Zlovolný štěk na adresu Jiřího Marka

Když je dnes některý z autorů předlistopadové minulosti připomínán, často je k jeho jménu či dílu připojováno slovo »pokleslý«. Bývá také dodáváno, že jeho knihy jsou už dávno v zapomnění. Zajímavé. Pak tedy ovšem, tolik často vyzvedávané Dopisy Olze, které se nedají číst a tedy nečtou, a tudíž ve výčtu autorových děl se jen jmenují, sem zřejmě také patří. Ono negativistické »hodnocení«, o které mi dnes jde, jsem si přečetl nejen na wikipedii, ale také uslyšel v jednom nedělním pořadu České televize. Mělo se týkat spisovatele Jiřího Marka, jenž se narodil právě před sto deseti lety jako Josef Jiří Puchwein. Pod jeho spisovatelským jménem, které si ostatně nakonec přivedl i do svého života, ho známe a na rozdíl od »nikdy se nemýlících hodnotitelů morální čistoty dneška«si jeho díla vážíme. Tedy my, nejen čtenáři jeho knih, ale i diváci filmů natočených podle jeho námětů.

Tak tedy Jiří Marek…

A ony náměty či scénáře k filmům? Seriál Hříšní lidé města pražského, Alibi na vodě, Na kolejích čeká vrah, Vražda v hotelu Excelsior, Smrt černého krále, Pěnička a Paraplíčko, Partie krásného dragouna, Šestý do party, Větrné moře, atd., atd. Dodnes se na řadu z nich díváme a chceme-li, můžeme si jméno Jiřího Marka přečíst i v titulcích. Ty žádná cenzura nesmaže. Anebo je také jednou změní?

Napsal i na dvacítku knih. Jeho Panoptikum starých kriminálních příběhů, Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum Města pražského se čtou dosud. Také jeho třídílnou Sůl země jsem v knihovně, kde jsem se zastavil, našel mezi výpůjčkami. Myslíte, že jsem mezi vypůjčenými knihami našel nějakou knihu Milana Uhdeho? A dokonce ani zájem o životopis bratří Mašínů od jejich obdivovatele Rambouska jsem nezjistil. Zřejmě i bez propagandy si lze vybrat tituly, které si chceme přečíst, a sama propaganda působí spíše opačným směrem.

Jiří Marek byl skutečně spisovatelem éry socialismu. Tak jako Zolu si nelze odmyslit od Dreyfusiády či Čapka od jeho lidstvo varujících antiválečných děl.

Psal také pro děti a jeho »režimní« knížky byly plné života. Proto se vždy ve čtvrtek, kdy vycházely knižní novinky, ty jeho vyprodávaly nejlépe. Stával jsem kdysi také před knihkupectvím Čs. spisovatele na pražské Národní třídě a vím, o čem píši. Osobně jsem se s ním setkal jednou, při podpisu jeho Soli země a byl jsem snad stý, kdo si vydobyl jeho podpis. Kéž by se současní úspěšní spisovatelé mohli pochlubit takovým zájmem o své knihy a dokonce i tím, že na jejich náměty natočené filmy se promítají na televizních obrazovkách s úspěchem dosud.

Režimní média, vč. České televize, jež si na něj vzpomněla, nemohla jeho jméno při zastávkách u různých výročí vynechat. A tak je alespoň »opepřila« svým pohrdavým štěkem.

Jaroslav Kojzar