Tahle země má jednu strašně hloupou vlastnost. Když někdo něco řekne, tak se v prvé řadě pídíme po tom, KDO to řekl, a už nás moc nezajímá, CO řekl a zda to CO dává smysl.
STAN se kácí, byv smýkán vichrem ne nepodobnému tsunami, avšak zběsile lpí na svých postech. Klauniáda s vypouštěním rybníku neřesti, to když se narušitelé počestnosti vylučují z postů či z partaje – jako že my se k tomu stavíme čelem – není nic jiného, než nezdařený manévr, jak dokormidlovat tonoucí bárku na rozbouřeném moři do přístavu.
Rodí se nám tu nová jednotka zločinnosti – 1 STAN. Právní systém čeká revoluční přestavba. Jednotlivé trestné činy budou od příště specifikovány počtem STANů. Do 3 STAN přestupek, 4 až 7 STAN podmínka, 8 – 10 STAN basa, nad 10 STAN doživotí…
Do toho se ozve Babiš a vyzve Fialu, aby ten vyzval Rakušana, jenž téhle sebrance velí, aby si sbalil svých pár švestek a ještě do švestek vystřelil někam daleko za Měsíc. A reakce? Namísto toho, abychom se zamysleli nad obsahem Babišovy výzvy, spatláme dohromady hrušky s jablky a ponížíme onen výrok na pokleslou až primitivní úroveň, že totiž zloděj křičí, chyťte zloděje.
Babiš bude mít svůj soud v září, v jeho kauze zatím žádný pravomocný rozsudek nepadl. Ale i kdyby byl Babiš odsouzen už dnes, jeho výzvu k demisi Rakušana tak či tak podpořím.
A že nám Rakušan i Fiala tvrdí, že tyto STANové trestně právní kauzy vysoce postavených STANů nemají na chod ministerstva vnitra bezprostřední vliv a dopad? Není tomu tak. Kdo ví, do jakých politických výšin celý ten mafiánský propletenec až zasahuje – to zaprvé, a za druhé – když si Rakušan neumí ohlídat, koho má ve vedení té své pidi strany, jak nám potom může garantovat morální bezúhonnost nesrovnatelně početnějšího aparátu ministerstva vnitra, za něhož jako ministr nese plnou zodpovědnost?
»Hrdinství. Čest. Morálka. Mužnost. Víra.« Pod tímto názvem zveřejnil Vít Rakušan 7. září 2020 na svém facebookovém profilu status, věnovaný památce Tří králů (Morávek, Balabán, Mašín). Dovolím si citovat:
»Nevím, zda bych sám v těžké zkoušce obstál a jsem vděčný osudu a hrdinům typu Václava Morávka, že nám vybojovali svobodu, demokracii, mír. Dobu, kdy zažíváme obrovský luxus – moci svobodně žít a neuzavírat potupný handl s vlastním svědomím. A aby taková doba zase nepřišla, je potřeba neohýbat hřbet ani dnes. Nepoklonkovat, nepanáčkovat a netřást se. Třeba před Čínou. A nebo před bývalými a současnými soudruhy. Bývalými udavači StB, kteří nám vládnout. Nebát se jich. To jediné na ně platí. To je totiž odkaz opravdových hrdinů. Nebát se zla. Bojovat s ním.«
Moje babička by mu řekla, a tím tohle dnešní povídání ukončím – »Milý Vítku, že Tě huba nepálí…«
Pavel Votruba