Zapomněli jsme, že Česká republika není, metaforicky řečeno, MĚSTO, ale VESNICE. Ano, ovšem bez urážky. VESNICE. S logicky přirozeným ohledem na rozlohu, počet obyvatel a zásoby strategických surovin, jež jsou pro příznivý chod ekonomiky v jakémkoli státě na světě rozhodující. Po listopadu 1989 jsme tu rozehráli hru, jejíž scénář nám není vlastní, tudíž nemůžeme skončit jinak než špatně. Takto katastrofálně, anžto nadto viděno dnešníma očima. Chtěli jsme jako stát být po listopadu nóbl a začali se k tomu adekvátně chovat. Idiocie je proti tomu lehká chřipka…
Odstartovali jsme show, abychom se vyrovnali Americe. Primitivní holčičky s vytvarovanou prdelkou si hrají na modelky a čím více mají nafouknutá prsa, tím většími celebritami jsou. Dostává se jim neomezeného prostoru v médiích, jsou aktivní na sociálních sítích a národ je žere. Většina z nich trpí (vážnými) psychickými problémy, cpe se antidepresivy, dochází k psychologovi či psychiatrovi, případně chlastá jako ducha nebo ujíždí na drogách nebo hraje automaty, co já vím… O těchto se píše, jejich fantastické příběhy se hltají. Občas mám pocit, že JEN o těchto se píše – o jejich bojích s problémy, způsobených onou velkopanskou rozežraností. Hlavně však proto, že kulové dělají.
Kde kdo z mladé generace, kdo má do zadku díru a v palici naděláno, vydělává si na živobytí youtuberstvím, influencerstvím, TikTokérstvím a dalšími obsahově stejně vyhublými nesmysly, fyzická práce jim páchne. No, ona jim smrdí už jakákoli smysluplná práce.(Mimochodem, jen na okraj, sledujete, jak jsem slušný, žádné sprosté slovo…, to z toho důvodu, že tento komentář věnuji slavnostnímu 17. listopadu – jinak bych totiž napsal »hovno«, »do prdele« a »nasráno«). Pojďme na pár příkladů.
Fotbalové a hokejové kluby namísto vlastních odchovanců angažují vyčpělé cizince, které nikdo nikde nechce (čest výjimkám), chtějíce se vyrovnat Realu Madrid či New Yorku Rangers apod., neboť zapomněli na tu vesnici, kde hlavní roli vždycky hráli domorodci. Jen si vzpomeňte např. na pražskou Spartu, jak válela v mezinárodních pohárech za časů Honzy Bergra, Pepíka Chovance a trenéra Ježka, nebo na pražskou Duklu za Vejvody nebo na Bohemku za Pospíchala… A dnes? Podívejte se na sestavy Sparty a Slavie. Káďa a Bican se v hrobě musejí obracet, co za pancharta z těchto dvou klubů udělali všichni ti Křetínští, Tvrdíkové a spol. I v tomhle spatřuji to v titulku avizované zpanštění a tu rozežranost. Bijeme se v prsa, jak roste koeficient českých klubů… – jakých českých, ptám se? Notabene když fotbalová reprezentace hraje totální ostudu.
Jasně, ryba smrdí od hlavy – nemáme českou ekonomiku, byť se o ní jako o české píše a mluví, máme jen ekonomiku v České republice, nikoli tedy českou – ta padla po roce 1989. Proto nemáme ani český klubový fotbal, ten jde s tou nečeskou ekonomikou ruku v ruce, jakože všechno souvisí se vším. Zemi máme dokořán otevřenou pro migranty, klubový fotbal a hokej tento trend jen kopíruje. Za velké peníze angažuje hráče buď už za zenitem, nebo ti hráči mají Česko za přestupní stanici na západ – v obou případech je jim nějaké sparťanské nebo slávistické srdce totálně ukradené. Opět připomínám tu vesnici s domorodým obyvatelstvem, chcete-li s rodáky… Ale abych nepovídal jen o sportu…
Největší veřejnoprávní médium v zemi nám nabízí po západním vzoru a odtud i převzatou prostoduchou zábavu typu Star Dance namísto vlastní tvorby toho, co nám po desetiletí bylo v televizní zábavě vlastní = chytrý humor, vtipné scénky, skeče… Jenže kdo by je dnes vymýšlel (napsal) a vzápětí náležitě interpretoval, když tu máme jen ty bezduché influencery, že? Werich, Horníček, Menšík, Sovák, Šimek, Sobota, Krampol, Bubílková, Janžurová, Bohdalová, Vladimír Dvořák, Holzmann, Šíp, Mládek a další mistři televizní zábavy dnes k mání prostě nejsou. Právě tihle byli tou českou VESNICÍ v nejlaskavějším smyslu tohoto substantiva. Nikdy si nehráli na MĚSTO, bavili nás tím, co je českému národu vlastní. Ano, té české VESNICI, nikoli tomu americkému MĚSTU.
Jo, abych ještě nezapomněl na jeden příklad, čímž se na závěr znovu vracím ke sportu. Na té české VESNICI máme po vzoru západní Evropy a Spojených států také placené sportovní kanály. Jako kdybychom si za mého dětství šli u nás na vsi zakopat na drnové hřiště a museli za to předsedovi místní TJ zaplatit. Veřejnoprávní kanál ČT sport vysílá s prominutím, aniž bych se chtěl jakéhokoli nepreferovaného sportu dotknout, neatraktivní duely a soutěže, byv námi placen (ten kanál – je to kanál). Sparta hraje na ManCity a Ponikelského kanál vysílá nějaký parkur či co… Jasně, už to slyším – chceš mít kvalitu a atraktivitu, zaplať si. Jenže my jsme VESNICE, nikoli MĚSTO. Na vesnici se za mého dospívání taky neplatilo za parkovné, kdežto ve městě už i tenkrát ano. Tu a tam (tenkrát), na vesnici nikde.
Co mi z toho plyne? Musíme se vrátit na VESNICI. Metaforicky z pohledu státního i státnického, ovšem i fakticky ve smyslu odvěké podstaty venkova coby živitele obyvatelstva. Jinak s námi bude amen. O definitivní tečku za mými oslavami 17. listopadu poprosím mistra slova, pana Jana Wericha: »Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.«
Dušan Sedlák
Diskuze je uzavřena.