Proč zrovna o hrošíku liberijském? Proto, že mě oslovila jedna ze čtenářek iportaL24.cz, abych o něm něco napsal. A protože já velmi vítám náměty, o nichž bych měl psát, tak sedám k té kouzelné mašince, co se jí říká počítač, a píšu.
Stejně jako jiní kopytníci, byla i čeleď hrochů rozšířena v dřívějších geologických dobách mnohem více, než je tomu dnes. V přítomné době žijí pouze v Africe, ale ještě před zhruba dvěma miliony lety žili hroši v jižní a střední Evropě, v jižní Asii až do Indie a i na Madagaskaru. Ano, je velmi pravděpodobné, že i u nás hroši kdysi žili. Dnes na Zemi žijí jen dva druhy této čeledi, a to hroch obojživelný a hrošík liberijský, o kterého se budeme zajímat.
Hrošík liberijský není tak typickým obyvatelem vody jako hroch obojživelný, a tak nemá tolik výrazných znaků přizpůsobení se vodnímu prostředí. Tělem se spíše podobá tapírům, jeho tělo je poněkud prohnuté, proto nejvyšším bodem jeho těla je střed hřbetu. Tělo nesou poměrně silné a vysoké nohy o čtyřech prstech, ovšem přední nohy jsou trochu posunuty vzad, čímž vyniká jeho relativně velký zadek, jež je pěkně zakulacený. I krk je velmi silný a přechází téměř neznatelně v tělo. Ušní boltce jsou, pokryté měkkými chlupy, oči umístěny po stranách hlavy, nosní otvory leží vpředu stranou těsně nad tlamou. Hrošíci bývají většinou barvy hnědé, ovšem některé části tváří, hrdlo a břicho jsou u některých zvířat růžové. Ocas je zakončen mohutným střapcem.
Hrošík liberijský byl mezi lovci, kteří lovili divoká zvířata v době druhé poloviny 19. století téměř bájným zvířetem. Sice věděli o jeho existenci, dokonce i afričtí obyvatelé jim o něm vyprávěli neskutečné historky, sem tam se ojedinělý exemplář dostal i do Evropy, dokonce i do Čech byl přivezen první exemplář prostřednictvím německého obchodníka s divokými zvířata Hagenbecka, a to kolem roku 1885.
A právě Hagenbeckův lovec Schomburg, který přivezl v roce 1912 do Evropy pět živých a zdravých těchto zvířat, potvrdil, že zvíře nežije v řekách, nýbrž uprostřed husté spleti rostlin v pralese a zde spí v děrách vymletých do břehů vodou a sám si je rourovitě rozšiřuje. Tyto chodby mívají obvykle dva východy, jeden k vodě a druhý přímo do pralesa. V nebezpečí neprchá do vody, spíše vodu opouští, a jako obratný běžec hledá záchranu v útěku. V pralese vyhledává potravu, která se skládá z rozmanitých bylin a lesních plodů a často se uchyluje do bažin. Ozývá se řvaním či hlasem podobným chrochtání, funí, prská a dalo by se říci, že skřípe zuby.
Podle zvířat, která přivezl Schomburg, byl hrošík liberijský podrobně popsán a v roce 1914 i zoologicky definován. Pamatuji se, že jako malý kluk jsem při návštěvě pražského zoo, často prostál dlouhé minuty u jeho výběhu a fascinovaně jsem hleděl na zvíře, které mi připadalo jako návštěva z pravěku a o kterém se už tehdy říkalo, že je velmi vzácné. Vždyť i dnes jich ve volné přírodě západní Afriky žije kolem tří tisíc, což je dost málo. Je to vzácné zvíře, a i když dnes vím, že pravěké není, je a zůstává pro mne vzácné. Dokonalý příklad přizpůsobení se přírodním podmínkám. A pozdrav vzdálené přírody stále tajemného afrického světadílu.
Václav Ziegler