Film měl za sebou v polovině 20. let plodné období – z atrakce bratří Lumierů se za tři desetiletí vyvinul svébytný umělecký žánr. Pohyblivým obrázkům ale scházela jedna podstatná věc, která by je učinila ještě atraktivnějšími – mluvené slovo. Dočkaly se jej až 6. října 1927, kdy měl premiéru film Jazzový zpěvák (The Jazz Singer) společnosti Warner Brothers. První slova na plátně, která zazněla z úst muzikálové hvězdy Ala Jolsona, tehdy zněla: »Say, Ma, listen to this…« (Mamčo, poslechni si tohle…).
Pokusy o synchronizaci obrazu se zvukem z gramofonové desky už existovaly i dříve, nebyly ale příliš úspěšné. Přes usilovnou snahu techniků tak zůstával film závislý na zvukovém doprovodu malého orchestru, pianisty či dokonce pouhého gramofonu. Velcí producenti ostatně neměli o zvukový film přílišný zájem – kdo by také vsadil svou pověst na nevyzkoušenou novinku. Navíc němý film byl v té době už zavedeným byznysem, měl své hvězdy i fungující distribuční síť po celém světě. V cizině stačilo film doplnit mezititulky ve správném jazyce a všechno fungovalo.
Vyvinula se i samotná filmová řeč. Režiséři objevili kouzlo střihu, Georges Mélies otevřel cestu k fantastickým trikovým snímkům, D. W. Griffith ohromil publikum tříhodinovým Zrozením národa, prosadili se němečtí expresionisté. Pionýrského úkolu se zvukem se ujali začínající Warner Brothers, už v srpnu 1926 uvedli ozvučený film Don Juan. Za opravdový počátek nové éry je ale považován až Jazzový zpěvák, ve kterém se objevilo i několik dialogů. K písním si je prosadil představitel hlavní role Al Jolson.
Warneři používali systém pocházející z Bellových laboratoří zvaný Vitaphone, který fungoval na základě synchronizace gramofonové desky s promítačkou. Budoucnost filmu ale nakonec byla v úplně jiném vynálezu – optickém záznamu zvuku. Mluvené slovo a hudba se zaznamenaly na speciální filmovou surovinu a v postprodukci se nakonec spojily s obrazem. Spolehlivá a hlavně jednoduchá synchronizace na jediném filmovém pásu byla na světě.
Vše ale nebylo tak jednoduché – na patent si činily nárok dvě skupiny – americká RCA a Western Electric a německý Tobis-Klangfilm. V červenci 1930 se soupeři konečně dohodli na rozdělení teritorií – Evropa kromě Dánska připadla Němcům, USA a Velká Británie Američanům, zbytek světa zůstal otevřen soutěži obou firem. Součástí dohody bylo i sblížení obou standardů.
Rozmach zvuku s sebou ale přinesl i jisté potíže – nedokonalá záznamová technika nutila herce k poněkud prkennému herectví, sofistikovaná formální skladba němého filmu se ze stejného důvodu vytrácela. Některé hvězdy se s nástupem mluveného slova nikdy nevyrovnaly a postupně upadly v zapomenutí. Nejvýraznějším případem byl John Gilbert, kdysi partner Joan Crawfordové či slavné Grety Garbo. Když ale obecenstvo poprvé slyšelo jeho vysoký hlas, propuklo v bouřlivý smích a Gilbert skončil.
Zvukový film už v té době přes všechny dětské nemoci pomalu ovládal kina po celém světě. Zatímco v roce 1928 bylo v USA jen 500 zvukových kin a asi 20 000 němých, začátkem roku 1929 bylo zvukových už 1300 a za půl roku vzrostl jejich počet na 5600.
(mac, čtk)