Zkusíme to ještě s koncepcí »levicových front«?

Koncem června uspořádala Společnost pro evropský dialog spolu s evropskou levicovou sítí transform!europe seminář, který posuzoval zkušenosti s politikou takzvaných levicových front. Jeho aktuálnost pro české levicové prostředí vychází z toho, že v posledních několika letech právě širší levicová uskupení v evropských poměrech vznikla a byla využita v několika volbách. U nás jde především o zkušenosti s uskupením STAČILO!. To již při svém vzniku před volbami do Evropského parlamentu připomínalo zkušenosti československé levice v meziválečném období i úspěch francouzské levice v posledních parlamentních volbách s levicovým uskupením »Nová lidová fronta« (NLF), které sdružovalo politické subjekty od francouzských komunistů (FKS), přes Nepoddajnou Francii, v jejímž čele stojí Jean-Luc Melénchon, francouzské Socialisty, ekologické hnutí Evropa Ekologie-Zelení a další malé a regionální strany. I v tomto případě se francouzští přátelé odkazovali na historickou meziválečnou zkušenost s lidovou frontou a na Ekologickou a sociální lidovou unii (NUPES) z předminulých voleb. Dlouhodobě se v rakouských volbách pokouší Komunistická strana Rakouska (KPÖ) vstupovat do politického boje v různě formovaných levicových koalicích a uskupeních. Proto se pražského semináře účastnili referenti z uvedených dvou zemí, Hoel LeMoal a Waltraud Fritz-Klackl.

Podstata »problému« spočívá v tom, že žádný z těchto postupů ve svých důsledcích nevedl k očekávaným výsledkům, čímž byla představa o posílení levicových sil v nejvyšších zastupitelských sborech, v parlamentech. V našem českém případu se uskupení STAČILO! osvědčilo v evropských volbách a v mírně modifikované formě ve volbách do krajských zastupitelstev, avšak v tom nejdůležitějším klání, v posledních parlamentních volbách se přes hranici 5 % nedostalo. Naskýtá se otázka, zda cesta přes tzv. lidové fronty je v budoucnosti použitelná, nebo není to snad slepá ulička.

Na uvedeném semináři české zkušenosti komentovali dva zástupci nejvýraznějších součástí zmíněného uskupení. Místopředseda KSČM (M. Krajča) hovořil o pohledu této strany, o historických zkušenostech československých komunistů. Potvrdil, že KSČM i pro další období počítá se širší spoluprací levicových sil, zde výslovně zmínil přípravu voleb v Praze. Je třeba ovšem podotknout, že okolo zapojení KSČM do STAČILO! byly určité diskuse a ne všechny stranické strukturu i straníci toto přijímali bez výhrad.

Přímo za hnutí STAČILO! vystoupil člen jeho kolektivního vedení a jeden z vedoucích kandidátů do parlamentu (V. Prokop). Samozřejmě, že hovořil o zkušenostech se STAČILO!. Zmínil, že jeho uskupení volili dominantně starší voliči, zatímco u mladších ročníků to bylo daleko slabší. To je mimochodem v úplném protikladu ve srovnání s francouzskými volbami. I on hovořil o nadcházejících komunálních volbách, kde nejspíše v některých místech bude STAČILO! součástí širších levicových bloků, jinde proti sobě ve volbách půjdou různé levicové kandidátky. Posluchači měli možnost porovnat přístupy přednesené francouzským zástupcem, delegovaným Nadací Gabriel Peri (blízká FKS), rakouské zkušenosti přednesené členkou celostátního vedení KPÖ. V relativně malém časovém prostoru nebylo možno jít do velkých podrobností a analýz, ale ukazuje se, že po volbách všechny diskutované politické subjekty si staví stejnou otázku: Pokračovat cestou širokých lidových front, nebo je hledat jinde? A pokud pokračovat, jak postup modifikovat, jak komunikovat s levicovou veřejností, jak řešit dialektiku širokých front a zároveň zachování vlastní levicové identity.

V českém případě se ukazuje, že bez širší levicové platformy zahrnující širší názorové levicové spektrum, akceptovatelné pro naše levicové voliče, je šance na vstup do parlamentu malá. Zároveň ale zdánlivý rozpor mezi slibnými výsledky předvolebních průzkumů a pak volební realitou nepřekročení bariery staví otázku, v čem to bylo. U francouzských levičáků sice byl dosažen neočekávaný úspěch, kdy Nová lidová fronta nakonec předstihla všechny své protivníky, ale zdaleka to nestačilo k zajištění výrazného levicového vlivu ve francouzském Národním shromáždění. Naopak, velmi brzy po volbách se tento levicový blok začal rozpadat. V rakouských volbách na nejvyšší úrovni také nebylo dosaženo vstupu do parlamentu, v některých spolkových zemích jsou ale komunisté v zemských parlamentech a v Grazu (Štýrském Hradci) výrazně dominuje v městském zastupitelstvu s více než třetinovou většinou. Proto nyní v KPÖ probíhají diskuse, zda tvorba mnohdy poněkud různorodých koalic a uskupení je tou správnou cestou, protože v úspěšných zemských volbách šli spíše formou »komunistických« kandidátek s dalšími levicovými kandidáty z jiných subjektů v jejich řadách než v »koalicích«.

Oba zahraniční vystupující také upozornili na potřebu definování programového zaměření volebních subjektů, nejen »proti někomu«, ale aby tyto bloky byly čitelné pro levicovou veřejnost, aby ona mohla předpokládat, co od jejich případného parlamentního působení lze očekávat. Tedy podle jejich názoru nestačí vyhlášení několika volebních hesel (mnohdy obdobných s jinými volebními konkurenčními subjekty), ale volič musí mít pocit, že jeho »správná« volba přesahuje nejbližší cíl, např. odstranění nepopulární dosavadní vlády. Že tato volená uskupení jsou pro něj zárukou prosazování politiky, která souzní s jeho očekáváním i během celého volebního období.  Aby lidové fronty úspěšně »přežily« volební období, musí jejich voliči mít přesvědčení, že nejde jen o parlamentní křeslo a nějaké programové směřování je až druhotné.

