Stalo se 14. února. Tatínek si z práce, pracoval v jiné budově našeho rozlehlého domu, odskočil domů na oběd. Také já jsem byl doma. Nevím, proč jsem nebyl ve škole. Snad kvůli nedostatku topiva ve školní kotelně. Bydleli jsme tehdy v Římské ulici na Vinohradech a z okna našeho obýváku jsme se přímo dívali na zadní trakty budov Českého rozhlasu. Bylo poledne. Středa. Prý mrazivo, ale to si již nepamatuji. Jen to, že poplachové sirény, jako v té době často, nás měly zvednout ze židle a nahnat do sklepa našeho domu. Tak jako tomu bývalo vícekrát. Nešli jsme do sklepa, stejně jako tisíce jiných Pražanů, protože se nám to zdálo zbytečné. Angloamerické letky létávaly z jižního Německa přes nás přece bombardovat Němce, ne nás. Na centrum Prahy nikdy nezaútočily. Těm hitlerovcům jsme to přáli. Nás se tyto přelety tedy netýkaly. Nestálo za to si pro to kazit oběd. Jenže tentokrát tomu bylo jinak…
Ano, tentokrát to opravdu bylo jiné. Ve 12.25 začaly na Prahu padat bomby. Nechci polemizovat s tím, co se stalo a proč. Možná se jednou naši potomci dozvědí skutečnou pravdu a ta bude jiná, než pouhý omyl navigátora.
Celá akce trvala dvě minuty. Až příliš dlouhé minuty. Jejím výsledkem bylo nejen 701 oficiálně hlášených mrtvých, ale více než osmdesát nezvěstných, tedy vlastně také mrtvých, 1184 zraněných. 11 000 lidí zůstalo bez střechy nad hlavou, bylo úplně zničeno 68 domů, 88 velmi těžce poškozeno, 168 těžce poškozeno a 2351 poškozeno lehce. V údajích o počtu mrtvých nejsou zahrnuti občané německé národnosti, jejichž počty tehdejší velitelství nezveřejnilo. Prostá statistika nic neřekne generacím, které onen den nezažily. Jenže já v té době žil a bomby padaly kolem, na Vinohrady a Nové Město, směrem k Vltavě na mnoha místech hořelo a já prožil okamžiky, které mě poznamenaly na celý život. Při tom jsem se později s válkou a jejími hrůzami mohl mnohokrát ještě znovu seznámit.
Ač mě tehdy maminka při prvních výbuších bomb, jež zasáhly budovu rozhlasu a vyrazily naše okenice – sklo z oken se tlakovou vlnou rozšířilo na miliony hvězdiček a zarylo do stěny nad kuchyňskou linkou – chytila do náruče a vrhla se se mnou do koupelny. Prý jsem se bez přestání třásl a plakal. Nebyl jsem k utišení ani poté, co už letadla dávno mířila zpět na své základny. Až teprve po velmi dlouhé době jsem se prý uklidnil. To už dávno sirény zrušily poplach. Ta vzpomínka na onen 14. únor ve mně však zůstala navždy a vždy si jí, i s dalšími vzpomínkami z onoho 14. února a dne následujícího vybavuji podnes.
Stále mám před očima hořící domy na Vinohradské, tehdy Schwerinové, ulici, jež vedla souběžně s tou naší, které se snažili uhasit hasiči, a téměř podrobně si vybavuji vnitroblok mezi námi a budovami rozhlasu s troskami, které z horních bombardovaných pater padaly dolů. Kolik metrů nás dělilo? Snad sto padesát či méně?
Navečer jsme vyšli ven. Prošli jsme ulicemi kolem. K synagoze, jež dostala plný zásah a zbyly z ní jen holé zdi, nás nepustili. Také mnohá další místa byla neprůchodná. Ostatními ulicemi stále jezdily houkající sanitní vozy svážející raněné. Byl nepředstavitelný zmatek. Kousek od Hlávkovy porodnice jsme minuli zničené dílny Národního divadla. Uviděl jsem poprvé v životě i mrtvé, většinou pokryté prostěradly, ležící na stolech ve spodní části jedné fakultní budovy na Albertově. Bylo to okny v přízemí do jejích spodních prostor. Nebyli jsme zde sami. Desítky lidí tu čekaly na zprávy o svých známých, o nichž se chtěly něco dozvědět a věřily, že nebudou mezi těmi sem sváženými. Pro jiné to bylo jen smutné zakončení procházky zraněnou Prahou.
