Záhadným způsobem se mlčí o dvou věcech. Za prvé o zprávě Amnesty International, která říká, že bojová strategie Ukrajiny ohrožuje hlavně civilisty. Zároveň je ve zprávě napsáno, že Ukrajina porušuje mezinárodní práva. Zpráva, která byla publikována v srpnu 2022, se stala terčem kritiky. Zejména pravicoví politici tvrdě kritizovali organizaci, která je nositelkou Nobelovy ceny za mír. Jak smutné, že někteří nechtějí respektovat závěry renomované lidskoprávní organizace.
Nejvíce se proti zprávě postavila Mirka Němcová, která zase vyprávěla jednu ze svých pohádek. Dle jejích slov je zpráva hodná odmítnutí a zavržení, protože neoslavuje hrdinný boj Ukrajinců proti Rusku. Amnesty International si ale za zprávou stojí. Přeci jen se na Ukrajině byli její zástupci podívat. Mirka Němcová nikoliv. Ta jen na sociální síti Twitter vždy vypustí jeden ze svých »malostranských« hlodů. Komu tedy věřit? Mirce Němcové nebo Amnesty? Osobně věřím Amnesty, i když i tuto organizaci zrovna moc nemusím. V tomhle ale byla vysoce objektivní.
O dalších zprávách Amnesty International se raději mlčí. Nikdo již nechce nic zveřejňovat. Zřejmě se to nehodí do krámu, když naši vládní představitelé jezdí na Ukrajinu. Nejezdí tam však, aby dojednali mír. Důležité je, aby se vojensko-průmyslový komplex dále rozvíjel. K tomu je potřeba konflikt udržet co nejdéle. O míru se nemluví. Ten není v kurzu. Vláda na Ukrajině domlouvá kšefty pro naše (nebo zahraniční?) firmy. Až tahle válka skončí, pomůžeme s obnovou země. Nikdo ale neřekl, kdy speciální vojenská operace na Ukrajině vlastně skončí. Nebo snad někdo již něco ví? Bude se snad Ukrajina připojovat k Česku? I tohle mohlo být utajovanou informací, se kterou naše vláda do Kyjeva (pokud tam byla) jela.
Druhá věc, o které se mlčí, se týká dodávek plynu do Evropy. Nikdo nechce vyšetřovat »rozstřelené« plynovody Nord Stream 1 a 2. Všichni říkají, že nic neví. Nikdo raději nic zjišťovat nechce, aby se náhodou nezjistilo, že to udělal nějaký ten spřátelený stát. Stali jsme se zajatci v geopolitické hře velkých států. Zejména USA. Ty jasně dávají najevo, že už jim konflikt na Ukrajině není po chuti. Vypadá to, že bankéři požadují od Ukrajiny platby za zbraně. Zadarmo to přeci není. Nebo snad Ukrajinské dluhy bude platit někdo jiný? Česká republika, když tam Ukrošenkova vláda byla na pověstném »výletě«? Jak to tedy bude s dodávkami plynu? Všude krouží tankery s tekutým plynem a není je kde vyložit. Někdo očividně přestřelil. A opět to byla Evropa, které pořád ještě šéfujeme.
Jsou to záhady nad záhady. Jedni nechtějí uznávat zprávu lidskoprávní organizace. Druzí zase nechtějí nechat vyšetřit poškození plynovodů. Do toho všeho se nám postupně motají příkazy z USA. Ty nám říkají, jaká letadla si máme koupit, koho poslouchat nebo vyznamenat. Stali jsme se otroky ve vlastní zemi, jak v roce 1989 prohlásil Miroslav Štěpán. Byl velice nadčasový, aniž by tušil, jakou bude mít pravdu. Doba je velice složitá a budoucnost nejistá. Je nutné začít uvažovat o změně systému, který bude více otevřený lidem a bude jim naslouchat. Nebude upřednostňovat zájmy cizí země na úkor vlastní. Jedině tak vybředneme z marasmu, který prožíváme, a vyhneme se propasti, která na nás číhá.
Jan Klán
Z toho obsahového kafemlejnku, který se tu za ruské peníze opakuje stále dokola a formou by nezaujal ani dětské čtenáře Mateřídoušky, stojí za zmínku pouze zmiňovaná změna systému. Všimněme si, že není nijak upřesněná. Komunisti totiž zatím nemají koule na to, aby přiznali, že se jedná o prachsprostou bolševickou revoluci, kdy poteče krev a budou se krást majetky. Ale třeba se mýlím a soudruh Klán bude první, kdo přestane opakovat do zemdlení proruské narativy a raději odpoví na otázku majora Terazky: „Klán, a čo vy si predstavujete pod takým slovom systémová zmena?“.