Zákon o jednotné škole – jen to nejhorší?

Podle »mnohých«, jak jsem si mohl přečíst ve webu Portálu.cz (nezaměňuj za iportaL24.cz), zákon o jednotné škole prý bývá považován za »výraz všeho zlého, co naše školství v totalitním období postihlo«. Kolik je oněch »mnohých« jsem se nedozvěděl. Proč? Protože nebyli oni »mnozí«, ale jen pár tzv. odborníků, kteří nikdy neučili, ale po Listopadu, potřebují »do toho« mluvit, anebo jde jen o povinné zpochybnění všeho, co se týká předlistopadové minulosti.

Dnes máme výročí přijetí zmíněného zákona. 21. dubna 1948 byl schválen Poslaneckou sněmovnou. Byl dlouho připravován. Dokonce se k němu ještě dlouho před Únorem vyjadřovala i ministerstva vedená nekomunistickými stranami. Připomínalo se, dopracovávalo, ale nezamítalo. Zajímavá informace, nemyslíte? Proč si dnes polistopadoví chytří, kteří sami Listopad nepamatují anebo jen jako děti, musí získávat »ostruhy« odsudkem hraničícím až s nenávistí? Proč? Protože jen tak se mohou v novém systému dostat nahoru a shlížet na ostatní z výšin.

Ale proč, skutečně, proč má být onen zákon tak odsouzeníhodný? V čem ho máme dnes kritizovat? No řekněte, je něco nedobrého na tom, že si dával za cíl vytvořit jednotný systém výchovy a vzdělávání platný v celé republice? Nebo na tom, že žáci mají chodit do školy od šesti let do patnácti, tedy získávat základní vědomosti pro život, na něž lze navazovat v dalším vzdělávání či sebevzdělávání? Že v tomto období života jsou školy povinné a bezplatné? Že se na nich vyučuje česky a slovensky, že »podléhají veřejnému zdravotnímu dozoru, předpisům o zdravotních opatřeních, o preventivní zdravotnické péči a péči sociální«?

Do té doby se chlapci a děvčata ve městech vzdělávali odděleně – pamatuji to, učně si vychovávali soukromníci anebo velké tovární komplexy, výuka neprobíhala podle jednotných plánů a končící žáci měli tedy často naprosto rozdílné vědomosti, gymnázia byla pro ty, jejichž rodiče na to měli, a pro ostatní, třeba i velmi nadané žáky, zůstávala uzavřena. Na gymnáziích učili profesoři, v »měšťankách« jen učitelé, atd.

Najednou, díky tomuto zákonu, se všechno mělo měnit. Už nemělo rozhodovat konto rodičů, všichni si byli rovni. Jistě, i takový záměr měl své »mouchy«. Vznikly zvláštní školy pro ty, jimž bylo nutné se více věnovat, což znamenalo také redukci učební látky, ne dostatečně se »odlišovali« supernadaní žáci od běžného průměru, učební plány především v dějepise a československé literatuře preferovaly hrdinství předků, revoluční činy a vlastenectví a málo se učilo o těch druhých…, ale ptám se: Bylo to na závadu?Škola napříště neměla vychovávat jen individua, jež budou velet ostatním, méně schopným, přičemž se schopnost bere jako tvrdost v prosazování, ale k tomu, aby si člověk byl vědom, že je součástí kolektivu a že je schopen udělat něco pro druhé, aniž se zeptá, co za to.

Pochopili jsme, tedy naši otcové a dědové, kteří měli svou předválečnou a protektorátní zkušenost, že jsme součástí druhu, že stát se musel napřed znovuobnovit a na to jedinec nestačil, že národ jsme byli my všichni, kdo jsme žili v té české kotlině mezi rozhraním Karpat a českých pohraničních hor, či v Podtatří. A že cestu k onomu poválečnému dnešku doprovázelo často utrpení a sebezapření našich předků, jako byli Hus, Žižka, Jiří Poděbradský, Veleslavín, Komenský, generace Boudy a Dobrovský, Kollár, Šafařík, Jungmann, Havlíček, Tyl, Palacký, Němcová, či Neruda, Hálek a starý Zápotocký s Josefem Boleslavem Peckou. Šlo o to pochopit, že v jednotě je síla. Čas mnohé chyby a přešlapy onoho počátečního období revidoval, i když jsme třeba kritizovali tu pomalost.

Šlo o to naučit nové generace chápat dějinné souvislosti a to, že s námi »dole« může mít těžko stejné zájmy Baťa, Preiss či Hohenlohe. Proto musely být všechny školy státní a jejich cílem mělo napříště být vychovat čestného, vzdělaného člověka, v systému, který je založen na rovnosti a sociální spravedlnosti. Co na tom bylo špatného? Co na tom úděsného vidí kabinetní pisálci? Nešlo o to obléci každého do uniformy a naučit ho stejné fráze. Ale myslet. Svobodně a ve všech souvislostech. To byl zájem oné reformy.

Nyní, po Listopadu, jsou ony cíle pochopitelně jiné. Individualita, svoboda, lidská práva – to jsou bohové dneška. Prý šlo o jejich porušování a tím o »lámání páteře« generací. Nevím ovšem, zda na prvém místě postavená individualita, která nectí práva druhého, jen sebe a svých cílů, má být zdrojem pro růst tvůrčích sil člověka. Nedomnívám se ani, že ono heslo o »lidských právech« je vedeno upřímně. Svobodu a ona zmíněná práva je totiž nutno chápat v souvislosti s dobou. A tato doba je potřebuje jen proto, aby ti mocní mohli být ještě mocnější, ti bohatí ještě bohatší, ti chudí ještě chudší. Proto je tak kupředu postrkován katolicismus a namísto lidí práce nám v televizi jako GENdoby předkládají shromažďovatele majetku anebo jim sloužící filmové hvězdy.

Pomalu předělávají cíle zmíněného zákona. Znovu se část výchovy dostává do soukromých a církevních rukou, práva se mění v »pedagogickou můru«, zrušily se učiliště a školy umožňující všem nabýt určitou úroveň vzdělání, inkluze omezující znalosti všech zaujala jejich místo, šikana je sice pronásledována, ale celým systémem vlastně podporována, protože ona je také motorem silných. Nyní se zcela vážně jedná o zrušení hodnotících známek, o vypuštění hůlkového písma z výuky, převedení celého školství na soukromou bázi, atd., atd. Na všem se dá totiž vydělat, tedy těmi, kteří jsou blízko anebo mají správnou legitimaci v kapse. Časem tak poklesne vzdělanostní úroveň v naší vlasti a budeme se moci konečně zapojit do sorosovského plánu vytváření jedné vysoce vzdělané elity a těch ostatních méně vzdělaných.

Proto se ona kritika koncepce jednotné školy, jež dostala v naší vlasti zelenou 21. dubna 1948, objevila v Portalu.cz.

Jaroslav Kojzar