Zapomenutý a nepřipomínaný program

Akční program KSČ! Co říká dnešní generaci? Nic, nebo velmi málo. Nelze se divit, když v jedné soutěži odpovídající mladí lidé nevěděli ani to, kdo byl Antonín Zápotocký a kdo vlastně podepsal Mnichovskou dohodu. Ostatně v paměti ještě je, jak jedna brněnská učitelka v televizním pořadu paní Jílkové bezostyšně tvrdila, že nás osvobodila americká armáda. Nedivme se tomu, když naším vzorem je školství, kde z funkce a vlastně ze školy musela v minulých dnech odejít ředitelka, protože ukazovala dětem Michelangelova Davida a další renesanční výtvarné skvosty. Její výuka byla rodiči hodnocena jako pornografie. Kdy také nás potká podobný přístup sice nevím, ale lze ho brzy očekávat, jestliže už dnes soudíme učitelku za vyslovení svého objektivisticky formulovaného názoru, a když učitelé, kteří myslí jinak než český mainstream a vládní pětikoalice, musí skrývat své přesvědčení…

Akční program, o němž jsem se zmínil, nebyl jen nějaký plán pro uklidnění a získání hlasů, aby pak, po zvolení předkladatelů, byl odvrhnut, jako je tomu nyní. Na rozdíl od dnešních plánů, vč. prohlášení současné vlády, měl tehdy doslova »bombový ohlas«. Naznačoval totiž cesty k ozdravění společnosti a k tomu, aby se vyřešily některé dlouhotrvající problémy ve prospěch všech. Měl přesah do budoucnosti.

Ty dnešní rychle se měnící plány, pokud jde o budoucnost, jen »rozevírají nůžky« ve prospěch kapitálu. A tak, co bylo včera slibováno, už pozítří neplatí a nikdo se nad tím nepozastavuje. Možná u piva si lidé zanadávají, ale postupně, jak se »utahují šrouby«, každý začíná mít strach ze »zapovězených témat«. Ti, co pracují, stále více mlčí, aby neztratili svou práci, zvláště, jsou-li placeni ze státem přidělených peněz. Ti, co berou důchod, se bojí o jeho výši a o to, zda brzy nebudou muset platit také za své zdraví, ač se v Listině práv a svobod píše něco jiného…

Čert vem tu Listinu! Nám projde všechno, a kdyby bylo nebezpečí, že třeba nikoli – tak si říkají naši představitelé ve vládě a v parlamentu – dáme volební právo šestnáctiletým, které lze snadněji ovlivnit, a prosadíme korespondenční hlasování zvláště pak ze zahraničí, kde lze voliče jednodušeji zmanipulovat. Ostatně stačí krátký čas omezení výše důchodů a odčerpání toho, co zbyde platbou za léčbu a medikamenty a penzistů bude čím dál tím míň. Prostě rychleji pomřou. Těm mladým stačí hesla o svobodě a demokracii, Facebook, sliby, jimž stejně nepřikládají žádnou váhu, módní výstřelky, jimiž se mohou chlubit, adrenalinové filmy a tvrdá hudba. Prostě panem et circenses, tedy chléb a hry.

Ten Akční program, o němž jsem se zmínil, byl tedy jiný, i když ani on nebyl prost problémů. Byl psán narychlo, různými skupinami s různými záměry a tak se v lecčems dostal »do slepé uličky« a v lecčems »předběhl svou dobu«.

Vraťme se nyní do období před padesáti pěti lety, kdy ve dnech 2. až 4. dubna jednal Ústřední výbor KSČ. Pokusil se vyslovit mnoho nových myšlenek, ale zároveň ukázal, jak složitá byla cesta od lednového pléna 1968 k onomu dubnovému. A při tom to vlastně byl teprve začátek. K událostem, jimž se pak začalo říkat Pražské jaro, to byl jen první krok. Střet progresívních a konzervativních myšlenek se však už začal projevovat. Akční program zde přijatý údajně chtěl, podle některých pozdějších výkladců, navázat na neuskutečněnou Gottwaldovu »československou cestu k socialismu«.

Jenže bylo tomu tak? Možná, že něco z Gottwaldových myšlenek se do nového programu dostalo, ale doba se posunula. Byly známy i brzdy, jež zkomplikovaly předlednový vývoj, excesy z počátku padesátých let, odhalen kult Stalinovy osobnosti a naopak také úspěchy nové společnosti. Tentokrát, na zmíněném dubnovém zasedání, však mělo jít o řešení oněch brzd a posun kupředu. To ovšem muselo být spojeno i s obměnou funkcionářů a příchodem nových, nezasažených obdobím stagnace a poúnorových represí.

Cíle, které si autoři Akčního programu dali, byly mnohostranné. Až příliš rozsáhlé pro to, aby mohly být naplněny. Týkaly se »více svobody«, nových volebních pravidel, naplnění hesla »vládnout nikoli společnosti, ale se společností«, vytváření nových zájmových organizací, spolků, zrušení cenzury, zavedení svobody projevu a shromažďování, svobody pobytu spojenou s možností vycestovat do zahraničí, potřebných hospodářských reforem, vytvoření podnikových rad s rozsáhlými pravomocemi, zajištění nezávislosti soudnictví, dosažení volné směnitelnosti koruny v zahraničí, získání zahraničních úvěrů pro rekonstrukci průmyslu, odstranění direktivnosti v jeho řízení, atd. Bylo toho moc, co mělo být řešeno téměř okamžitě.

Souběžně byly projednány i některé kádrové otázky. Týkaly se i změny prezidenta – odcházel Antonín Novotný, přicházel Ludvík Svoboda, předsedy vlády – namísto Jozefa Lenárta byl navržen Oldřich Černík. Ministerstvo obrany měl místo generála Lomského vést gen. Dzúr, ministerstvo zahraničí namísto Václava Davida Jiří Hájek, ministerstvo vnitra Josef Pavel, zemědělství Josef Borůvka, školství prof. Vladimír Kadlec, spravedlnost národní socialista Bohuslav Kučera, atd. Místopředsedy vlády se stali ekonom Ota Šik, Lubomír Štrougal, Gustáv Husák, Peter Colotka a František Hamouz.

Problémem byly rehabilitace. Také ty se na zmíněném zasedání projednávaly. Zatím však nebyla hotova podrobná analýza trestních událostí z let poúnorových. Komise, které se jí před tím zabývaly, většinou postupovaly »velmi ostražitě«. Ani dubnové zasedání 1968 však nedokázalo problém vyřešit a jen ho posunulo dál. Teprve tzv. Pillerova komise napsala podrobnou a zřejmě odpovídající zprávu. Ale to bychom se museli posunout o nějaký ten rok dál.

Akční program mohl ovšem být základem pro další rozpracovávání. Ukázalo se, že jeho rozporuplnost během dalších měsíců napomohla jen k dalšímu rozdělování společnosti. Přesto jako pozitivum lze hodnotit, že vůbec vznikl a dal si cíle, jež mohly kladně ovlivnit vývoj země. Že se nenaplnily, bylo vinou nejen jeho zmíněné rozporuplnosti, ale také vlivu okolností, které byly mimo Československo.

Dnes se pětikoaliční vláda, pokud jde o rozdělování společnosti, dostává do podobné situace. Svůj Akční program však nemá, nevytvořila ho, ani se nesnaží alespoň o kousek zlepšit životní podmínky obyvatel Česka. Zůstávají jí jen ty »okolnosti«, které jsou mimo naší republiku. Jak vidět, nepoučili jsme se…

Jaroslav Kojzar