Zamyšlení o věrnosti

Mám před sebou dvě knihy. Obě se nám pokoušejí předložit stručné životopisy slavných či méně slavných herců. Obě jsou vydány přibližně ve stejné době. Jedna se jmenuje Populární slovník českých a slovenských herců, druhá Osudy hvězd stříbrného plátna. Jedna je přísně objektivní a nezabývá se politickými postoji, druhá hodnotí herce mj. za jejich politické postoje. Je režimní a tedy jednostranná. Ti, kteří jdou s dobou, jsou vyzvedáváni, a o těch, co smýšlejí jinak, se dozvídáme skoro žalovatelné věci. Prostě seřazuje »hvězdy« do dvou kategorií – na bílé a černé. Žádná jiná barva použita není. A tak jsem se rozhodl se zamyslet nad věrností cílům a myšlenek a zvolil jsem k tomu padesát let, co uplynulo od smrti herce Vítězslava Vejražky.

Předem zdůrazňuji, že herce jsem nikdy nepotkal, neznali jsme se. Vídal jsem ho jen ve filmu a v některých divadelních hrách v Národním divadle. Znal jsem jeho ženu – Jarmilu Krulišovou, taktéž známou herečku. Po listopadovém převratu velmi ostře odmítala dehonestaci svého muže, ale co jí to bylo platné?

Předem však, abychom pochopili životní osudy Vítězslava Vejražky (nar. v roce 1915), přece jen několik životopisných informací. Herecké nadání zdědil po matce, po otci pak sociálně silné přesvědčení. Vyučen byl sice jako číšník, ale po absolvování pražské konzervatoře se věnoval divadlu. Za války působil v Ostravě, pak v Brně a nakonec v pražské Uranii. Po válce pomáhal zakládat Divadlo 5. května, rok působil ve Zlíně a odtud přešel přímo do Národního divadla, kde postupně působil nejen jako herec, ale i jako režisér a koncem šedesátých let dokonce jako šéf činohry. Angažoval se i politicky. Koncem šedesátých let se stal poslancem a v jeden čas dokonce i předsedou Svazu dramatických umělců. Pokud jde o role a to jak na divadle, tak ve filmu a v televizi, bylo jich na desítky. Namátkou jmenujme jeho Othella, jeho Mercucia, jeho Francka v Našich furiantech, jeho Buška v Tvrdohlavé ženě, jeho režii v Nezvalově Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, vTylově Lesní panně… (Národní divadlo), jeho role v Aleně, v Kříži u potoka, v Údolí včel, v Ďáblově pasti… (film) či v Hříšnících, Nápadnících trůnu, ve Lvu v ulicích, Mračnu, Maryše… (televizní inscenace). Dopočítat se všech je skoro nemožné.

Snaha ho očernit vychází ze starého poúnorového svazku, kdy měl podepsat spolupráci s StB. Jak to tehdy bylo, nevíme. Jen to, že čas všechno setřel a po několika letech vše odnesl do ztracena.

A ještě pro úplnost dodejme: Vítězslav Vejražka, národní umělec, profesor na konzervatoři, zemřel právě před padesáti lety, tedy 8. června 1973.

Mně však nejde o to, abych rozkrýval současné senzace, vyvracel snahy kompromitovat. Velmi málo věřím účelovým tvrzením, ať již pocházejí od StB nebo v dnešní době od BIS, protože účel světí prostředky, jak nám ve svém Vladaři vzkázal sám Machiavelli.

Vítězslavu Vejražkovi je přičtena jako negativní jeho víra v socialismus. To, že nezradil své levicové myšlení. Že zůstal věrný své, abych tak řekl, »uhlířské víře«. Na rozdíl od druhých, kteří hráli v socialistických filmech dokonce komunistické funkcionáře a říkali si soudruhu, kteří v jednotlivých snímcích bránili socialistické zřízení a po listopadu najednou změnili dres a začali naplno sloužit novým, často nikoli našim, pánům. Jako rabi shrbili svůj hřbet a v očekávání pochvaly odvrhli vše, co bylo dříve. »Ja – peníze só peníze, milé Vávro…« (Vilém Mrštík: Maryša).

Jsme tedy u slov »věrnost ideji«, pro níž jsme se, tedy generace do Listopadu 1989, snažili měnit svět, aby byl pro každého z nás příjemným a vytvořil nám životní a sociální jistoty. To byla myšlenka, jejíž naplnění naráželo někdy na naši neschopnost poučit se z chyb druhých a nedělat ty vlastní, které někdy vycházely z našeho pozérství, jindy zas třeba z přesvědčení, že jde o problémy nového zatím nevyzkoušeného systému a že čas nás navede na správné cesty, nebo dokonce z hledání, jak naplnit zmíněný záměr, přičemž jsme třeba zvolili špatné řešení. Chyb bylo mnoho, kdyby nebylo, nebyl by ani polistopadový dnešek. Vejražka byl věrný odkazu svých předků, ale i ideji, která ho provázela životem. Také on se dopouštěl chyb a mnohé by jistě dělal jinak, ale svou víru v lepší svět, jsem o tom přesvědčen, by vždycky měl před sebou, jako něco, co chceme dát lidstvu.

Lidé, kteří jsou této myšlence věrní, jsou pro dnešek nebezpeční. Nelze je zlomit funkcemi, majetkem, penězi a jak známo, kapitalismus je založen na velmi jednoduché myšlence: každý je podplatitelný, jen se neví, kolik to bude stát a jaká musí být vyřčena suma. Protože Vítězslav Vejražka z tohoto hlediska byl nepodplatitelný a svou víru v lepší svět by neprodal, musí ho současný režim zahrnout nenávistí a udělat vše, aby se na něj zapomnělo. Není sám. Stejně jsou na tom Jiřina Švorcová, Václav Švorc, Jiřina Petrovická, Jaroslav Průcha, Štěpánka Ranošová, Světla Amortová, Lída Plachá, Miroslav Florian, Emanuel Famíra, Adolf Zábranský, Vladimír Šolta, S. K. Neumann, Vítězslav Nezval, Turek Svatopluk, Ivan Olbracht, Marie Majerová a další. Za to ti, co změnili své pláště, jsou dnes chváleni a vyznamenáváni. »Věrnost ideji« však vyznamenána není. Jen rabům a těm, kteří jsou ochotni za pověstných »třicet stříbrných« prodat cokoli, má prý patřit budoucnost. Zatím to stoupencům Machiavelliho vychází. Ale říká se: Do času…

Proto si vážím Vítězslava Vejražky i jeho úsilí budovat divadlo, které pozvedává, dává naději a formuje člověka jako součást společnosti, kde člověk člověku není vlkem.

A pokud jde o zmíněné dvě knihy? Kdybych o hercích chtěl něco vědět, vzal bych do ruky tu první – Populární slovník českých a slovenských herců autorské dvojice Vladimíry Varmužové a Vladimíra Hroudy.

Jaroslav Kojzar