jmenovala se Svět na mezi. I knížky Ondřeje Sekory o takovém prostředí pojednávaly. Nemáme už Ondřeje Sekoru, ale ani jiné podobné spisovatele a naše knihkupectví naplňuje zahraniční, ale i náš brak.
Až v posledních několika letech se v rámci programů obnovy krajiny sporadicky meze znovu obnovují. Úmyslně píšu sporadicky, neboť od této idey se opět ustupuje. Ve jménu »nakrmení« národa, jak poznamenal jeden z našich předních současných politiků. Škoda!
Docela někdy přemýšlím, jak to naši pradědové, dědové a otcové v těch těžkých letech dokázali vypěstovat a vychovat tolik potravin, že jsme je ještě mohli vyvážet. Zřejmě jsme měli méně banánů a ty stály mnohem více než doma vypěstované brambory, tzv. každodeňky. A když byla dobrá úroda, nemuseli jsme se bát zvyšování cen potravin, jako dnes. To, když závisíme na světových cenách! Které nám nejen EU, ale bůhvíkdo diktuje. Ve svůj prospěch. Přitom naše pole měla i ty meze, remízky a větrolamy, jež oplývaly rozmanitým životem hub, rostlin, živočichů i jednobuněčných organismů. A naše krajina byla naší krajinou, a ne farmářským rýžovištěm dotací a cizích cen.
Velmi si přeji, aby se jednou ta krajina vrátila. Ne kvůli mně, ale kvůli mým dětem, vnukům, pravnukům…
Václav Ziegler