Vzor pro pana Rakušana

»Kdo veřejně nebo před více lidmi pobuřuje proti státu, proti jeho samostatnosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské formě, trestá se za přečin tuhým vězením od jednoho měsíce do dvou let… Kdo vybízí k hromadnému neplnění veřejnoprávních povinností uložených zákonem, trestá se tuhým vězením od čtrnácti dnů do jednoho roku… Kdo veřejně vybízí k hromadnému páchání přestupku, trestá se od tří dnů do tří měsíců…« atd., atd. Tak nějak si omezení svobody slova a shromažďování představujete Páni konšelé? Pokud ano, pak ani nemusíte vymýšlet nové formulace. To, co jsem napsal, je totiž obsaženo v Zákoně na ochranu republiky, který schválil prvorepublikový parlament, tedy Národní shromáždění. Dnes tomu bude přesně sto let. A ony paragrafy, abych usnadnil týmu pana Víta Rakušana práci, jsou pod body 14/1, 15/1 a 15/4. Také další lze ovšem do nového »antifakenewsového znění« po jazykové úpravě převzít.

6. března 1923 se tedy sešli poslanci a vláda vedená předsedou agrární strany Antonínem Švehlou konečně mohla předložit dlouho odkládaný, již dokonce paragrafově připravený Zákon na ochranu republiky. Obsahoval nejen příslušné represe za urážku prezidenta, ale i za »úklady proti republice«, »vojenskou zradu«, »ohrožení bezpečnosti republiky«, a také »zákazy periodických tiskovin«, pokud jimi byl spáchán některý v zákoně vyjmenovaný čin, atd.

Z hlediska dnešního snažení pana Rakušana, ani název by se tedy nemusel moc změnit. Jde přece také o »ochranu republiky«. Jen bych ho doporučoval rozšířit: »…a proti šíření informací, které nejsou v souladu se záměry současné vlády, NATO, Evropské unie a Spojených států.« Pak teprve by to znělo správně.

Zmíněný Zákon na ochranu republiky se tehdy na stolech poslanců ocitl údajně jako důsledek atentátu na ministra financí Aloise Rašína a jeho smrt (18. února 1923). Mohl být dokonce méně tvrdý, než ten, který připravuje Rakušanův tým, protože ve dvacátých letech minulého století nemusel hlásat zájmy ani NATO a Evropské unie – ještě neexistovaly, ani Spojených států – ty se uzavřely za mořem, protože se jim nepodařilo prosadit svou vůdcovskou roli. Wilson už byl pryč a Harding, jeho nástupce ve funkci, zaměřil své úsilí jinam. Takže naši předci mohli osnovu zákona projednávat jen s tehdejšími spojenci – Francií a státy Malé dohody. Vládní strany mohly proto v krátké době zmíněný zákon předložit do jednání.

Pan Rakušan k tomu potřebuje více času. Snad proto, že konzultace »s přáteli« trvá déle, než v době, kdy to měli k současné komunikační technice nepoměrně dále.

6. března 1923 byl tedy zákon poslancům předložen. Ani tehdy však projednávání nebylo jednoduché. Velký počet pozměňovacích návrhů schvalování zkomplikoval. Také to, že měl být schválen současně se zákonem o tisku, znamenalo více připomínek. Souběžné přijetí zákona o tisku bylo pro vládní strany ovšem výhodné, protože se tak vlastně mohla obnovit i cenzura, a co je správné a co nikoli, bylo tedy plně v jejich rukou. Komisi, která oba zákony připravila a také představila poslancům, vedl ministr vnitra, agrárník, majitel velkostatku, Jan Malypetr, pozdější předseda vlády, a asistoval mu slovenský sociální demokrat Markovič.

Hlasů proti nebylo právě málo. Dokonce popřevratový ministr výživy, člen socialistické strany, poslanec Bohuslav Vrbenský, ve svém emotivním vystoupení vykřikl: »Až sem a ani o krok dál.« Společně s ním i někteří další z jeho skupiny – Landová-Štychová, Bartošek ad. Zásadně proti byli komunisté.

Zákony byly nakonec přijaty. Mohly být také v krátké době uplatněny. Dokonce střelba do demonstrantů, která v následných více než deseti letech měla být součástí prvorepublikové skutečnosti, byla Zákonem na ochranu republiky zčásti kryta. Levicový tisk byl, zvláště za doby Velké krize a boje proti fašismu, téměř denně postihován cenzurními zásahy a některé tituly byly dokonce i na měsíce či týdny zastavovány. Ke stíhání byli vydáváni nejen vůdci stávkujících a demonstrantů, ale také představitelé opozice. A bylo toho využíváno.

Časem se onen zákon podařilo ještě přitvrdit, ale to už začala fašizace země. Je ovšem zajímavé, že býval použit vícekrát proti radikální levici než proti německé iredentě. Ale to asi byl jeho pravý účel.

Na počátku však byl Zákon na ochranu republiky. Pan Rakušan má tedy vzor. Nemusel by si dávat práci s novým zákonem. Dokonce hledat nějaké zdůvodnění ve stylu obrany občanů před dezinformační lží či proruskými vlivy. Neznáme výsledek práce jím ustavené komise. Je ovšem možné, že stoletá zkušenost bude využita a staré zapšklé úřednické vyjadřování nahrazeno moderním. Obsah ovšem zůstane. Dnešní dalšími epitety vyšperkovaná slova »svoboda a demokracie« znějí přece jen vznešeněji.

Takže Hej, páni konšelé, vyslyšte nevinný přání!

Hej, páni konšelé, já bych chtěl na zemi ráj!

Možná, že mám přání omšelé,…

…ale s vámi to stoupenci pětikoalice nepůjde. Dříve či později budete muset odejít! Raději ovšem dřív.

Jaroslav Kojzar