Dělat rozhovor s Petrem Hannigem se dá tradičně nebo netradičně. První variantou by bylo se ho ptát na politiku, ale to už iportaL24.cz udělal, ten rozhovor byl jedním z prvních v naší historii. Jednodušší variantou by byl i rozhovor o muzice, ale i to už jsme udělali. Takže vymyslet »něco nového« nebylo lehké. Ale pomohl nám vlastně Petr sám, když jedno Rozumné pondělí nevěnoval politice.
Petře, ve zmiňovaném článku jste se věnoval české písničce. Pojďme si zahrát takovou hru: dám vám úkol vybrat deset vašich písniček. Bez pořadí, bez výběru podle toho, jak byly úspěšné. Prostě deset v něčem výrazných, zásadních. Jak by výběr vypadal?
* Jako objevitel Petry Černocké (můj první objev) jsem pro ni napsal i píseň na jejím prvním singlu Namaluj mě, rok 1967, zde hraje orchestr Karla Vlacha:
* Taktéž Jitka Zelenková je můj objev. Zde její první singl z roku 1968 a má píseň Sun, sun, hraje můj první orchestr Pastýři, složený z pozdějších instrumentálních hvězd (na baskytaru např. Karel Vágner):
* Na základě mých dosavadních úspěchů jak doma, tak v Anglii, si u mě v roce 1970 klavírista Jiří Malásek, tehdejší ředitel vydavatelství Panton, objednal píseň pro tehdy ještě zcela neznámou Věru Špinarovou. Napsal jsem hudbu a Eduard Krečmar text k jejímu prvnímu singlu Domů mířím, venku svítá:
* Taktéž v roce 1970 jsem nahrál na album Město Er mou starší skladbu z roku 1967 Pláču. Zpívá Michal Prokop, hraje skupina Framus Five rozšířená o symfonický orchestr, diriguji já. Nahrávka z roku 1970:
* Zpěv Vítězslav Vávra. Píseň z roku 1980 Citronová holka, hudba Petr Hannig, text Václav Hons:
* Stanislav Procházka ml. cca 1983 Celá škola už to ví, hudba Petr Hannig, text Václav Hons:
* Lucie Bílá, 1985, Neposlušné tenisky, hudba Petr Hannig, text Václav Hons:
* Jakub Smolík a Marta Stravová, 1987, Láska na první pohled, hudba Petr Hannig, text Václav Hons:
a zde ještě videoklip – na kytaru pozdější kytarová hvězda Freddy Bittner, na další klávesy Marek Dobrodinský, na baskytaru Pavel Frost, pozdější multimilionář v mezinárodním obchodě (Čína):
* V nové době jsem oprášil píseň z roku 1985, kterou jsem napsal původně pro Lucii Bílou. Nahrávka z roku 1994, David Král, úspěšná prezentace v tehdejší hitparádě ESO na Nově:
* A na závěr velmi úspěšné dětské písničky na albu ABECEDA a asi nejznámější z nich Gorila a kolečkové brusle, hudba a text Petr Hannig:
Opravdu rozmanitý výběr 🙂
A těžký! Samozřejmě vybrat jen deset je hodně málo, chybí tam třeba Náš profesor pro Martu Stravovou. A to je nádherná písnička, která se nikdy nějak moc neprojevila. Nedostala se, protože to bylo v roce 1989 nebo 1988. Už tu prostě nikdo moc nechtěl českou muziku.
Ale k té rozmanitosti – je rozdíl psát pro muže, pro ženy, pro děti?
Já jsem se uměl vždycky vžít do interpreta. Ať to byla žena, ať to byl muž, ať je to dítě, ať je to ten, který působí vážně – jako v podstatě vážně působil například Víťa Vávra, ač se to nezdá, byl hrozně inteligentní, ať je to ten, kdo působí tak trošku povrchně, což byl třeba Standa Procházka, i když byl daleko, daleko sečtělejší, ale tím zpíváním působil povrchně. Tam jsem se do toho strefil, do té určité typologie.
Jak se to stane, že se skladatelská legenda, objevitel talentů, zpěvák, multiinstrumentalista objeví v politice?
Já jsem od malička, protože pocházím z velmi chudé rodiny, soutěživý typ. Já jsem se vlastně tím, že jsem soutěživý typ, dostal v týmu až nahoru. Ale do politiky se za minulého režimu nemělo cenu nějak jaksi pouštět, protože vlastně tam žádná soutěž nebyla, mohla být soutěž akorát v jedné straně nebo v těch dalších, takže nebyla zajímavá.
Ale soutěživost byla v muzice v popmusic, protože se vlastně hrálo padesát až pětasedmdesát procent tuzemských skladeb v československých rádiích, tak vlastně ty písničky mezi sebou soutěžily.
A ty, které byly nejvíc atraktivní pro lidi, ty se dostávaly nahoru, byly hrány čím dál tím víc. Byly potom prodávány čím dál tím víc. Zpěváci, kteří je zpívali, se dostávali čím dál tím víc do povědomí lidí a prostě v muzice byla tehdy konkurence a já mám rád konkurenci. Ještě ta devadesátá léta jakž takž, tam se dala konkurence uplatnit v muzice, ale posléze už nikoliv.
