Zemřel Vladimír Páral. Spisovatel, v jehož knihách lidé poznávají sami sebe

Ve svých knihách pozoroval československou společnost s odstupem chemika, ale zároveň s velkým zájmem o lidské slabosti. Manželství, stereotyp, milenecké vztahy, touha uniknout z každodennosti i honba za kariérou – to všechno se stalo materiálem pro jednoho z nejčtenějších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století. Vladimír Páral dnes v den svých 94. narozenin zemřel v chebské nemocnici.

Páral po sobě zanechal zhruba dvě desítky knih, ale jeho odkaz zdaleka nekončí u literatury. Řada jeho románů se totiž dočkala filmového zpracování a některé adaptace patří dodnes k výrazným titulům československé kinematografie. Soukromá vichřice, Mladý muž a bílá velryba, Radost až do rána, Katapult, Muka obraznosti, Playgirls nebo Milenci a vrazi – právě prostřednictvím těchto filmů se Páralovy příběhy dostaly k milionům diváků.

Úspěšné filmy

Jedním z prvních filmových Páralů byla Soukromá vichřice z roku 1967. Příběh dvou manželských párů se točí kolem stereotypu všedního života a pokusu z něj uniknout. Páral se na filmu podílel nejen jako autor předlohy, ale také jako scenárista a dokonce si v něm zahrál drobnou roli.

O více než deset let později přišel Mladý muž a bílá velryba. Film Jaromila Jireše z roku 1978 nabídl příběh několika lidí, kteří se různě vyrovnávají s láskou, nenaplněnými představami i pocitem, že jejich život mohl vypadat jinak. V hlavních rolích se objevili například Ivan Vyskočil, Eduard Cupák, Jana Brejchová a Zlata Adamovská.

Velmi výraznou stopu zanechal také Katapult z roku 1983. Hlavní hrdina Jacek Jošt v podání Jiřího Bartošky má na první pohled všechno, co by měl spokojený muž mít – byt, manželku i dceru. Jenže stereotyp ho začne dusit. Rozhodne se proto podat inzerát a pustit se do několika milostných vztahů najednou. Počítač mu přitom vytvoří přesný harmonogram, podle něhož má své milenky stíhat. Film Jaromila Jireše tak typicky páralovské téma lidské nespokojenosti převádí do poněkud absurdní, ale velmi konkrétní podoby.

Páralův zájem o mezilidské vztahy vyvrcholil v jednom z jeho nejznámějších románů Milenci a vrazi. Kniha vyšla v roce 1969 a na filmové plátno se dostala až v roce 2004. Adaptace přišla tedy až po více než třech desetiletích. Páral přitom nebyl autorem, který by popisoval společnost pouze z pohodlí spisovatelského stolu. Vystudoval chemii a řadu let pracoval v chemickém průmyslu, především na severu Čech. Právě zkušenost z průmyslového prostředí se promítla do jeho literatury. Ústecko se stalo kulisou řady jeho knih a svět továren, kanceláří, podnikových vztahů a zaměstnaneckých stereotypů v nich získal někdy až laboratorní podobu.

Nezaměnitelný styl

Jeho styl byl přitom nezaměnitelný. Páral dokázal lidské vztahy rozebírat téměř jako chemické reakce – sledoval, co s lidmi udělá rutina, touha po změně, sex, peníze nebo společenské postavení. Čtenáře přitahovala právě kombinace ironie, cynismu a velmi přesného pozorování každodenního života. Není proto divu, že jeho knihy patřily i před rokem 1989 k mimořádně žádaným titulům. Česká televize připomíná, že Páral patřil k nejúspěšnějším českým literátům druhé poloviny minulého století a jeho knih se prodaly více než tři miliony výtisků.

Později se Páral od společenských románů stále více přesouval také k vědeckofantastické literatuře. Napsal například knihy Romeo a Julie 2300, Pokušení A-ZZ, Válka s mnohozvířetem nebo Země žen. Ani v nich však neopouštěl svůj zájem o člověka, jeho touhy a slabosti.

Cena Ladislava Fukse

Páral se tak během desetiletí měnil spolu s dobou, ale jedno zůstávalo stejné: fascinace člověkem, který není spokojený s tím, co má, a hledá cestu ven. Někdy prostřednictvím milence či milenky, jindy útěkem z práce, společenského stereotypu nebo vlastní životní role. Právě proto jeho příběhy fungovaly i mimo dobu, ve které vznikly.

Za celoživotní přínos české literatuře získal v roce 2010 Cenu Ladislava Fukse. Jeho knihy dnes možná nejsou tak všudypřítomné jako před desetiletími. Jeho filmové postavy ale zůstávají – lidé znudění stereotypem, toužící po dobrodružství, lásce nebo jednoduše po nějaké změně. A právě v tom je možná nejtrvalejší Páralův odkaz: dokázal psát o lidech své doby tak, že v nich poznávali sami sebe i lidé o mnoho desetiletí později.

»’Vaše TROJKA je skvělá megaoriginální studie milostného trojúhelníku! Váš Vladimír Páral‘. Tuhle SMS mi poslal spisovatel Vladimír Páral 8. dubna 2014 poté, co si přečetl moji desátou knihu Trojka. Za několik dní byl hostem oslavy mých 40. narozenin v klubu Solidní jistota (viz foto). V minulosti jsme spolu zažili spoustu legrace nejen na našich společných akcích, ale i na večírcích, kam jsme byli zváni. Odmoderoval jsem s ním několik besed, pokaždé tam panovala skvělá atmosféra. Vladimír Páral byl výraznou a současně svéráznou osobností, která uměla zpestřit každou společenskou událost svými hláškami a jadrným humorem. Jsem vděčný za to, že jsme se znali a že jsme toho nemálo zažili,« zavzpomínal na Párala zpívající spisovatel Richard Sacher.

(mac)

FOTO – wikipedia.org/CC BY-SA 4.0/JanFrancuBrno a archiv Richarda Sachera