Zapínám televizi. Několik vteřin a vypínám. Pouštím rádio. Veřejnoprávní rozhlas. Po minutě, kdy začaly zprávy, taktéž vypínám. Otevírám noviny, které si říkali světové, snad si tak dosud říkají, přečtu několik titulků, odkládám je. Kdybych otevřel jiné, budu na tom stejně. Jsem znechucen. Už několik týdnů nás pronásledují těmi samými tématy. Přesvědčují, umlouvají, vytvářejí tlak. Jen jednající či jedinou pravdu hlásající osoby se střídají. Jinak je všechno stejné. Argumenty, odkudsi vyhrabané příklady, jednosměrné diskuse, propagandistické články, vybrané úseky z minulosti převyprávěné podle jediné pravdy. To vše snad proto, aby se zdálo, že všichni, skutečně všichni, myslíme stejně. A když nemyslíme, stejně tak časem musí být. Tak je to v plánu Bruselu. Pravdu měl americký viceprezident Vance, když při svém prvním vystoupení k Evropanům hovořil o narušené svobodě projevu. Neustálé opakování téhož ze všech stran je ovšem působivé. Aniž pozorujeme, jsme k jedinému myšlení vychováváni od mládí. »Zmocňujete se dítěte a natloukáte mu do hlavy jednoduchý koncept. A hlídáte si, aby se nedozvědělo a neumělo nikdy nic jiného…« (Theodore Dreiser).
Tím ‚výchovným a hlídacím psem‘ jsou hlavně mainstreamová média. Jejich úkolem, ať jsou z kterékoli strany bez ohledu na vlastníka – vlastnit dnes významný titul ovšem nemůže málo solventní vlastník – je třeba nám vsugerovat, že nic jiného není pravda, než to, co nám předkládají a čím do nás buší jak kladivem. Jejich úkolem je totiž vytvořit »jedno stádo, jednoho pastýře, jednu víru, jednoho krále, jeden meč« (španělský básník Hernando Acuňa žijící v 15. století). Proto je jim, nám všem, třeba zcela »záměrně vzít paměť« (Milan Kundera)… a k tomu slouží velmi dobře placení novináři. Významné místo v této převýchově, a nyní v předvolebním boji na straně vládnoucích stran, patří veřejnoprávní televizi, kterou, což je anomálie, si musíme povinně platit, i když vůbec nemáme televizní přístroj, dnes však podle nejnovějšího zákona i chytrý mobilní telefon, a kvůli potížím se zrakem ji ani mít nemůžeme. A přesto, že za naše peníze chrlí pořady proti nám myslícím jinak.
Nemohu ovšem při této příležitosti nevzpomenout dobu před osmdesáti lety. Byl duben roku 1945. V novinách, v rádiu, jsme stále ještě mohli číst oslavné články na hrdinnou německou armádu, která především na východě čelila barbarskému útoku ‚asijsko-židovských‘ armád. Zakopávala se, odolávala, bránila svět před necivilizovanými bolševiky z východu. (Že by nám to nic neříkalo také dnes?). Měli jsme se bát a možná někdo se i bál toho, co přijde a čemuž chce německá armáda všemi silami stále ještě zabránit. Většina obyvatel však nevěřila tehdejšímu mainstreamu, říkávalo se aktivistům, a čekala na svobodu přinesenou na rudoarmějských tancích, v letadlech s bílými hvězdami či s britským kruhem na trupech, za pomoci partyzánů mluvících snad všemi jazyky Evropy.
Aktivističtí novináři, včetně ministra nad vším Emanuela Moravce, toho předválečného demokratického komentátora píšícího pod jménem Stanislav Yester oslavné články na demokracii, republiku a T. G. Masaryka. Od nacistů však dostal zaplaceno, proč by tedy nepřevlékl kabát? (Nepřipomíná vám to něco z dneška?).
Takových jako on bylo ovšem povícero. A i když od porážky nacistické armády u Moskvy a bitvy u Stalingradu bylo jasné, že »idea Nové Evropy«, »Nového světového řádu«, zkrachovala a že máme být čím dál tím víc vtahováni do hrůzných hitlerovských plánů, přesto nás aktivističtí novináři dále vychovávali k panněmeckým, tedy panevropským, myšlenkám… »Pod ochranou silného německého souseda uhájíme nejen svou kulturu a svou sociální úroveň, ale celou svou českou národní podstatu« – Karel Werner v Nedělním listě. A zdůrazňovali to, že »Říše od nás požaduje, abychom konečně vzali rozum do hrsti a splnili povinnosti, které nám ukládá historická solidarita Evropy« – známý šachista a novinář Českého Slova František Josef J. Prokop. (Znovu se ptám: Nepřipomíná vám to něco?). Tehdy jsme stále ještě byli Protektorat Böhmen und Mähren, Protektorát Čechy a Morava, a rozhodovalo se o nás v Berlíně (Dnes došlo k posunu, oním místem rozhodování je Brusel).