Náš návrat skončil otázkou PROČ? Proč ti mrtví? Proč byla zasažena nemocnice na Karlově náměstí, ač označená červeným křížem? Proč jedna z tramvají plná lidí dostala přímý zásah? Proč – vždyť Praha nebylo říšské město plné nacistických vojáků? Proč je zadní stěna našeho obýváku plná jiskřiček? Proč vůbec válka?
Právě s ní jsem se ostatně ve svém životě měl setkat ještě mnohokrát. Jednou, když nás spojenecké letadlo vyhnalo z vlaku mířícího do Slaného a my s babičkou jsme museli zalehnout do pole, aby pak rozstřílená lokomotiva nemohla pokračovat dál a my jsme spolu s ostatními cestujícími museli po kolejích dojít několik kilometrů do slánské stanice. Tam pak čekat na novou. Vzpomínám také na dobytčí vlak plný sovětských zajatců na nádraží u naší vsi vzdálené tři kilometry od Zlonic, kam mě naši odvezli po únorovém šoku, jimž jsme házeli chleba. Pamatuji i kulometný střet mezi Rudou armádou a oddílem SS nad naší vsí, který skončil porážkou esesmanů, ale i smrtí jednoho osvoboditele, jehož zasáhl nacistický střelec.
Po válce jsme se přestěhovali do dostavěného patra domu v Budečské ulici, do bytu, v němž zahynula rodina jednoho tátova pozdějšího známého, který jediný, protože nebyl doma, přežil. Chodil jsem do školy, která musela být zčásti rekonstruována, protože jedna z bomb se jí pokusila rozdělit ve dví. Žil jsem skoro dvacet let o kousek níž v Blanické ulici v novém domě, který byl postaven na místě toho, jenž dostal přímý zásah a nikdo z v něm žijících nepřežil. To obojí bylo na Vinohradech.
Později, už jako novinář, jsem s úctou a skloněnou hlavou stál na Piskarevském hřbitově v St. Petěrburgu a připomínal si slova malé Táni Savičevové: Všichni umřeli, zbyla jen Táňa. Stál jsem také na břehu Ladožského jezera poblíž nacisty nedobité Šliselburské pevnosti, kde začínala Cesta života pro obklíčené město Leningrad, kousek od místa, kde nacisté vybombardovali loď označenou červeným křížem, jež byla plná evakuovaných dětí. Hrůzy, jež způsobuje válka, mě doslova obestřely v nemocnici s těžce zraněnými, v některých případech i beznohými teenegry a dětmi, které mělo na svědomí spojení Izraele s libanonskými maronity. To byl důsledek dobývání sídlišť (táborů) Sabra a Šatíla (1982). Prošel jsem totálně zničené syrské město Kunejtra poté, co ho Izrael navrátil Syřanům. Viděl jsem dosud nezasypané díry po bombách, které Američané shazovali na silnice a rýžoviště u Rudé řeky kousek od Hanoje, i popraviště, kde tzv. Rudí Khmerové vraždili své oběti, protože vedli svou podivnou svatou válku údajně za lepší svět. Byl jsem vícekrát v Lidicích, Javoříčku, Terezíně, Osvětimi-Birkenau. S úctou a pokorou jsem navštívil Buchenwald, popraviště u Kaunicových kolejí v Brně, postál u zvonu v běloruské Chatyni, v bývalém KT Salaspils, na Dukle i u verdunského památníku.
Viděl jsem dost, abych mohl napsat: Stop válce! Válku přece nemůže vítat nikdo, kdo má rád – obrazně řečeno – tulipány (J. Suchý), a na místo podpory jednání o míru chce podporovat další umírání. Také proto jsem uvítal prohlášení prezidenta Trumpa o tom, že se musí ukončit zbytečná válka na východě Evropy. O to víc odsuzuji válečnické akce našich bombometčíků. Proto nemohu své zamyšlení k únorovému bombardování Prahy zakončit jinak, než slovy ruského spisovatele Andreje Platonova: »…zatracení pancharti! Vymysleli si cara, víru, seshora to stvrdili vlastí a bijou lidi, aby dokázali, že je ten vejmysl správnej! Kdyby přišel někdo jinej, vyškrábe si z mrzácký palice jinej vejmysl a bude lidi hnát na smrt a oddělávat dál! A to všechno jen proto, aby všichni věřili jediný pravdě!« (z knihy Zrození mistra).
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.