Ale nyní už je v politice konkurence značná, že?
Je spoustu malých stran, které se snaží dostat nahoru. Některým se to skutečně povede a dostanou se nahoru, potom zase spadnou. Ale v muzice je naprosto neprůchodné, aby se uplatnil nějaký talent, pokud nebude vybrán, že by měl být tím, který bude reprezentovat českou hudbu, protože česká hudba je v těch médiích zastoupena v podstatě maximálně deseti procenty. A protože rádia a veškerá média vydělávají na reklamách, jde o sledovanost. A pokud tedy nejsou hity české, tak vlastně tu zajímavost toho vysílání rádia dělá zahraniční hudba.
Ta vzniká někde jinde. Čili konkurence tady v naší zemi není, tady prostě většinou jsou jenom takový jména, která už jedou, já nevím, čtyřicet let, jako Lucie Bílá, za což vlastně můžu já. A potom pár nových jmen, ale ty už jsou tam taky třeba patnáct, dvacet let – jako třeba Marek Ztracený, Richard Krajčo, Aneta Langerová.
A to je tak asi všechno. Mladí, mladé zpěvačky nebo zpěváci s fantastickým hlasem? Třeba taková Leona Šenková. To je hlas mezi Lucií Bílou a Věrou Špinarovou. Prostě excelentní hlas. Já ji slyšel zpívat na nějaké akci a šel jsem za ní a říkal jí: »Jak to, že vás neznám, když vy jste zázrak?« Prostě to tak bohužel je, i když to nechápu…
Jak tedy dostat českou muziku zpět na výsluní aspoň v našich rádiích? Logicky by to mělo být kvalitou, když se stane někdo dobrý opravdu populárním, asi se tam dostane sám. Ale asi nejde nařídit, že třeba Český rozhlas by na svých stanicích měl hrát určité procento české tvorby…
Já to říkám, já to říkám a velmi přísně to říkám a velmi za tím stojím. A kvůli tomu jsem taky začal dělat politiku. Podívejte se, všechny ty anglicky zpívané věci, které třeba ten Radiožurnál hraje, nebo i Český rozhlas Dvojka. Podívejte se na playlist nebo na list autorů. To jsou Švédové. Ve Švédsku je povinnost pětasedmdesát procent švédských autorů. Podívejte se na Eurovision Song Contest. Švédsko je hudební velmoc, protože tam existuje v muzice konkurence. Oni mají stejně tolik obyvatelstva jako my, deset milionů, ale vydělávají na muzice peníze. Ale to je to, co jsem řekl, že Švédové, všechny švédské kapely, když vyslovím třeba jen ABBA, Roxette, Europe, Rednex, Ace of Base i další interpreti, zpívají anglicky. Ale peníze jdou Švédsku.
Může se tedy česká kapela, český interpret, prosadit do světa jenom díky tomu, že bude zpívat anglicky?
Tak jednoduché to rozhodně není! Vzpomenu si vlastně jen na tři písně, které by se mohly ve světě prosadit. Země vzdálená, hudbu napsal Michal Pavlíček (mimochodem teď napsal skvostnou a světově inovativní filmovou hudbu k detektivnímu seriálu Oktopus)a text je od Ivana Hlase,kterou zpívá Kamil Střihavka. Teď královnou jsem já, kterou pro Moniku Absolonovou složil Michal David, a Sen kovbojů, kterou zpívá Karel Černoch a nyní Jakub Smolík, do seriálu Zdivočelá země ji složil Zdeněk Barták.
Ale to je prostě věc, která se měla udělat, a já jsem o to bojoval už od převratu, aby byla zachovaná ta procenta, která byla za minulého režimu. Kdyby to bylo zachované, tak jsme dneska taky velmoc.
A je u nás někdo, o kom byste řekl, že je největší hudební génius současnosti?
Největší geniové stáli vždy mimo zájem publika, které si žádá vždy to, co už předem zná. A tak pro mnohé bude můj typ naprosto překvapivý a možná si čtenář tak trochu bude ťukat na hlavu, že ten Hannig se zbláznil. Ale jenom do té doby, než se s tvorbou multiinstrumentalisty a skvělého hudebního aranžéra seznámí. Je to Petr Šimáček z Chocně, šéf souboru Kapesní kapela Kapka. Petr hraje na harmoniky a další nástroje, Dana Sokolová na kytaru, mandolínu a vozembouch. Má hlas, jako skotská zpěvačka Maggie Reilly. Hrají široký repertoár a stojí za poslech.
A protože se kvapem blíží Vánoce, tak jedna perla, na kterou jsem málem zapomněl. Volala mi zpěvačka z osmdesátých let, Petra Zámečníková, jestli nemám někde základy na vánoční píseň Zvon lásky, kterou jsem kdysi složil s textem Jiřího Aplta. Úplně mi tato píseň vypadla z paměti. A když jsem si ji poslechl, žasl jsem. Křišťálový hlas Petry Zámečníkové, zlatíčka Bambini di Praga, citlivý doprovod TOČRu pod vedením Felixe Slováčka. Opravdu nádherná a hodí se do tohoto rozbouřeného a nenávistí překypujícího světa:
Tak vidíte a nakonec jsem se oklikou dostal zase do politiky.
Zbyšek Kupský