Válka ovšem skončila. Aktivističtí novináři zadržení pro spolupráci s nacisty měli své vysvětlení. Jen plnili, co jim bylo nařízeno. Nesvědčí o tom však arogantní výzva premiéru Eliášovi a žaloby podávané na nevstřícnost českých orgánů přímo do kanceláře šéfa oddělení propagandy nacistického Úřadu protektora Karla von Gregoryho, ani jejich nenávistné články, které pomlouvají všechno minulé a sami sebe stavějí za svědomí národa. Podle nich se konečně »v březnu 1939 došvejkovalo« (V. J. Krýsa, Přítomnost)a »Němci byli povoláni k vedoucí roli v Evropě pro odvahu k revoluci v činech a myšlení…« (bývalý člen KSČ E. Vajtauer, tamtéž).
Jména aktivistických novinářů bychom neměli zapomenout. Jmenovali se Felix Achille de la Cámara (Camra), Václav Crha, Jaroslav Durych, Václav Fiala, Antonín Jaromír Kožíšek, Vladimír Krychtálek, Vendelín Josef Krýsa, Alois Kříž, Karel Lažnovský, Emanuel Moravec, Viktor Mussik, Rudolf Novák, Josef Opluštil, Rudolf Procházka, František Josef Prokop, Josef Rejthar, Václav Renč, Jan Scheinost, Vítězslav Šamla, Emanuel Vajtauer, Jan Vrba, Karel Werner, Jan Zahradníček… (I dnes bychom mohli napsat řadu jmen těch, kteří velmi aktivisticky slouží současné vládní koalici a snaží se předělávat myšlení lidí a zároveň ovlivnit výsledek podzimních voleb). Jsou totiž i varováním pro budoucnost.
Jaroslav Kojzar
Zato za vás byla opozice běžně v médiích, že?
Ano Josef, za socialismu se o opozici a jejích tvrzeních běžně psalo a byla běžně citována. Vývoj v rozbitém Československu po puči 1989 dokázal a potvrdil, že to co říkaly socialistické sdělovací prostředky o antikomunistech byla a je pravda.
Psát nebo citovat opozici není to samé jako opozice vyjadřující se svobodně v médiích v médiích, máte to pět pomotané, jen jste opozici očerňovali a kriminalizovali
Opozici v této zemi nezakázali komunisté, ale česká pravice v roce 1938.
Brázda právě objasnil, kde čerpá ty sračky kterými má zalepenou hlavu a nosí je sem do iportaL24; nosí je z iDnes Seznamu.
Kojzare, vaše vůdkyně Konečná právě dává rozhovor mainstreamu na iDnes. Zkuste si tam v diskuzi přečíst, jak ji český národ miluje. 🤣
Brázda, tak jsem na tvoji radu naklikal diskusi pod článkem s paní Konečnou. Potvrdilo se mi jen to, že to jsou protikomunistické sračky, kterými se ty Brázda rád brodíš. Chtěl bych vidět, co by se stalo, kdyby do té protikomunistické diskuse v iDnes někdo napsal něco ve prospěch paní Konečné. Protože tam nic takového není, je jasné, že takové příspěvky iDnes blokuje.
Kojzare, co to tu zase melete. Před 80 lety se poslech cizího rozhlasu trestal smrtí, zatímco dnes si vy a vám podobní přisluhovači východního pseudoimpéria můžete žvatlat, co vám přinese zlá slina na jazyk. Nikdo vás za to nestíhá, nikdo vás neblokuje. Vás jen štve, že vás nikdo neposlouchá a nikdo oslavně nereaguje na vaše bolševické výplody, jimiž se stále snažíte adorovat režim, který dávno zmizel v zapomnění.
A ano, i my si pamatujeme na aktivistické novináře, Na ty, kteří tu působili za totalitní vlády jedné strany. Tím nejvýznačnějším byl, světe div se – Jaroslav Kojzar.
Ale blokuje a někdy i stíhá. Na Mladé frontě hrozí dočasný ban za cokoliv, pod univerzální záminkou „trolling“. A na Seznamu trvalý ban bez odůvodnění. Skutečným důvodem je v obou případech pravda.