Sedmnáctého května 1932 se narodil bývalý primas český kardinál Miloslav Vlk – tak může znít krátká zpráva. Může však mít i trochu jiné vyjádření: Tehdy a tehdy se narodil jihočeský archivář Míla Vlk. A mohu dodat: můj spolužák. A dokonce text doplnit společnou fotografií, která vznikla v »devadesátkách«, kdy se v jedné pankrácké restauraci sešli bývalí kamarádi, studenti Filozofické fakulty UK z konce padesátých let a jak bývalo a je zvykem »poklábosili« o uplynulých letech či povzpomínali na svá dávná studia.
Ta fotografie vznikla náhodou. Tehdejší majitelka oné restaurace si chtěla svůj majetek doplnit Vlkovou fotografií. Být sama s ním na fotografii se jí moc nehodilo a na blízku jsem v té chvíli zcela náhodou byl právě já. Prosila, zda by mohla být vyfotografována mezi námi – kardinál ve svém rouše, ona a já. Míla Vlk, pražský arcibiskup a primas, kývl. Nevím, zda si v té chvíli uvědomil, koho si ona paní přibrala.
Fotografie tedy vznikla. Na místo, aby visela jako ozdoba restaurace, byla nakonec poslána jen mně. Snad, aby se na ni zapomnělo, když už byla ve velikost A4 vyvolána. Zavinil jsem to zase já. Řekl jsem jí totiž, poté co už byl Míla Vlk pryč a my ostatní ještě zůstali, že by jí za zveřejnění této fotografie nikdo nepochválil, protože…, ale důvod už dnes není ani třeba udávat.
Spolužák Míla Vlk! Měl jsem s ním společnou i lásku k Jižním Čechám. Také to, že chvíli, jako já, působil v Jindřichově Hradci. Na rozdíl ode mne se on však tady i narodil. Bylo to v Líšnici u Milevska. Byl starší o pět let. Na studia se přihlásil se zpožděním. A jsme u začátku naší známosti. Tehdy se objevil na přijímacích pohovorech ve vojenské uniformě vojína PTP. V jedné z větších přednáškových síní, kde shromáždili všechny zájemce o studia, byl tedy zdálky viditelný. Nikdo v té chvíli nevěděl, čím, kdo z těch tady, jednou bude. A seděli tu se mnou Zdeněk Klanica, Jan Galandauer, Eda Mauer, Tomáš Pasák, Jiří Dienstbier, Franta Lukeš, Jirka Dvorský, Tonda Klimek, Vojta Mastný, František Halas a další a další. Později špičky naší historické vědy. A mezi nimi tedy i my dva, které historie neměla živit. Byl přijat, jako ti ostatní. A to byla padesátá léta a ona uniforma PTP svědčila o »jeho nespolehlivosti«.
Za pět let studia jsme se dost poznali. Byl normální, ani jsem nevěděl o jeho náboženské zanícenosti – byla-li jaká. Sedával s námi při sklence vína i v pivnicích, kde jsme živě diskutovali u piva, a byly to vášnivé diskuse.
Po absolutoriu jsme se setkali jen »párkrát«. Nebyla příležitost. Ani jsem nevěděl, že kromě »naší Filozofické« vystudoval i Teologickou fakultu. Až mnohem později, to když už byl tajně vysvěceným biskupem a po »dělnické pauze« opět pracoval v archivech. Tehdy, bylo to na podobném setkání bývalých studentů, jsem ho pozval k sobě do redakce. Zmínil se totiž o nějakých potížích a potíže jsou přece proto, aby se odstraňovaly. Nepřišel. Asi nebyly takové, abych já mohl pomoci.
Na oné výše zmíněné úvodní schůzce, to jsem již pracoval v Haló novinách, jsem s ním hovořil o oné »kauze Voršilek«, která tehdy hýbala společností. Řekl mi, že všechno bylo jinak, že ženský řád cosi
státu nabízel a ten nabídku nechal usnout. Bylo to asi vyřčeno jinými slovy, ale obsah byl stejný. Má prý pro to na arcibiskupství důkazy. Zeptal jsem se, zda by je bylo možné zveřejnit. Řekl, že ano, ať mu zavolám… a dal mně své soukromé číslo.
Po několika dnech jsem volal. Telefon zvedl Mílův, tedy primasův, sekretář. Sdělil mně stručně, poté, co jsem se ohlásil a řekl, v jaké věci s ním chci mluvit, že pan arcibiskup není momentálně v blízkosti telefonu. Ať zavolám jindy. Volal jsem tedy asi čtvrt roku i dvakrát týdně. Nikdy mne s primasem nespojili. Vždy mně nějaký sekretář vysvětlil, že dotyčný je od telefonu daleko. Nakonec jsem telefonovat přestal. Uvědomil jsem si totiž, že i primas má svého cenzora a jeho vstřícnost ke mně zřejmě neodpovídala zájmům církve, že i v ní slova o »pravdě a lásce« jsou jen proklamace pro veřejnost.
A tak mně zbyla, jako připomínka onoho rozhovoru, jenž měl začít jedno »odhalení«, ta áčtyřková fotografie, kde mezi mnou a Mílou Vlkem stojí rozesmátá majitelka jedné pankrácké restaurace. A o tom není už co psát.
Jaroslav Kojzar