V českém případě se ukázalo, že STAČILO! bylo pro mnoho jeho potenciálních voličů v předvolebním čase spíše tak zvaná druhá volba. Co to znamená? Tato volba je mnohými budoucími voliči zvažována, ale ti jí mnohdy mají jako až další alternativu. Oproti tomu voličské jádro volené strany je připraveno tuto kandidátku volit téměř za všech okolností. Volební výsledek STAČILO! se bohužel spíš přiblížil voličskému jádru původně odvozeného od předchozí volby kandidátky KSČM. V číslech to vypadalo následovně: V červnu 2025 v předvolebním průzkumu mělo STAČILO! volební potenciál přes 13 %, předpokládaný volební zisk 4,6 % (většina předvolebních průzkumů v 1. pol. 2025 dávala ale této kandidátce spíše výsledek nad 5 %) a tzv. loajální voliče 3,8 %. Důležité je podívat se na tzv. překryvy mezi voličskými základnami a tady se ukázalo, že STAČILO! mělo s ANO překryv 8 %, s SPD 9 %(!) a 5 % s Motoristy. V předvolebním finiši pak došlo k »překlopení« mnoha voličů do volby jejich tzv. první volby.

Důvody byly různé a na malé ploše je nelze zodpovědně rozebrat. Ale jednou příčinou bylo, že dominující programatika tohoto hnutí se zaměřila hlavně na »odstranění« vlády pětikoalice a na »prosazení« subjektů, u kterých mnozí voliči předpokládali, že lépe »ochrání« české národní zájmy. A bohužel žádný specifický relevantnější levicový volební cíl ze strany STAČILO! pro voliče nebyl dostatečně viditelně na stole. Výsledek? Volební »gravitace« subjektů jako je ANO a SPD pak přetáhla voliče, kteří původně uvažovali o volbě STAČILO!. Oproti evropským volbám, kdy se naopak koncepce STAČILO! jako určité lidové fronty a alternativy jednoznačně osvědčila, zde to nevyšlo.

Francouzská levice měla svým způsobem obdobný problém. Podařilo se jí pod praporem Nové lidové fronty neskutečně zmobilizovat mnoho voličů, ale již několik dní po volbách se začaly objevovat v tomto (téměř) ad hoc bloku takové trhliny, že ztrácel jednu pozici za druhou a dosud nic podstatného neprosadil. Referující z Francie uvedl, že v konstrukci NLF prakticky zanikla její třídní orientace. Přímo uvádí: »Forma Lidové fronty sama o sobě nezaručuje existenci ‚třídní solidarity‘, ta je naprosto zásadní. Zatímco francouzská aliance socialistů, komunistů a socialistických radikálů (střed) z roku 1936 uspěla ve sjednocení dělnické a střední třídy – alespoň symbolickými prohlášeními – totéž rozhodně nelze říci o roce 2024.« Ve Francii jakož i v jiných západoevropských zemích levice drží výrazný podíl jen v jedné sociální skupině, u těch s vyšším (vysokoškolským) vzděláním, ve všech ostatních třídách a skupinách to je jinak a např. jeden ze dvou francouzských dělníků volí krajní pravici (tzn. hnutí v čele s Marie Le-Penovou a J. Bardellou). Což je rozporu s českou realitou!

Už na těchto skutečnostech je vidět, že nějaké mechanické srovnání české a francouzské situace je velmi zavádějící a není divu, že pak přenášení zkušeností, či spíše kopírování z jednoho prostředí do druhého bez analýzy nemá valný smysl. I narůstající rozpory mezi francouzskými komunisty a dalšími členy NLF mají základ především v rozličných postojích ke »světu práce«. Zdá se, že »Mélenchonova vize budování ‚nové Francie‘ nezohledňuje ústřední roli práce v revolučním projektu«.

Je nějaké poznání z dosavadních diskusí? Jedno lze formulovat tak, že u nás (a ani v mnoha dalších zemích) nemá fragmentovaná levice šanci se prosadit v soustavě struktur, které skutečně vládnou (parlamenty, další zastupitelské sbory). I v EP je levicový blok spíše pro vyvolání zdání jeho demokratičnosti než jako subjekt, který alespoň někdy je schopen prosadit svá řešení. Pak nezbývá, než přemýšlet a formovat takové širší levicové fronty, které zvýší možnost úspěchu, ale zároveň neztratí svoji levicovou identitu. Ne však pouze verbálně deklarovanou, avšak v politické praxi realizovanou pouhou juniorní pozicí ve vztahu k mocnějším subjektům, kterým posléze i předají část svého elektorátu nebo převezmou jejich hesla a volební sliby. Z dlouhodobějšího hlediska platí, že pokud voliči nebudou mít pocit, že levice jde za nějakou zářící hvězdou, byť někde daleko na obzoru, u které i tito voliči budou cítit, že je to také jejich hvězda, pak jakékoliv volby budou pro levici věcí větší či menší náhody a výsledkem okamžitého lepšího či horšího politického marketinku. To ale většinou stačí jen na jedno volební období, aby se pak opět tato »levice« v prach obrátila. Bude zajímavé sledovat, jak se bude vyvíjet levicová politika u nás, i ve Francii a v Rakousku. Lze si jen přát, abychom byli schopni se vzájemně poučit.

Jiří Málek