Zná ho celý svět

Zavádějící titulek někoho může svést k výročí »světového dramatika«. Jenže ten »světový« svou slávu získal nikoli kvůli svému umění, ale pro tehdejší politickou potřebu. Tedy určité doby nebo spíše souběhu událostí. Tehdy se v zahraničí hrávaly jeho hry, jeho »absurdní divadlo«, aby se o něm poté začalo tvrdit, že je »světovým dramatikem«. Jeho hry však mívaly málo repríz anebo vůbec žádné. Jen povinně přišedší obecenstvo mohutně zatleskalo a rychle odešlo do svých domovů, protože Čapek, Čechov, Dürrenmatt, Gorkij, či Ionesco to nebyl. Proto ani Nobelovu cenu za literaturu, na níž tak čekal, nedostal. Bylo to pro něho velké zklamání. Proto si musel vystačit s domácí scénou, ale ani ta ho nepovýšila na Shakespeara. Ne, o něm skutečně nechci psát. Ale o muži, od jehož smrti uplynulo právě dnes sto let. Tím mužem je Jaroslav Hašek.

Hašek byl zvláštní postava. Bouřlivák, něco jako anarchista, bohém, málo spolehlivý i jako autor, ale zároveň revolucionář a talent, jakých se za jedno století rodí málo. Necítil se ničím vázán, možná jen přáteli, kterých měl sice mnoho, ale kolem něho zůstávali jen ti nejvěrnější – Franta Sauer, malíři Panuška, Lada, Kuděj, divadelníci Longenovi (Artur byl také »bohem nadán«, jen však svůj talent prohýřil)…

Co zaznamenat z jeho životopisu? Otec byl učitel a náboženský fanatik, Jaroslav studoval na gymnáziu, učil se drogistou, maturoval na obchodní akademii, stal se úředníkem banky Slavie, procestoval Uhersko a sepsal z toho povídky v Národních listech. Talent se nezapřel a tak namísto zpět do banky zamířil do redakcí. Za názory publikované v anarchistickém časopise Komuna byl dokonce uvězněn. Oženil se, aby s ním žena vydržela jen rok, redigoval Ženský obzor a zvláště pak Svět zvířat, na jehož stránkách vyšly jeho nezapomenutelné »přírodovědné články«. Humorista Hašek se tu najednou objevil jako nová hvězda. Psal do Českého slova, Pochodně, humoristických listů, vedl Kynologický ústav, založil ve vinohradské hospodě U zlatého litru Stranu mírného pokroku v mezích zákona, aby jejím prostřednictvím se vysmíval tehdejší rakouské byrokracii.

Válka ho přivedla na ruskou frontu a nakonec mezi ty legionáře, kteří se postavili na stranu nové moci. Chtěl změnit svět. Stal se »rudým« novinářem, komisařem města a členem bolševické strany. Dokonce zvážněl. Přestal pít. Byl příkladný rudoarmějec. Trochu odbočím. Četl jsem před léty zápis, v němž ho legionářský důstojník Rudolf Medek (ano ten, co se později stal generálem a ředitelem Památníku odboje a legionářským spisovatelem) nařídil zadržet a zastřelit.

Vrátil se domů na pokyn Kominterny. Bylo to těsně před prosincovými událostmi 1920. Nerozuměl jim a než se rozkoukal, byl střet o charakter republiky rozhodnut v neprospěch marxistické levice. Ti, na něž se měl obrátit, byli většinou zadrženi a odsouzeni, ostatním zřejmě nevěřil a oni nevěřili jemu, i když napsal řadu článků pro Rudé právo a další levicí vedený tisk.

Nikdo ho nechtěl zaměstnat, žil tedy z honorářů a podpor od přátel. Nakonec se zcela náhodou společně s Panuškou dostal do Lipnice a tady zakotvil. Zásluhou Sauera a vydavatele, kterého Franta sehnal, začal psát svého Švejka. Nedokončil ho. Způsob života mu ubíral síly a zdraví. Ale to, co stačil napsat, se stalo brzy světovým bestsellerem. Už druhý film natočený podle tohoto románu se v minulých dnech opět ocitl na našich obrazovkách a sledovaly ho tisíce lidí. Při tom nešlo o historické ztvárnění Velké války, ale o výsměch všem válkám, ukázku, do jakého bahna až spadlo Rakousko-Uhersko. Postavou Švejka, i když už před válkou využil nápadu vytvořit takový typ, přivedl do literatury svérázný odpor, zesměšnění nadutosti, netolerance, ubohosti moci a osobitý způsob, jak říci válce: Dost! A tak jeho Švejk krok za krokem začal pronikat do světa, protože všechny národy pocítily hrůzy války a potřebovaly ventil, který by všechna příkoří a zároveň odpor dokázal vyřknout za ně.

Společně s Čapkem a Kafkou se Jaroslav Hašek stal nejznámějším československým spisovatelem ve světě.

Občasné současné útoky na jeho »bolševické období« nemohou Haška svrhnout z pomyslného trůnu satirika. Chtěl jen společnost rovnosti, kde nevládne kapitál, a nenáviděl války. Za to bojoval. Nikdo ve světě nenapsal něco tak pozoruhodného, jako je jeho »dobrý voják Švejk«. Snaha nahradit ho absurdními dramaty Václava Havla nevedla a nevede nikam, už proto, co všechno udělal pro znovuobnovení kapitalismu v českých zemích. Zatím mu alespoň v americkém Kongresu umístili bustu, aby jeho příznivci měli jisté zadostiučinění.

A Hašek? Bylo mu odhaleno několik pomníků, z nichž některé dokonce v době po Listopadu, a k jeho hrobu na Lipnici stále proudí tisíce návštěvníků. Nedivme se. Víte, kolik knih Jaroslav Hašek sepsal a dodnes je čtenáři stále čtou? A nemyslím tím jenom Dobrého vojáka Švejka. Čtrnáct vyšlo za jeho života a na třicet později. A jeho Švejk? Baví nás dosud a bude bavit i další generace. Jen taková díla se mohou nazvat nadčasovými a zařadit se mezi nejslavnější a nejvýznamnější skvosty světového písemnictví.

Před sto lety zemřel Jaroslav Hašek. Je na koho vzpomínat.

Jaroslav Kojzar