Výročí Klementova breve je podnět k zamyšlení

Když renesanční baskický šlechtic Ignác prozřel, stal se bojovníkem proti reformaci. Hrad, kde se léčil po zranění, patřil jeho otci. On sám voják a »vínapitel«, jak bychom klidně mohli napsat, se tady najednou změnil v bigotního bojovníka proti nekatolíkům. Nebyl první ani poslední. Také Saul – Šavel na tom byl stejně a z ubijce křesťanů se stal jako Pavel nejen jedním z nich, ale v podstatě »tvůrcem křesťanství«, i když sám toto místo přiřkl svatému Petrovi. Podobných prozřelců bychom v dějinách našli mnoho. Ostatně ani muž nesoucí obě uvedená jména, jehož obrázek najdeme na přebarvených známkách, nebyl jiný. V tom nebyl původní, Andy Warhol se svou různě vybarvenou Monou Lisou se dočkal dokonce světového uznání ve výtvarném umění. Ostatně, už je nějakou chvíli přece »svoboda« a každý se může přebarvit, jak chce, napodobovat koho chce a také to mnozí tak činí.

V srpnu roku 1534 založilo několik stejně myslících mužů v kapli sv. Diviše na pařížském Montmartru řád, který si dal za cíl bojovat proti odpadlíkům katolické církve. Uvnitř i zvenčí. Nebylo to mečem, na rozdíl od templářů, ale propagandou. Léty se stal mocným řádem. Tak mocným, že to až ohrožovalo zájmy vládců tehdejšího světa. Mezi jeho členy byli sice učenci, vzdělanci všeho druhu, ale také inkvizitoři a spalovači knih, které pokládali za heretické. Byl ovšem Balbín a Dobrovský, ale také Koniáš a třeba Robert Bellarmino, rozhodující postava v procesech s Giordanem Brunem a Galileo Galileem, byli i východočeští bratři Societas Iezu Christi a jejich boj s hrabětem Šporkem. Sám jeho zakladatel, Ignác z Loyoly, nám sdělil způsob, jak zvítězit nad protivníkem. Prý ve všem být lepší než on, a při tom to, co škodí jejich hlavnímu cíli, ať to stojí, co to stojí, z cesty odstranit. Proto byla preferována vědecká práce, proto »převzali odpovědnost« za školství a »propagandu« a u nás po Bílé hoře dokonce vedení do té doby nezávislé univerzity, jež byla nábožensky tolerantní. A aby se cíle dosáhlo, pak přece »účel světí prostředky«. Je zřejmé, že svatý Ignác četl Machiavelliho Vladaře.

K nám do českých zemí řád přišel na pozvání samotného císaře v roce 1556 a hned založil konkurenční katolické vzdělávací zařízení. Své Klementinum. Rozpínavost jezuitů, jejich rostoucí moc, narazila však po dvou stech letech na odpor. Začali brzdit skutečný rozvoj vědy, různorodost a všestrannost poznání a tím vlastně průmyslovou revoluci (tak se nejmenovala, ale tak jsme tuto dobu nazvali my – potomci).

V době jejich největší slávy a moci jiný názor, než jejich, nebyl připouštěn. Doba, kdy bylo možné odebírat lidem knihy, pálit je jako kacířské, nutit je k jedinému pravému myšlení pod patronací jedině pravé církve však v 18. století začínala být brzdou. Vadili »hlídači správné víry«, bylo nutné něco udělat. Nikoli však ve stylu templářů. Svět byl jinde. Už nevládla dominikánsko-jezuitská inkvizice, tedy alespoň v Evropě. Proto je papež Klement XIV. v dojemné shodě s panovníky 21. července 1773, právě před dvě stě padesáti lety, zrušil. Ten den bylo podepsáno breve Dominus ac Redemptor Noster a pravilo se v něm, že neodvolatelně. Jenže nic na světě, ani pokud jde o učení církve, tedy její zájmy, není věčné.

Po čase se totiž postřehlo, že neznabozi se příliš rozšířili, napoleonské války roznesly po Evropě nevíru a bylo třeba něco s tím udělat. To jsme však už v roce 1814, kdy Pius II. řád obnovil…

Bylo to několik let po převratu. Tehdy jsem se s třídou, kde jsem učil a kde jsem byl třídním učitelem, zastavil cestou z jižních Čech na Svaté hoře nad Příbramí. Zcela náhodou, aniž jsme o to žádali, se k nám připojil jeden z místních kněží a začal nás školit. Nevydržel to můj kolega Jiří. Připomněl mu koniášovskou minulost. Kněz, aniž ho nechal domluvit, namítl, že kdyby nebylo jezuitů a vyhráli evangelíci, český národ a jeho jazyk by dávno neexistoval. Rozvinula se debata, já ale raději své žáky v klidu odvedl pryč. Bylo však pravdou, co říkal? Ano, reformace přišla z Německa, když mnich Martin Luther svými devadesáti pět tezemi vyvěšenými na kostele ve Wittenbergu rozpoutal bouři. Jenže její začátek byl u Husa. Byli tu, pokud jde o český jazyk, i Čeští bratři, jimž mimo jiné i jezuité zničili českou budoucnost. Ti nevytiskli svou Kralickou Bibli v němčině, ale česky. Čeští bratři byli dokonce prvními, kteří ji překládali z původních jazyků, tedy z hebrejštiny, řečtiny a latiny. Jezuité, kteří pochopitelně zavrhli zmíněnou verzi a později, když ji u někoho našli, ji spálili, Bibli přeložili až v letech 1677 – 1715 a nazvali ji Biblí svatováclavskou.

Pokud jde o český jazyk, pak bychom skutečně v první skupině obrozenců našli »modrého abbé« jezuitu Josefa Dobrovského. Jenže nikoli už jako člena řádu. Také jeho myšlenky musel někdo realizovat. A jsme u Dobnera, Kollára, Jungmanna, Hanky, Čelakovského, Krameria, u bratří Thámů…

A ještě něco. O velikosti řádu svědčí prý to, že sám současný papež, František je jezuita a zavádí docela pokrokové myšlenky do činnosti církve. Především katoličtí preláti a tím i jezuité už dávno ztratili svou moc, i když nepopírám, že tato církev má stále mnoho stoupenců a tím také nemalý vliv. František je však zástupcem jihoamerické jezuitské odnože. Ta léta dělala starosti Vatikánu a jeho wojtylovskému a ratzingerovskému pojetí. Se sociálnem to myslí mnohem vážněji, než je vatikánským prelátům milo. I když, jako vždy, namísto odstranění skutečného viníka chudoby, chce i tento myšlenkový proud jen vylepšení situace těch trpících. Ale také to lze jistě brát za určitý pokrok.

Ve své době jezuité patřili k významné opoře katolické církve, jež napomohla rekatolizaci českých zemí. Jak? Odpovězme Loyolovým heslem: Účel světí prostředky. A skutečně prostředky pro to byly velmi rozporuplné. Od jedině »pravdomluvných knih« a správné výuky generací po žaláře a inkvizici.

Výročí Klementova breve je proto zajímavým podnětem k zamyšlení, a tak jsem se zamyslel.

Jaroslav Kojzar