Zlomový listopad

Nechci vás dnes zavést do údajného symbolu »svobody a demokracie«, na co se v posledních cca třiceti letech změnil 17. listopad. Vůbec ne. Chci vás zavést do zlomových dnů, tedy do 15., 16. a 17. listopadu 1939. Zastavme se na chvíli v nich.

Vlastně všechno začalo 28. října onoho roku. Nebo vlastně 15. března…, ale to bychom došli až k mnichovanským událostem, ačkoliv i v našem příběhu, ač o nich nebudeme mluvit, stále jsou. Jako důsledek zrady. Bez nich by totiž nebyla demonstrace 28. října a vše, co poté následovalo.

Tak tedy 28. říjen! Nacisty vyprovokované střety! Klidná demonstrace nesouhlasu skončila v pražské Mezibranské ulici střelbou. Byl zastřelen mladý dělník a z blízka postřelen medik Opletal. Postřelen? Smrtelně zraněn. Po několika dnech Jan Opletal zemřel (11. listopadu) a jsme u prvního z našich dat. U 15. listopadu. Tehdy se tělo mrtvého Opletala mělo z Albertova kolem techniky na Karlově náměstí přesunout v klidu na pražské nádraží Praha střed a odtud do moravského Nákla do rodinného hrobu. V Praze ho doprovázelo tisíce studentů a dalších odpůrců nacismu, ve Lhotě (vlastně v Nákle) rodina a několik kamarádů ze studia. Tady byl už dohled gestapa zcela otevřený. Proto také byli studenti, kteří se později vrátili z Nákla do Prahy, okamžitě zatčeni.

I když v Praze tisíce studentů a dalších účastníků pohřbu klid při pohřebním průvodu dodržely, po odjezdu vlaku se malé skupinky lidí plny odporu pohybovaly městem. Vykřikovaly protiněmecká hesla a nebyl výjimkou ani nějaký střet s Němci.

16. listopad byl »dnem klidu«. Alespoň se tak zdálo. Nikdo netušil, co chystají nacisté. Ticho bylo až varující. Už večer začalo zatýkání členů studentského vedení. I když zadržený J. Černý, později také zastřelený, členem pražského studentského vedení vůbec nebyl a byl jenom »v nesprávný čas na nesprávném místě«, byl také předveden. Zatčení byli odvezeni do »Pečkárny«, sídla gestapa, a pak do ruzyňské věznice, vyslýcháni a čekali, aniž to tušili, na ortel. K ránu devět (osm plus jeden) zadržených vůdců bylo vlastně bez soudu zastřeleno. To už se psal 17. listopad. Paradoxem bylo, že většina z nich byla nejen pravicového smýšlení, ale dokonce šlo o stoupence vstřícnosti k Němcům. Pouze ing. Mirek Frauwirth byl levicových názorů a měl proto s kolegy z vedení neustálé spory. Byl trpěn jen proto, že jedno místo bylo vyhrazeno Jednotě nemajetných studentů, kterou tak zastupoval.

Kolem čtvrté ráno byly pražské, brněnské a příbramské koleje obklíčeny ozbrojenou nacistickou policií. Studenty probudili a vyhnali ven. Čekala je Ruzyň, tedy, pokud jde o ty z Prahy, a pak všechny bez rozdílu koncentrační tábor Sachsenhausen. Na tisíc dvě stě studentů bylo doslova přes noc přesunuto za ostnaté dráty. A vysoké školy? Na tři roky byly zavřeny. Ve skutečnosti navždycky. Vysoké školy ovšem zůstaly. Ty německé. Ty také převzaly majetek těch zatím oficiálně jen na čas zavřených, českých.

Tak se měl začít naplňovat čas Frankova a von Neurathova plánu dovršeného samotným Heydrichem. Český národ měl být ze své domoviny krok za krokem vytlačen. »Češi tu konec konců nemají co pohledávat« – tak nějak to řekl »Bůh smrti« Reinhard Heydrich jen několik dnů před atentátem. To však už čekaly na východě wehrmacht první porážky.

A 17. listopad 1939? Byl jedním z kulminačních bodů našich národních dějin. Tragických, ale plných poučení. Jen se bojím, že dnešní mladí se učí o tom všem z jiných škamen.

Jaroslav Kojzar