V diskusi kolem sjezdu tzv. sudetských Němců v Brně zazněly mnohé argumenty. Mohli jsme slyšet tvrzení o mírumilovnosti, o vyčpělosti poválečných dekretů, o Německu, jako o našem nejbližším spojenci, o hrůzách, které nutno odčinit, o poškození našich vztahů s Němci, jestliže se ozveme proti konání sjezdu ublížených či jejich potomků…
Obě strany prý mají na svědomí zločiny. Proto je třeba se smířit. Dobrý argument. Jen ona vyčpělost a stejná vina mně vadí. Hodně, i když Česká televize se může přetrhnout, jak nám vysvětluje, že naše pokora je namístě, a vzorně přitom zapomíná na příčinu, která všechno způsobila. A i to prý vlastně tehdy bylo jinak. Vždyť přece Němci z pohraničí nechtěli nic jiného, než v klidu odejít Heim ins Reich a vzít si s sebou to, co jim patří. Svou rodinu, svůj majetek, své území. Jenže to poslední nebylo nikdy své (jejich), nikdy nepatřilo nějaké byť národnostní skupině lidí, která se tu usídlila, ale vždy bylo součástí zemí Koruny české, jak to od nepaměti chápali i ve Vídni. Tak tomu bylo, když jsme byli součástí Habsburské říše. Nikdy české pohraničí nebylo Německem, ač se o to pokoušeli mnozí králové a císaři, nájezdníci i korunovaní lapkové zpoza našich západních hranic.
Prý, slyšeli jsme, Německo je demokratickým státem, pilířem klidu v Evropě, jejím motorem, ekonomickým lídrem, na nějž jsme napojeni a bez nějž bychom byli jen odpadem Evropy. Proto bychom měli k brněnskému sjezdu být vstřícní anebo alespoň mlčet. Jenže také Výmarská republika začala jako demokratický stát. Jak skončila? Mám znovu všechno zopakovat? Vyprávění o tom je součástí dějin i tzv. sudetských Němců, svědectvím jejich nadšení, jejich nadřazenosti, jejich nenávisti, ale také jejich propadu do pekel. My jsme tu, v Česku, doma, oni tím, že se dobrovolně vzdali československého občanství, už v české kotlině a podle toku řeky Moravy doma nejsou. Morava je opravdu krásná zem, jak se zpívá v jedné lidové písni, také Čechy jsou krásné, nejen na pohled, krásné i bez nich. Pokud chtějí přijít, tak jako hosté, ale nikoli se skrytými či líbivě zaobalenými požadavky.
Je tu ovšem argument, že Německo je jiné, než bylo v oněch krutých třicátých a čtyřicátých letech. Jiní jsou tedy i tzv. sudetští Němci. Ano, souhlasím. Je jiné. Za éry Willi Brandta a Gerharda Schrödera mohlo snad být dokonce vzorem Evropy. Tehdy bych snaze o mírovém lídru uvěřil. Dokonce i v případě bavorského Franze Josefa Strausse. Dnes však Německu vládne Friedrich Merz a v Evropské unii euroevropanka Ursula von der Leyenová. Záměr vytvořit půlmilionovou (původně se mluvilo o čtyřsettisícové) armádu – bundeswehr – mě děsí. Přitom prý není dost zájemců o službu v ní. Četl jsem dokonce, že německá vláda, která si je toho vědoma, uvažuje, kromě jisté branné povinnosti, o přijímání i nezaměstnaných migrantů. Nechci malovat čerta na zeď, ale mít v zádech muslimskou armádu vyzbrojenou nejmodernějšími zbraněmi, mě naplňuje hrůzou. Merz je demokrat. Asi se bojím zbytečně. Jenže stále existuje nebezpečí, že po nějaké době se namísto konzervativce Merze do čela země postaví někdo, pro něhož Deutschand, Deutschland über Alles nebudou jen dávno zapomenutá slova národní hymny.
Jestliže průkopník Posselt veřejně odmítá dekrety prezidenta Beneše (jde o dekrety z 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a národní správě…, z 21. června 1945 o konfiskaci a rozdělení zemědělského majetku Němců…, z 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy, z 2. srpna 1945 o úpravě čs. státního občanství…) a trvá na jejich zrušení, jak prohlašoval dokonce v Evropském parlamentu, pak nedávná změna stanov SdL, pokud by k zrušení dekretů opravdu došlo, ztratila svůj smysl. Kdokoli z tzv. sudetských Němců či jejich potomků by totiž potom mohl požadovat odškodnění a nevázalo by ho nějaké vzdání se svých práv zapsaných do stanov SdL. Zmíněná nová formulace se týká také »práva na vlast a sebeurčení«. Co to znamená? Návrat do pohraničních oblastí a následně jejich vynětí z České republiky? Hloupost, že? Nový Mnichov je nesmysl. Proč však ona slova o »právu na vlast a sebeurčení« ještě zůstávají v dokumentech SdL? Proč v oněch nezrušených »20 bodech«je stále zdůrazňováno právo na území, které jejich předci museli opustit? To má česká strana přijmout? Pokud to chtějí odsouhlasit členové vedení spolku Meeting Brno, je to jejich věc, ale jakým právem mluví za všechny Čechy?
