V časech, kdy se informační válka stává každodenní realitou a historická paměť je cílem politického přepisování, jsme svědky nebezpečného trendu, kdy se z obětí fašismu a nacismu stávají podezřelí, zatímco kolaboranti a zločinci jsou přepisováni na »bojovníky za svobodu«. Jako kdyby okupace byla něco nádherného a Protektorát Čechy a Morava byl úžasný. Přitom to není pravda. Vrcholem této cynické manipulace je současný tlak na revizi dějin druhé světové války, zvláště je znevažována role Sovětského svazu při osvobozování Evropy.
Nedávno zveřejněné doporučení Úřadu strategické komunikace Vlády ČR, jak »bojovat proti ruským narativům«, přináší znepokojivý vzkaz od KostraKoV O. Foltýna. Pod záminkou obrany »informační bezpečnosti« se tvrdí, že Rudá armáda Československo neosvobodila, ale okupovala. Toto tvrzení není jen historickým revizionismem, ale rovnou lží. To si musíme říci narovinu.
Je historickým faktem, že vojska Sovětského svazu vstoupila na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava v roce 1945 jako součást porážky nacistického Německa. Během Pražské ofenzívy padly tisíce sovětských i českých vojáků, kteří pomáhali v posledních dnech války vyhnat Wehrmacht z českého území. A na rozdíl od amerických jednotek, které se dle uzavřených dohod zastavily na demarkační linii, Rudá armáda postupovala až do hlavního města. Sovětské síly z území Československa odešly v roce 1945, jak to odpovídalo tehdejší dohodě mezi vítěznými mocnostmi. Myšlenka, že šlo o »okupaci«, je tedy historicky nesmyslná.
Zásadní přitom je připomenout, že prezident Edvard Beneš již v roce 1943 podepsal se Sovětským svazem smlouvu o přátelství a poválečné spolupráci. Nešlo o výsledek nátlaku či »invaze«, ale vědomé diplomatické rozhodnutí tehdejšího demokratického prezidenta, který chápal, že bez spolupráce se Sověty by fašismus nebyl poražen. Zpochybňovat tuto realitu dnes znamená nejen urážet památku padlých, ale také vědomě zkreslovat dějiny v zájmu geopolitického přizpůsobení se neoliberální ideologii v hávu myšlení Studené války.
Zároveň se ovšem ve veřejném prostoru legitimizují postavy, které během války kolaborovaly s nacisty, nebo se přímo podílely na vyvražďování civilního obyvatelstva. Tito lidé jsou dnes ve jménu »odporu proti komunismu« vyzdvihováni jako hrdinové, zatímco antifašisté a partyzáni, často spojeni se sovětským odbojem, jsou démonizováni. Jako příklad nám může posloužit vyzdvihování podílu Vlasovců na osvobození Prahy na úkor hrdinství občanů, kteří bojovali na barikádách v době Květnového povstání.
Tato ideologická manipulace není náhodná. Slouží současnému přesměrování společenské nespokojenosti – místo kritiky kapitalistického vykořisťování nebo sociální nerovnosti se veřejnosti předkládá »vnitřní nepřítel«, většinou ve formě jakési chiméry ruského vlivu, která má zakrýt selhání domácí elity.
Z kriticky levicového pohledu musíme trvat na pravdě historických faktů, ať jsou pro současnou moc jakkoli nepohodlné. Rudá armáda nás neokupovala – porazila nacismus, v době, kdy Západ váhal nebo lavíroval. Naší povinností není podléhat nacionalistickým či neoliberálním konstrukcím, ale postavit se jim čelem a vykládat dějiny tak, jak skutečně probíhaly, s úpravami po otevření tajných informací z archívů.
Je nutné si uvědomit, že přepisování historie není jen akademická debata. Je to součást třídního boje o interpretaci minulosti, která legitimizuje současný řád. Proto musíme být ostražití vůči těm, kdo z obětí dělají viníky – a z viníků hrdiny.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.