Žijeme v neexistující zemi

Jako kdybyste se s dětským šlapacím autíčkem snažili vyrovnat Maxu Verstappenovi (nynější suverén ef jedniček). Nevyrovnáte se – samozřejmě. Tenhle dluh už taky vyrovnat nejde. A nikdy nepůjde. Tedy zásadní otázka nezní, do kdy onen dluh splatíme nebo do jaké výšky ještě naroste, ale co nastane po tom, až nás ten dluh dožene. A on nás dožene. To je neměnné pravidlo.

Co se dá napáchat za velmi krátkou dobu (34 let), je naprosto neuvěřitelné. Z toho se vážně točí hlava… »Státní dluh se letos do konce března zvýšil o 110 miliard korun na 3,221 bilionu Kč. Minulý pátek to sdělilo ministerstvo financí. Na každého Čecha tak už teoreticky připadá dluh 296 tisíc korun.« (zdroj: ČTK)

Nejsem ekonom, takže odbornými rozbory vás oslňovat nemíním, byť otázkou je, zda v tomto ohledu je vůbec nějaké vysokoškolské finanční gramotnosti zapotřebí. Říkám tím tolik, že onen dluh nevznikl a nevzniká z potřeb ryze ekonomických, ale je od počátku, tedy od počátku 90. let minulého století, cíleně vyráběn na politickou objednávku především Bílého domu v zájmu projektu Pax Americana, jenž v současnosti dostává tolik na frak. Čili je vyráběn uměle, a sice českým polistopadovým politickým establishmentem, jenž tuto zemi převzal (= ukradl) více méně bez dluhů, v základních potřebách soběstačnou a ve slušné ekonomické kondici, notabene s miliardovými pohledávkami zejména na Blízkém východě a v arabském světě – především za realizaci rozmanitých průmyslových staveb, které zde před listopadem 1989 socialistické Československo uskutečňovalo v hojném počtu.

Tyto platby sice měly zpoždění, ale zákazník je nijak nezpochybňoval a hlavně byly vymahatelné.

Jenže Havlova polistopadová zahraniční politika nastoupila protiarabský kurz a o zmíněné pohledávky se už nikdo nezajímal – nebylo třeba, Západ nám přece půjčí. O to šlo výhradně – zadlužovat se, abychom uvízli v hrsti Rothschildova kapitálu. A taky že půjčil. Ochotně. Velice ochotně… 296 tisíc korun dlužím já, vy, vy i vy – každý z nás – ovšem nikoli teoreticky, jaká píše ČTK, ale natvrdo, prakticky.

Ty dlužné peníze z nás ONI sdírají 24 hodin denně. To vám nedošlo? A půjčují si další a další a další… A mnozí z vás je volíte a volíte a volíte. A mnozí z vás jim za to ještě tleskáte a tleskáte a tleskáte – jaké že to konečně(!) máme ve Strakovce a na Hradě pašáky…

Jistě, za výši státního dluhu ani zdaleka nemůže jen Fialova vláda – mohou za ni všechny polistopadové vlády – i včetně těch premiérů, kteří nyní tak zvaně prozírají a přes noc se z nich stali vlastenci tělem i duší. Přitom tu za dob svého panování řádili jak černá ruka…

Jen se vždycky smutně pousměju, když slyším nebo čtu »Česká republika«? Jaká Česká republika, prosím? S takovým státním dluhem přece z logiky věci žádná Česká republika už dávno neexistuje.

Bohužel, žádná opozice tu nikdy onen státní dluh neřešila a neřeší a řešit nebude. Ono to ale dneska už ani nejde. Ledaže by každý z nás včetně nemluvňat složil na účet oněch 296 tisíc korun…, abychom si zachránili svoji rodnou zemi. Já bych i souhlasil, ovšem s jednou podmínkou – že všichni ti, kteří ten dluh zavinili, dostanou výjimečný trest. V minulosti se vlastenci skládali na Národní divadlo, dnes by se skládali na českou zemi. Kdo ví, jestli jednou na má slova nedojde… Já totiž jiné řešení nevidím. A že by nám Rothschildovy banky ty dluhy odpustily, na to hodně rychle zapomeňme. Jedině snad že by dřív padnul Rothschild…, ale to už je pravděpodobnější, že i v tomhle věku naše »radiační situace na Ukrajině« o nějaký ten »cm« povyroste.

Dušan Sedlák

PS: Vzpomínám si, že někdy v půlce roku 1991 mně tehdejší irácký velvyslanec v Praze říkal, že Irák nabídl Československu úhradu pohledávky formou dodávek výrazně levnější ropy. Za kolik, to si už nepamatuju, ale bylo to v porovnání se světovými cenami za babku. Jenže my jsme to tenkrát velkoryse odmítli. Dokonce snad tato nabídka zůstala bez reakce z naší strany… Kruh se uzavřel.