Rozhodnutí o odsunu není součástí dekretů dr. Beneše. Postupimská dohoda tří mocností stále platí. Nikdo ji nezrušil. Naopak. Mocnosti zcela nedávno potvrdily její platnost. Pokud by však byly zrušeny výše zmíněné dekrety, pak by se vlastně problém přesunul z mezinárodní úrovně na českou a tady se už leccos nechá podnikat, není-liž pravda, pane Posselte?
Chápu, že Češi usedlí dnes v pohraničí by se jistě začali bránit. Ale věřte soudům, pro které je právo ohebné, jak jsme se mohli přesvědčit v případě kauzy Walderode?
Podle současného vedení SdL, které bude zasedat v moravské metropoli, německý národ se za požadavky bývalých obyvatel českých pohraničních území postaví (viz Zásadní prohlášení Sudetoněmeckého krajanského sdružení). Je to jistě sporné a v demokratickém uspořádání Evropy zdánlivě nemyslitelné. Jenže vybuduje-li Německo nejsilnější armádu v Evropě, bude kontinent postaven před otázku: bát se nebo nebát? Po Merzovi přijde totiž jiný kancléř, po něm zase jiný. Tak jako to bývalo ve třicátých letech. Byl sociální demokrat Hermann Müller, centrista Heinrich Brüning, demokrat Franz von Papen, po něm přišla postava, která měla nastolit pořádek – generál Kurt von Schleicher a pak… Co bylo platné Schleicherovi, že chtěl postavit hráz nacistům? Stačil podraz demokrata Papena a spiknutí šéfů průmyslu. Za Noci dlouhých nožů Schleichera mnozí další tehdy a zvláště potom dostali svou odměnu. Napříště už hrází nedemokratismu přestali být. Už neexistovali. Jen oportunista Papen přežil. Že maluji čerta na zeď? Možná, ale zkušenost z dávna mi napovídá, když onen čert mohl tehdy najednou ožít, proč by se to nemohlo zopakovat… Ne každá změna byla či bude spojena s nacismem, ale vždycky s rozpínavostí nějakého vládce a s teorií, že tam v zemi Richarda Wagnera žijí lidé, kteří jsou víc, než jiní.
Sjezd tzv. sudetských Němců v Brně sem zapadá. Nelze ho oddělit od německé politiky. Jinak by na něj nepřispěchal ministr vnitra SRN a předseda bavorské vlády, jinak by Bavorsko na jeho konání nepřispělo částkou 800 tisíc eur, což odpovídá zhruba 20 milionům Kč.
Je zkušebním balónkem, jenž má vyzkoušet, kam až lze zajít. Opozice druhé kolo jednání Sněmovny bojkotovala. Proč? Aby nemusela vyslovit názor. Proto se raději neúčastnila hlasování. Také tomu se říká politika. Co kdyby totiž někteří z jejích poslanců také vyjádřili negativní názor na konání sjezdu? Kladný postoj ke konání sjezdu SdL by opozici mohl zbavit části voličů a tím také naděje, že se opět dostanou k moci. Záporný pro jiné jejich voliče by vlastně znamenal totéž. To se nesmělo stát. Proto ono nehlasování pod zcela hloupým vysvětlením. Přes opoziční neúčast bylo usnesení proti konání sjezdu SdL schváleno a také zapsáno pro budoucnost.
Divíte se, že mně nějak do toho všeho zapadají řeči o podivném Smíření, ač prvotní omluva od těch, kdo problém na samém počátku vyvolali, nepřišla – tedy od těch, kteří se stále řídí programovými dokumenty, které nevzaly na vědomí příčinu a zohledňují jen následek.
Vše přece má své souvislosti.
Jaroslav Kojzar
PS: Nechci být nařčen z nenávisti ke všemu německému. Nikoli. Pokládám Německo za jednu z nám nejbližších zemí, naše kultury se nebývale obohacovaly. Vážím si německých antifašistů. V té nejhorší době pro náš národ prožili stejné peklo jako jiní, kteří se dostali do zorného pole nacistů. Skláním se před Bertoldem Brechtem, bratry Mannovými, Annou Seghersovou, fyzikem Peterem Grünbergem, Günterem Grassem, Erichem Mariou Remarquem, Heinrichem Böllem, skláním se také před německými velikány minulosti, kteří přispěli svým dílem k posunutí světa o nemalý kus dopředu, skláním se před Dürerem, Schinkelem, Goethem, Schillerem, Heinem, Hegelem, Kantem, Herderem, Fichtem, Planckem, Humboldtem, Röntgenem, Bachem, Beethovenem, Brahmsem, Mendelsohnem-Bartholdym, Kollwitzovou, Kleem…, oni, nikoli Friedrich Veliký, Bismarck, Clausewitz, Hindenburg, Krupp, Manstein, von Braun, posunuli Německo do jeho světové úrovně.
Diskuze je uzavřena.